Curaçao je ovšem rovněž likér s příchutí sušené kůry hořkého pomeranče „laraha“, citrusového plodu pěstovaného na tomto nizozemském ostrově.
Curaçao neboli Kòrsou v místním jazyce zvaném papiamento, je ostrovní stát v rámci Nizozemského království, který se nachází v Malých Antilách v jižní části Karibského moře, přibližně 65 kilometrů severně od pobřeží Venezuely. Do roku 2010 bylo Curaçao součástí bývalých Nizozemských Antil. V minulosti mnoho holandských osadníků zbohatlo díky obchodu s otroky a ve městě vznikly impozantní koloniální budovy. Architektura Curaçaa je kombinací holandského a španělského koloniálního stylu. Měli jsme dojem, že jsme v barevném Holandsku. Díky velkému množství historických budov ve Willemstadu a jeho okolí bylo hlavní město zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.
FOTO: Pixabay
První dojem z této ostrovní země nemohl být horší. Cestovali jsme se švagrem manžela, který si před nastoupením do taxíku potřeboval odskočit. Jeho zavazadlo již bylo v kufru auta. Obtloustlý černý taxikář pyšnící se tlustým zlatým řetízkem kolem krku chvíli nervózně pokukoval směrem k WC a potom náhle nekompromisně vyhodil zavazadlo našeho nešťastného spolucestujícího do prachu vedle vozovky a se slovy „I can't wait any longer“ (déle už čekat nemůžu) prudce odjel. Zůstali jsme v šoku. Především proto, že jsme přiletěli z přátelského Ekvádoru. Bylo to naše první setkání s Karibikem. Masové turistice v této oblasti napomáhá blízkost Spojených států, přímé lety z hlavních evropských metropolí a obří výletní lodě, které pojmou až 7 500 lidí. Je zřejmé, že se to projevuje i na chování místních obyvatel. Cizinec zde už dávno není zajímavou osobou, se kterou si místní lidé rádi popovídají na lavičce v parku. Stal se pouhým zdrojem obživy.
Ostrov Curaçao je téměř plochý a má velmi suché podnebí. Je zde malé množství sladkovodních zdrojů, takže bylo obtížné a nerentabilní zakládat plantáže. Ze slaných jezer ve východní části ostrova se kdysi těžila sůl. Od 16. století se osadníci (nejprve Španělé a později holandští a sefardští portugalští Židé) mnohokrát neúspěšně pokoušeli o zemědělské využití ostrova. Dnes ale ekonomika Curaçaa zajišťuje jeho obyvatelům relativně vysoké příjmy. Významný podíl na tom má cestovní ruch, lodní doprava, mezinárodní obchod, rafinace ropy a zóna volného obchodu v přístavu Willemstad.
Pokud jde o výše zmíněný likér Curaçao, nejčastěji se prodává pod značkou Bols v oranžové a modré barevné variantě. Pomeranč laraha, z jehož hořké kůry se tento alkoholický nápoj vyrábí, pochází ze sevillských pomerančovníků přesazených na Curaçau ze Španělska v šestnáctém století. Ve vyprahlém podnebí a na půdě tohoto ostrova v jižním Karibiku se jim moc nedařilo. Když byly tyto stromy opuštěny, barva jejich plodů se v přírodě změnila z jasně oranžové na zelenou barvu pomeranče laraha. Následně bylo zjištěno, že sušená kůra larahy je příjemně aromatická. Experimenty s výtažky z této kůry vedly ke vzniku likéru Curaçao. Pokud je někdo kvůli vysoké hladině cholesterolu nucen polykat statiny, měl by vědět, že pomeranč laraha nesmí být v kombinaci s nimi konzumován. Platí to rovněž pro grapefruity, bergamot, pomelo, tangelo i sevillské pomeranče, které ovšem nelze jíst syrové - používají se do anglické pomerančové marmelády. Častá konzumace všech těchto citrusových plodů, a především jejich džusů, při současném užívání statinů může vést k závažným zdravotním problémům, včetně selhání ledvin.
