Kanada nabízela široké možnosti našim horníkům, farmářům, dřevorubcům či dělníkům na stavbě železnice již počátkem století. Pomalu se začal organizovat i krajanských život. Vůbec první jednota Sokola se zrodila v malé hornické osadě v provincii Britská Kolumbie na podzim 1911. Ta montrealská pro zajímavost vznikla až o sedmnáct let později.
Čechokanaďané se během první světové války jasně postavili za T. G. Masaryka a protirakouský odboj, který také hojně finančně podporovali. Ve Winnipegu, Torontu, Edmontonu, Ottawě, Vancouveru a dalších městech rozlehlé země, propojené transkanadskou železnicí, technickým a konstrukčním zázrakem své doby, se konaly dobročinné krajanské bazary, jejichž výtěžek putoval pro potřeby našich československých legií. Už v říjnu 1920 mladá republika zřídila v Montrealu konzulát, vědoma si značného obchodního potenciálu. Vedoucí zastupitelského úřadu Bohuslav Ryznar se stal našim vůbec prvním diplomatem v Kanadě. Funkci vykonával pět let.
FOTO: Poskytnuto historikem Martinem Nekolou
Založením Československa byl hlavní cíl krajanského úsilí završen a spolkové aktivity na chvíli pochopitelně utichly. Ovšem s propuknutím druhého globálního konfliktu opět nabraly na síle. Na kongresu v Montrealu 24. června 1939 se ustavilo zastřešující Národní sdružení (celým názvem „Národní sdružení Slováků, Čechů a podkarpatských Rusínů v Kanadě“), jež se brzy rozrostlo na devět desítek poboček se 7 000 členy. Do válečného podpůrného fondu mohli lidé opět přispívat peněžními dary, jež sloužily Červenému kříži, našim zahraničními jednotkám i exilové vládě v Londýně. S pádem nacismu a osvobozením staré vlasti se objevily hlasy, vyzývající k rozpuštění Národního sdružení, naštěstí převážil názor, že úkolů zbývá ještě mnoho a že konkrétně v Montrealu by měla organizace zůstat aktivní. Další vývoj v Československu, korunovaný komunistickým převratem v únoru 1948, dal těmto úvahám zapravdu.
Do země javorového listu záhy začaly proudit davy uprchlíků, nalákaných relativně krátkým imigračním řízením a širokými možnostmi zaměstnání. S příchodem této nové vlny se objevila řada kulturních a sportovních klubů, školy, restaurace, katolická misie sv. Václava, centrum duchovního vzdělávání Cyrilo-Metodějská liga a mnohé další. Od roku 1964 každý měsíc vycházel Montrealský věstník, konaly se nejrůznější přednášky, koncerty, divadelní představení, vinobraní, mikulášské besídky, taneční zábavy, svatomartinské hody, pikniky, výlety, prázdninový tábor Hostýn v Rawdonu (asi šedesát kilometrů severně), letní i zimní sokolské hry, závody a turnaje. Je třeba zmínit, že velkými hybateli dění byli progresivní kněz Bohuslav Janíček nebo malíř Klement Olšanský. Místní česká komunita se rozhodně nenudila. Navíc, když po srpnové okupaci kanadská vláda uvolila přijmout dalších 11 000 Čechů a Slováků, členové spolků se obětavě starali o všechny nově příchozí. Montreal jako svůj domov zvolilo mnoho z nich a málokdo litoval.
