Tahle scénka se odehrála krátce poté, co jsem podrobil zdrcující kritice jejich středoškolské studijní úsilí. Bušil jsem se tenkrát gorilím způsobem v hrudní koš a dramaticky deklamoval: „My s maminkou vám obětavě umožňujeme, aby z vás nebyli pologramotní blbci, a vy na všechno kašlete? Tohle já bych si vůči svým rodičům nedovolil. Že vám není stydno!“ Prostě byl to trapas jako prase. Dnes už mé děti mají své děti a naštěstí se dostatečně inspirovaly v tom, že veškeré kompromitující doklady buď zlikvidovaly, nebo bezpečně ukryly.
Život mě poučil, že dávat se někomu za vzor, je věch vachrlatá. Myslím, že někde v nebi úřaduje jakýsi mstivý anděl, jehož pracovní náplní je zařizovat to, aby na vzora praskla nějaká aféra. Nedávno jsem zažil jednu z jeho rychlopomst. Kamarád Viktor nadával svému synovi za to, že nešikovně couvá auťákem do garáže: „Prosimtě, co vás v tý autoškole učili? Couvání je základ řidičského umění, to jsme my museli zvládat jako když bičem mrská. Uhni, ty matlale, já ti to předvedu.“ No a Viktor zasedl za volant, s blazeovaným úsměvem na rtech zařadil zpátečku a… no a napálil to do pilíře garážových vrat. V tu chvíli se mi zdálo, jako bych z nebíčka zaslechl potutelné andělské uchechtnutí, rozhodně jsem ale zřetelně slyšel zcela pozemský hurónský chechot Viktorova synka.
Troufám si říct, že na vzora to praskne vždycky. Dříve nebo později. Kdysi ve volejbalovém dorostu nás trénoval jistý bývalý slavný reprezentant, velká sportovní ikona, pan… radši ho z úcty k jeho památce nebudu jmenovat, říkejme mu „pan XY“. Pro nás byl supervzorem, s užasle otevřenýma hubama jsme poslouchávali jeho procítěné traktáty o etice, o discíplíně, o harmonickém osobním životě, o smyslu pro fair play. V našich pubescentních nebo jen čerstvě postpubescentních mozečcích to znělo jako boží přikázání. Po letech ale přišla chvíle, kdy pan XY slavil úctyhodné kulatiny a na trachtaci se sjela spousta lidí, včetně jeho bývalých slavných spoluhráčů. Jeden z nich se ujal hlavního přípitku. Zahájil ho větou: „Připijme na to, že veliký talent se prosadí, přestože jeho držitelem je člověk pochybné morálky.“ A pak vesele vyprávěl, jakej byl XY zamlada průserář, jak očůraval trénink, jak proháněl kdejakou sukni, jak se permanentně hádal s rozhodčími, jak neustále porušoval životosprávu, jak… prostě jak kráčel od maléru k maléru, ale když nastoupil na hřiště, viděli jste volejbalového génia. My, jeho někdejší svěřenci, jsme zase užasle otevřeli huby, tentokrát překvapením. Leč pan XY do sebe klidně hodil panáka a důvěrně nám oznámil: „To víte, chlapci, já jsem vám tenkrát nechtěl pravdou kazit začátek kariéry.“ Myslím, že v tu chvíli opět zaznělo z nebíčka potutelné uchechtnutí, ale asi zaniklo v cinkání skleniček.
Je to těžká věc! To, že snad každej z nás by chtěl být někomu vzorem a číst v něčích očích a v užasle otevřených hubách uznání a obdiv, je zcela normální. Jenže nad námi holt poletuje ten potutelnej uchechtanej andělíček. Odhaduju, že se jmenuje Kazivzorák nebo tak nějak. Musíme si prostě vybrat – buď potenciálním obdivovatelům drobátko kecat (ovšem s tím, že Kazivzorák nás stejně časem nabonzuje), nebo bejt pravdomluvná myška, která ale nikoho nijak zvlášť nerajcuje. Na té oslavě kulatin jsme se pana XY zeptali, jestli mu dělalo potěšení nás tak lakovat, a on moudře odpověděl: „Bylo to k oboustrannému prospěchu, vy kluci ušatý. Vy jste aspoň nepáchali pitominy a já byl na sebe pyšnej, jak dokážu prostřednictvím lehké mystifikace perfektně ovládat stádo puberťáckejch divočáků. K čemu by vám bylo, kdybyste věděli, že jsem ve vašem věku byl zlobivej parchant? Už velký filosof Friedrich Nietzche tvrdil, že na světě existujou tak odporné věci, že je nutno je skrývat a zamlčovat nejen z důvodů estetických, nýbrž z důvodů čistě humánních. Například pravda.“ Pak do sebe pan XY hodil dalšího panáka dodal: „Jo a mimochodem, ten Nietzche byl prej zamlada taky pěkně zlobivej parchant.“
