A to nemluvím o tom, zda je pátek a ještě k tomu třináctého. Existují lidé, co obchází kanály, aby nechytli smůlu, před černou kočkou raději zavřou oči, jen aby ji neviděli přeběhnout přes cestu. Jako děti jsme rády viděly kominíka, protože jsme věřily, že přináší štěstí. Ale časem bylo méně kominíků a na takové hloupůstky jsme pozapomněly.
Pověrčivost je připisována jen lidem přihlouplým či jednoduchým a mírně omezeným. Ale opravdu? Vraťme se do historie o několik století zpátky, např. do století čtrnáctého, do doby Karla IV.
Tento král a císař, který vyrůstal na francouzském dvoře, si prý nechal radit od rádců, v kterou dobu má začít stavět kamenný most pražský, spojující Staré Město s Malou Stranou. Vždyť měl přece držet po staletí! Rádci zvolili datum, skládající se jen z lichých čísel, dobu vhodnou pro konstalaci hvězd a Karel IV. začíná realizovat svůj sen roku 1357 dne 9.7. v 5 h. 31 minut. No, vidíte a udělal dobře!
A co teprve Rudolf II. Habsburský, který proslul jako velký mecenáš umění! Ten se nechával svými rádci balamutit a dokonce oněm pověrám uvěřil. Jeden mu předpovídal, že bude zabit mnichem, druhý, že je jeho život spojen se životem svého oblíbeného lva. A tedy není divu, že Rudolf II. už při pohledu na krucifix upadal do hysterického záchvatu a úzkostlivě sledoval svého oblíbeného lva. Už jeho vzestup provázelo prý zvláštní znamení. Hvězdáři onen rok 1572 spatřili v souhvězdí Kasiopeje novou hvězdu, která postupně měnila barvu a která v průběhu r. 1574 úplně zmizela z oblohy. Tycho de Brahe, který onu proměnu zděšeně pozoroval, usoudil mimo jiné, že je to znamení a že celý svět zhyne požárem. Nu, z toho vyplývá, že i hlavy moudré a bystré někdy propadnou pověrám.
Nedávno mi jedna Italka dokonce jmenovala řadu instrukcí, kterými se má člověk řídit, aby neměl smůlu. Nepokládat klobouk na postel, nerozložit deštník v místnosti, pátek 17. (tedy ne 13.) raději nic důležitého nepodniknout. Italové také pro štěstí kupují slona z křišťálu či ze skla a to jen s chobotem nahoru. Chobot dolů totiž prý přináší smůlu. Společně jsme se všem pověrám zasmáli, ale upřímně, ruku na srdce, nepřistihli jste se také někdy, že jste někdy nějakému znamení přikládali význam nebo mu dokonce uvěřili?
Snad nejvíce bohaté období na pověry připadá na Vánoce. Zvláště na Štědrý večer. Od štědrovečerní večeře nesmí nikdo vstát, mezi jedenáctou a půlnocí svobodné dívky vzhlížely do studny, kde se jim měl zjevit budoucí manžel. Kdo například rozkrojí jablko v tento večer a místo hvězdičky uvidí kříž, přijde si pro něj smrt. Večeře musí být prostřena pro sudý počet osob, neboť večer prý obchází kolem smrt, spočítá příbory a „lichého“ si do roka odnese.
Jiný kraj, jiný mrav. Např. v Irsku, když se o svátku sv. Štěpána někomu zdálo, že kácí zdravý, silný strom, znamenalo to blížící smrt. Stejně tak se věřilo, že kdo o Štědrém večeru rozšlápne ořech, promarní v nadcházejícím roce jmění a upadne do bídy. Nebo jmelí kupovat znamená starost, zavěšovat jmelí znamená, že štěstí přichází do tvého domu. A pamatujte, až ho budete kupovat, čím více bílých bobulek připomínajících perly, tím více štěstí v novém roce vás čeká.
V Itálii nesmí chybět o vánocích v žádné domácnosti muškát (pelargonie). Lidé totiž věří, že když muškát rozkvete v den stvoření, z 24. na 25. prosince, čeká na ně v nadcházejícím roce něco neuvěřitelně krásného a dobrého.
Věřit či nevěřit na takováto znamení je spíše zábavou než nutností. Já osobně až tak pověrčivá nejsem, ale pro jistotu jsem si na stole nechala malého slona s chobotem nahoru. A v pátek 13. psát fejeton raději taky nebudu.