Manžela jako linguistu na ostrově Curaçao zaujal místní jazyk „papiamento“. Název pochází z portugalského slovesa "papear" (klábosit, povídat si). Papiamento vzniklo smíšením jazyka afrických otroků z Guineje-Bissau, Kapverdských ostrovů a Svatého Tomáše, které na Curaçao přivezli Holanďané, aby pracovali na plantážích cukrové třtiny, a jazyka portugalských Židů. Později se do papiamenta dostalo rovněž mnoho slov z holandštiny, španělštiny i angličtiny. Dnes je to živý a aktivní jazyk. Denně se jím mluví v nejrůznějších prostředích. Především doma, ale je slyšet i na mších v kostelech, při projevech v parlamentu a rovněž ve školách, kde v něm probíhá výuka. Pro jeho srozumitelnost a praktičnost se papiamento ochotně učí i zahraniční přistěhovalci. My jsme se na Curaçau domlouvali španělsky nebo anglicky. V době našeho pobytu v červnu 2003 zde žilo hodně politických uprchlíků z Venezuely. Při procházkách přístavem jsme viděli hesla kritizující tehdejšího venezuelského diktátora Hugo Cháveze, která byla umístěna na člunech sloužících jako prodejní stánky v přístavu.
FOTO: Pixabay
Máme krásné vzpomínky na procházky historickým centrem hlavního města Willemstad, které se skládá ze čtyř hlavních čtvrtí. Punda a Otrobanda jsou od sebe odděleny úzkým průlivem Sint Anna, jenž ústí do rozsáhlého přírodního přístavu zvaného Schottegat. Scharloo a Pietermaai Smal se nacházejí naproti sobě v podstatně menším přístavu Waaigat ležícím na východ od průlivu Sint Anna. Ve Willemstadu se nachází nejstarší dochovaná synagoga v celé Americe. Jedinečná architektura Willemstadu připomíná holandská města, ovšem v pastelových barvách zářících v tropickém slunci. I zde se však vyskytují neomítnuté budovy jako v Nizozemí nebo Belgii. Atmosféra města je veselá, plná barev a života. Na ostrově Curaçao se dříve nacházelo asi 100 venkovských domů, které patřily k plantážím. Slovo plantáž není zcela přesné, protože se často jednalo o těžbu a výrobu soli. K nejstarším podobným domům na Curaçau patří Landhuis Jan Kok z počátku osmnáctého století. Z jeho terasy je stále možné pozorovat solné pláně, které jsou dnes domovem plameňáků. Na ostrově nechybí ani větrné mlýny.
FOTO: Poskytnuto z archivu Heleny Přibilové
Málokde na našich cestách se zaměřujeme na atrakce. Na Curaçau jsme ale udělali výjimku a navštívili jsme přírodní akvárium. Jednalo se o loď s průhledným dnem. Pozorovali jsme barevné tropické ryby, želvy i žraloky, na které bylo možné si sáhnout v objektu informačního centra. Nevědomě jsme se nechali nachytat fotografem, který nás bez našeho svolení vyfotil a pak nám prodal fotografie. Budiž, alespoň máme nějakou památku. V roce 2003 jsme ještě stále měli klasický fotoaparát, do kterého bylo třeba kupovat filmy. Po návratu domů bylo nutné je nechat vyvolat a nechat si udělat fotky. Vzhledem ke krátkému pobytu na ostrově jsme proto chtěli ušetřit čas a peníze a místo fotografování jsme si koupili pouze několik pohlednic. Se svolením pana šéfredaktora jsem proto tento článek zcela výjimečně doplnila fotkami z fotobanky Pixabay nechráněnými autorskými právy.
Protože náš předchozí pobyt v Ekvádoru byl fyzicky velmi náročný a čekal nás dlouhý let zpět do Evropy, byli jsme rádi, že nám nizozemská letecká společnost KLM umožnila tento odpočinkový pobyt na Curaçau. Využili jsme ho i k pobytu na pláži. Málokde na světě lze z pláže pozorovat zlověstný kouř z nedaleké rafinérie zpracovávající ropu. V případě ostrova Curaçao se jedná o venezuelskou ropu. Nebyl sice cítit žádný zápach, ale při pohledu na stoupající bílý dým z rafinérie jsme rozhodně neměli dobrý pocit. Raději si budeme pamatovat veselé barvy starého města Willemstad a jeho tropickou atmosféru vytvářenou lidmi hovořícími zvukomalebně znějícím jazykem papiamento.
