Kavárenské, historické podloubí bylo, navzdory chladnému podzimnímu času, plné lidí, kteří se při dobrém jídle a pití zjevně i dobře bavili. Určitě neměli takové hloupé starosti jako já, pomyslel si Karel. Určitě nepíší román. A jeho myšlenky se na chvíli podvědomě vrátily do doby před skoro šedesáti lety, do dějiště jeho příběhu. Co asi teď dělají Karel s Vláďou? Jak bych měl vůbec dál pokračovat? Napadaly ho přitom ale samé hlouposti. Dejte mi, hoši, dnes už pokoj! Teď chci mít od vás na čas klid.
Chvíli se procházel podloubím a vyhlížel přítelkyni Petru. Když konečně zahlédl její charakteristickou, zrzavou hlavu, podvědomě se usmál a myšlenky na rozpracovaný román rázem zmizely. Nehledě na přihlížející návštěvníky Karel Petru dlouze objal a políbil.
„Jsem moc rád, moje milá, že budeme zase chvíli spolu. Potřeboval jsem se utrhnout od počítače a zažít chvíli lepší časy.“
„No, přemlouvat jsi mě moc nemusel. Posezení ve Hvězdě je vždycky moc příjemné.“
Karel je ve své oblíbené kavárně Hvězda už jako doma. Její návštěvy už dlouhých deset let patří k jeho zvyklostem. Příjemným zvyklostem. A je proto rád, že život v tomto ohledu zatím probíhá poklidně, bez nežádoucích problémů, které by onu zvyklost narušovaly. I tato jeho nevelká kavárnička je stále stejná. Řada šesti stolků po jedné straně, na nich květiny a zapálené svíčky a nad nimi, na stěně, velké zrcadlo a obraz s biblickým výjevem. A na druhé straně, hned vedle vitríny s lákavými dortíky, dva osamocené stolky. Jeho tradiční místo. Vše, jak má být. Už po léta.
Karel se rozhlédl po poloprázdné kavárně. Majitelka za pultem se na něj usmála a Karel jí zdáli zamával.
Říká se, že zvyk je železná košile. Při dvojce červeného se Karel v příjemné kavárenské pohodě dobírá pokaždé jedné velké pravdy. Ona železná košile může zrezivět, ale jeho kavárna tu bude pravděpodobně stát i v čase, když on už tady nebude. Síla zvyku je velká. A ten zvyk je tím příjemnější, když vedle něj již nějaký čas pravidelně usedá jeho blízká přítelkyně Petra.
Než se Karel s Petrou stačili usadit u svého tradičního stolu, mladičká, velmi vyvinutá servírka, jim přinesla dvě sklenky vína. Ani nemusel nic objednávat. Jen se po dívce ještě chvíli díval.
„Pěkná, co?“ s úsměvem ho šťouchla Petra do žeber.
„Kdeže jsou ty časy, moje milá, tak mi to promiň.“
Pokud Karel sedí v kavárně sám, uvažuje většinou o životě. Tedy, nejen o tom svém životě. O životě obecně. Užívá si svůj život po svém, navzdory neklidné době. Třeba zde, při občasném ohlédnutí zpět, i s určitou nostalgií v duši. Holt, věk už hodně pokročil. Ještě, že do své Hvězdy chodí sám jen výjimečně. Když zde sedí s Petrou, uvažuje ovšem zcela jinak. Je moc rád, že nemusí svůj podzim života trávit zcela v osamění.
Víno je dopito a Karel pevně objal Petru. To příjemné posezení a dvě dvojky vína na něj zapůsobily více než obvykle.
„Nepůjdeš ještě na chvíli ke mně?“, zeptal se Petry.
„Copak máš zase v úmyslu?“
„Moje milá, odpovím ti citátem. Je z pera jednoho starořímského dramatika. Napsal toto:
„Jsem člověk, nic lidského mi není cizí.“
„Už je mi to jasné. Raději s tebou půjdu, abys z toho neměl nějakou újmu na zdraví. Když chceš být zase jednou lidský.“
„Třeba se chci také dívat chvíli na tebe.“
Venku se kupodivu vyčasilo a na pohasínající obloze se honily bílé mráčky. Karel Petru políbil a oba vykročili na městský autobus.
