Očekávali jsme proto, že spatříme něco jako “druhou Dubaj”. Více jsme se ovšem splést nemohli. Žádné mrakodrapy, žádný třpyt. Bohatství státu zde nabývá jinou formu – blahobyt jeho obyvatel. Občanům Bruneje jsou plně hrazeny náklady na zdravotní péči a vzdělání, včetně vysokých škol. Vláda také poskytuje dotované bydlení, vysoké měsíční příspěvky na děti a bezúročné půjčky na auto. Brunej má pouze 440 000 obyvatel, takže na to všechno má dostatečné finanční prostředky, přestože sultán rozhodně na sobě a své rodině nijak nešetří.
Kalimantan nebo Borneo? Indonésané tento třetí největší ostrov na světě nazývají Kalimantan, zatímco Brunejci a Malajci mu říkají Borneo. Dnes ho sdílejí tři státy – Brunej, Malajsie (jeho části Sabah a Sarawak) a Indonésie.
Do Bruneje jsme s naší neteří Eliškou přiletěli z malajského Kota Kinabalu v červenci 2019. Zvažovali jsme cestu autobusem, ale odradila nás složitost tohoto způsobu putování. Přestože autobus jede pouze přes dvě země (Malajsie a Brunej), je nutné čtyřikrát absolvovat přechod hranice. Jak je to možné? Kota Kinabalu je hlavní město Sabahu, který je součástí Malajské federace. Mezi Sabahem a Brunejí leží další část Malajské federace – Sarawak. Ačkoliv se teoreticky jedná o stejný stát (čili Malajsii), mezi Sabahem a Sarawakem existuje skutečná hranice s razítky do pasu. Rovněž Brunej má dvě části. Po překročení první brunejské hranice autobus vjíždí do lesní rezervace Ulu Temburong. Po vycestování z tohoto kousku Bruneje následuje další hranice do Sarawaku a teprve potom autobus vjede do hlavní části Bruneje. Abychom se vyhnuli této zamotané cestě, která trvá až devět hodin, letěli jsme raději pohodlně 30 minut s Royal Brunei Airlines.
Plovoucí město
Hlavní město Bruneje se nazývá Bandar Seri Begawan. S bohatými státy v Perském zálivu nemá vůbec nic společného. Má poklidný, až venkovský charakter. Žádné vysoké budovy. Hned na začátku naší procházky centrem města jsme osloveni mužem, který nabízí projížďku loďkou po řece Brunej. Manžel se s ním domlouvá indonéštinou, která se od malajštiny liší asi jako čeština od slovenštiny. Voda je špinavá, ale co se dá dělat. Dostáváme se do plovoucí „vesnice“ Kampong Ayer, která by mohla být v jakékoli nebohaté zemi „třetího“ světa. Je to spíše město než vesnice, přičemž se jedná o největší sídlo tohoto typu na světě. 42 plovoucích vesnic spojuje neuvěřitelných 38 kilometrů dřevěných a betonových lávek. Pozorujeme dřevěné domky se sluncem vybledlými prkny, vedle nich jsou mešity, školy a restaurace. To vše na kůlech v řece. Vidíme děti sedící ve třídách beze stěn. Staříci loví ryby ze svých verand. Tímto bludištěm se prohánějí rychlé čluny místní policie, říční taxíky i hasiči. Co asi jedou hasit ve městě na vodě? Všichni obyvatelé mnohdy nuzně vypadajících domků však mají přístup k elektřině, tekoucí vodě a televizi. Všude je k dispozici internetové připojení přes Wi-Fi. Lodník nám říká, že někteří obyvatelé tráví většinu života na pevnině, zatímco jiní zde trvale bydlí a dojíždějí lodí do práce v centru města. Kampong Ayer vznikl již před tisíci lety a později se stal hlavním městem říše Brunej, která v šestnáctém století ovládala celý ostrov Borneo. Podobnost mezi názvy Brunej a Borneo není náhodná.
