Foto: archiv Jana Zelenky

Podzim v podloubí

22. 1. 2024

Sedím v podloubí u sklenky vína a přemýšlím o tom, jaký bych chtěl vlastně být a také, kde bych chtěl právě teď být. A také o tom, jaký je ten dnešní svět. Takové podivné myšlenky mne přepadají vždy, když se ocitnu sám v některém místním kavárenském prostředí.

glosa Můj příběh

Autor: Jan Zelenka

Hodnocení:

(5.2 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Elena Valeriánová 22.1.2024 17:12

Pane Zelenko, čtu si Váš článek již podruhé. Je to krásné zamyšlení, tklivé vzpomínky na milovanou ženu, ale jsou to krásné vzpomínky. Až budete zase vzpomínat, zavřete oči a přivolejte si vzpomínku na Vaše spojené ruce. Třeba se to povede a Vy nebudete alespoň chvilku tak sám. Ale, co to plácám, vždyť Vy nejste sám! Máte své literární přátele a máte nás, přátele virtuální. Ráda se budu mezi ně počítat, když dovolíte. Tak hlavu vzhůru, poeto, ještě žijeme, ještě jsme.

Marie Měchurová 22.1.2024 12:37

Byli jsme u Vás v podloubí na kafíčku se zákuskem vloni v červnu. Sedí se tam moc dobře, a mohli jsme pozorovat ruch na náměstí i okolo nás. Rádi vzpomínáme...

Naděžda Špásová 22.1.2024 11:52

Jendo, dobře se to četlo, jen je tam cítit smutek.

Jana Jurečková 22.1.2024 10:38

Krásně napsáno, jen tak se v myšlenkách přenést do vzpomínek...

Dušan Brabec 22.1.2024 08:42

Sice trochu nostalgie, ale vím, o čem píšete a jak se cítíte. Také jsem to zažil a také jsem sedával v kavárně v pražském podloubí. Ale znáte to: podloubí je lásky podhoubí. A ono se to nakonec naplnilo, což může nastat i u vás. Zejména, když jste takový básník a spisovatel. Také jsem měl vizi vydat publikaci, ale vůbec nevím, jak do toho - kdo a proč by ji vlastně vydal?!? Také jsem se začetl do vašeho Okna do světa a tam v knize návštěv vyjadřuje obdiv několik žen... Je pravdou, že štěstí je opravdové pouze, když je sdílené. Ale ono to přijde!

Zpět na homepage Zpět na článek

Jedna zcela obyčejná neděle

V dálce na obzoru, nad četnými sady a červenými střechami předměstských domků, se rýsují mírně rozostřené vlnovky středohorských kopečků. Zvlněný obzor mi připomíná až jakousi nepravidelnou sinusoidu, jejíž rovnici bych si netroufal stanovit.

Jan Zelenka

Druhé zamyšlení o zvyklostech a o Andělu

Jedno z přikázání Desatera praví – Pomni, abys den sváteční světil. Dnes je významný státní svátek, a i když nejsem zrovna věřící, slunce, teplo a modrá obloha mne vybízejí, abych toto přikázání nějak smysluplně naplnil.

Jan Zelenka

Pozdravit staršího neni ostuda a pustit v metru sednout už vůbec ne

Ale někdy je to pro partu dospívajících spíš hrdinství. Elementární základy slušného chování máme snad každý přirozeně zakódované, někomu se ale schovaly někde úplně vzadu. To je pak těžké zamachrovat za slušňáka.

Jaromír Šiša

Cestička v zeleni

Kráčím cestičkou utopenou v zeleni. Klikatí se v úbočí nad meandry říčky v lužním lese. Jasně modrýma očima si v šeru svítím na cestu. Miluji ten skvost přírody. Jsem tu sám. Nesvírá mě svědomí, ale les. Jsem tu zas a zas.

Jindřich Berka

Neděle

Neděle bývala pro mne vždy zvláštním dnem. Když si člověk za mlada v potu tváře vydělával na chléb svůj vezdejší, těšil se obvykle na ten poslední den, kdy nemusel být odkázaný na budík, ale mohl se v posteli klidně obrátit na druhou stranu a vychutnávat si to blažené nicnedělání.

Jan Zelenka