Nejrozlehlejší palác na světě
Vrcholem naší projížďky lodí měl být pohled na palác Istana Nurul Iman (Světlo víry), v němž je oficiální rezidence brunejského sultána Hassanala Bolkiaha a sídlo brunejské vlády. Nachází se na návrší u břehu řeky Brunej, několik kilometrů jihozápadně od Bandar Seri Begawan. Istana Nurul Iman je největší obývaný palác na světě a největší rezidencí pro jednu rodinu. Má 1 788 pokojů, 257 koupelen, banketní sál pro 5 000 hostů a mešitu pro 1 500 osob. Jeho součástí je také garáž pro 110 aut, klimatizovaná stáj pro 200 sultánových poníků na pólo a pět bazénů. Visí zde 564 lustrů a je možné si vybrat mezi 44 schodišti a 18 výtahy. Palác není přístupný veřejnosti s výjimkou každoroční islámské oslavy Íd-ul-Fitr (svátek na konci muslimského postního měsíce), kdy ho během tří dnů navštíví přibližně 110 000 návštěvníků, kteří dostávají dárky v podobě jídla a zelených balíčků s penězi pro malé děti. My jsme však palác bohužel zahlédli pouze zdálky z řeky a po krátkou dobu. Brunejský sultán je ctěná osoba. Během snídaně v hotelu jsme na velké televizní obrazovce sledovali, jak předával vyznamenání svým poddaným. Po připíchnutí medaile na hrdě vypnutou hruď musela vyznamenaná osoba pozpátku sejít několik schůdků, čelem k panovníkovi. Otočit se zády k Jeho výsosti není přípustné.
Bydlíme ve skromném hotelu Al-Afiah, kromě nás tam nejsou žádní Evropané. Především pro manžela je všude problémem klimatizace. Obyvatelé zemí s horkým podnebím ji zbožňují, my jsme z ní nastydlí. Já se s tím ještě dokážu vyrovnat, ale manžel se jí snaží maximálně vyhýbat. V ulici vedle našeho hotelu byla malá restaurace. Uvnitř lednice nebo spíše mrazák. Já a Eliška se zaťatými zuby jíme uvnitř, manželovi personál vynesl stolek a židli na ulici. Lepší být poštípaný od komárů než mrznout v tropech. Jako mnohdy na našich cestách došlo i v Bruneji k situaci, kdy manžel musel pracovat na počítači, zatímco já a Eliška jsme si šly prohlédnout mešitu nedaleko našeho hotelu. Byl pátek, město bylo prázdné. Žádná auta. Šly jsme pěšky, lávkou nad jednou z hlavních tříd města. Kolem mešity byla krásná zahrada. Eliška nás zapsala do pamětní knihy a poté jsme dostaly závoje pro zahalení obličeje a ramen. Mešita nese jméno Hassanala Bolkiaha, současného brunejského sultána. Je to největší mešita v zemi a najednou se do ní vejde až 5 000 věřících. Má 29 zlatých kopulí a čtyři minarety o výšce 58 metrů. Uvnitř byla nádherně vyzdobená. Manžel nemohl pracovat v pokoji hotelu, protože tam bylo přihlášení k internetu možné bez hesla, což firemní notebook manžela neakceptuje. Vyžaduje ochranu heslem. Manžel se proto musel uchýlit na recepci, kde byla téměř polární teplota, ale také wifi s heslem. Zahalená recepční dlouho žádost o vypnutí klimatizace nechápala, ale nakonec vyhověla.
Íslámské právo šaría ve zmírněné podobě
Téměř dvě třetiny obyvatel Bruneje jsou Malajci. Číňané tvoří asi desetinu obyvatelstva. Zbytek obyvatel Bruneje tvoří nemalajské domorodé národy, například Iban (neboli mořští Dajakové), a dočasní pracovníci, především z Asie a Evropy. Malajci, některé původní národy Bornea a menší počet Číňanů vyznávají islám. Muslimové představují přibližně 82% obyvatel Bruneje. V roce 2014 sultán oznámil, že se jeho země bude řídit islámským právem šaría, které přikazuje pokuty a tresty odnětí svobody za "zločiny", jako je cizoložství, těhotenství mimo manželství, potrat, homosexualita, propagace jiného náboženství než islámu, neúčast na povinných pátečních modlitbách a rouhání. Tresty za některé “zločiny“ jsou obzvlášť přísné – bičování, sekání rukou za majetkové delikty a popravy, včetně ukamenování. Brunejský sultán však zřejmě nedomyslel dlouhodobé důsledky, které bude mít zavedení práva šaría pro ekonomický rozvoj jeho země. Ropný a plynárenský sektor tvoří dvě třetiny brunejského HDP, 98 % vývozu a 93 % státních příjmů. Sultán má plán rozvoje po roce 2035, který ovšem bude bezpochyby ovlivněn zavedením islámského práva. Sám vládce Bruneje přitom žije luxusním životem a nic si neodpírá. Možná proto zpytoval svědomí a vyhlásil moratorium na nejtěžší tresty spojené s právem šaría. My sami jsme se s žádným projevem tohoto islámského práva nesetkali.
Naše procházka městem je zkropena deštěm. Vzduch je vlhký jako v prádelně. Při obědě v restauraci s rychlým občerstvením se venku rozpoutala tropická bouře. Hustě pršelo, foukal vítr. Dívali jsme na ulici přes okno restaurace. Místní lidé však nevypadali nijak vzrušeně. Na ulici byl běžný provoz, včetně chodců. Rodinné domy Brunejců nejsou nikterak luxusní. Většinou jsou dřevěné. Ani auta nesvědčí o přílišném bohatství země. Budovy v Bruneji nesmí být vyšší než nejvyšší mešita v zemi. Vzhledem k malému počtu obyvatel a relativně nízké hustotě osídlení to zatím nepředstavuje problém. Singapur má přibližně stokrát větší hustotu obyvatel na čtvereční kilometr než Brunej. Ani nákupní centrum nemá nic společného s jeho přepychovými protějšky v zemích Perského zálivu. Nachází se v něm nejen sídlo společnosti Petroleum Brunei, ale kupodivu i velvyslanectví Německa. Při procházce hlavním městem Bruneje nelze přehlédnout mešitu Omara Aliho Saifuddiena. Je jednou z nejstarších mešit v zemi a nese jméno otce současného panovníka. Představuje symbol islámské víry v Bruneji. Další budovy, které při prohlídce města míjíme, jsou různá ministerstva a jiné státní instituce. Nechybí ani moderní bytové domy, ovšem opět žádný luxus. Přímo na nábřeží je pěkná japonská restaurace. Jídlo je výborné, ale japonsky se tam domluvit nelze. Veškerý personál jsou Filipínci.
Jako vždy jsme chtěli poznat i zcela obyčejný život místních lidí daleko od centra. Nechali jsme se tedy dovézt na konec města. Byl to výlet do neznáma, neměli jsme ponětí, kde jsme. Trochu jsme zapomněli na zpáteční cestu. Taxík odjel a zůstali jsme sami. Pochopili jsme náš omyl. Tady dopravu zpět neseženeme. Mobily nám mimo wifi nefungují. Co teď? Jsme ovšem v jihovýchodní Asii. První oslovený člověk nám pomůže. Vlastním autem nás zdarma odvezl do centra Bandar Seri Begawan. Byl to rovněž Filipínec.
Nedaleko od centra hlavního města se nachází rekreační park Tasek Lama. Z pohledu Evropana je to spíše tropický prales, ve kterém je několik bahnitých stezek. Je dusno a vedro. Sebemenší kopec stojí hodně sil a potu. Bylo ale příjemné poznat i brunejskou přírodu, aniž bychom museli opustit Bandar Seri Begawan.
Náš dojem z Bruneje byl rozhodně pozitivní. Lidé byli všude milí a přívětiví. Na rozdíl od šíleného světa Dubaje a jiných podobných míst, která se předhánějí v budování stále vyšších a nápadnějších objektů, zde panuje pohoda a klid. Zdá se, že sultán, který je jedním z posledních absolutních vládců na světě, “zařadil zpátečku” ohledně zavádění islámského práva. Popravy a těžké tresty nejsou v praxi uplatňovány. Je tomu tak možná vlivem sousedních muslimských zemí, protože islám v Indonésii a Malajsii je tolerantní a umožňuje soužití různých kultur a náboženství. Neteř Eliška měla trochu jiný názor, možná jí v Bruneji chyběl právě ten rušný život Dubaje.
Všechny fotografie: poskytnuty z archivu Heleny Přibilové