Karel Velan. Foto poskytnuto z archivu historika Martina Nekoly
Český průmyslník Velan váženým a bohatým montrealským patriotem
Světového věhlasu dosáhl Karel Velan (1918 – 2017), jeden z nejúspěšnějších českých průmyslníků ve světě, vynálezce, inovátor a mecenáš, který se mimo to významně zasloužil o prohloubení česko-kanadských vztahů. Narodil se v Ostravě českému otci a polské matce, vystudoval strojní inženýrství v Brně, naučil se také šest světových jazyků a hned po druhé světové válce se pokoušel o vlastní podnikání v oboru textilních strojů. Absolvoval i stáž v Americe a naučil se obchodnímu myšlení. Po nástupu komunistů se rozhodl odejít s manželkou Olgou a dvěma syny (třetí se narodil až v zámoří) do exilu ve Švýcarsku. V zemi helvetského kříže vynalezl unikátní kondenzační aparát na páru a zhruba po roce se natrvalo usadil právě Montrealu. Založil zde společnost Velan Engineering Ltd. a v dalších letech si připsal řadu úspěchů, včetně vysokých státních vyznamenání, dvaceti světových patentů v oboru průmyslové výroby turbín a rozšíření výroby na tři kontinenty. Velanovy vynálezy se uplatnily v ropném a chemickém průmyslu, v jaderných elektrárnách i v americkém námořnictvu. Rozlet do netušených výšin však začínal skromně. Od Tomáše Bati, který řídil svůj obuvnický koncern z Toronta, si Velan pronajal malou výrobní halu a s prvními prototypy kondenzačních aparátů pilně vyrazil na tříměsíční cestu po hlavních centrech průmyslu v USA a Kanadě. Coby uprchlík, majitel neznámé firmičky, kterou sotva zaregistroval na úřadě, se vrátil s objednávkou na 42 000 (!) kusů. Exemplární příklad toho, že lidé s jasnou vizí a pevnou vůlí dosáhnou úspěchu. Skutečně netrvalo dlouho a Velan se stal váženým a bohatým montrealským patriotem. Sponzoroval útulků pro ženy a děti bez přístřeší, byl vedoucím členem Rotary clubu, městu věnoval největší sluneční hodiny a protože jeho koníčkem byla astrofyzika a výzkum vesmíru, v montrealském Parc national du Mont-Mégantic navrhl a vybudoval Cosmolab Velan, moderní muzeum kosmologie a observatoř.
Po pádu železné opony pravidelně přijížděl s manželkou do Čech, kde mimo jiné podporovali Výbor dobré vůle první dámy Olgy Havlové, dětskou nemocnici či mnoho jiných humanitárních projektů. Karel Velan zemřel pouhých pár měsíců před svými stými narozeninami. Jeho celoživotní motto znělo: „Mne vždy v životě víc těšilo dávat než dostávat.“
Dominik Dlouhý na plachetnici. Foto poskytnuto z archivu M. Nekoly
Český finančník Dlouhý prezidentem montrealské burzy
Za neméně úspěšného můžeme považovat Dominika Dlouhého (1932-2013), jenž ovšem vycházel z mnohem příznivějších poměrů a podnikání měl takříkajíc v krvi. Otec byl za první republiky majitelem České Uhelné společnosti, provozoval mramorové a travertinové lomy, založil importní společnost Transexport, koupil přepravní společnost Slaboch, obchodoval se syntetickými oleji. Ze své kanceláře na pražské Národní třídě a luxusní vily na Barrandově zkrátka řídil mocné impérium. Rodina musela utéci před Hitlerem a posléze podruhé před komunisty. Po intermezzu v Londýně zamířila do Montrealu. Synové Dominik s Janem dokončili studia na proslulé McGillově univerzitě. Druhý jmenovaný se vydal na vědeckou dráhu, zatímco staršího Dominika vždy zajímaly finanční trhy a bankovnictví. Získal místo v Nesbitt Thompson, jedné z největších kanadských brokerských firem, kde se naučil všemu potřebnému, načež založil vlastní investiční společnost. Z mladého, dravého a mimořádně talentovaného finančníka se Dlouhý vypracoval až na prezidenta montrealské burzy. V 70. letech v Kanadě patrně neexistovalo důležitějšího muže v tomto oboru. Jeho záběr byl přitom mnohem širší. Nějaký čas vedl divadlo, arboretum, působil v užším vedení McGillovy univerzity. Všestranný sportovec, zejména pak milovník kajaků a plachetnic, je dodnes, více jak deset let od úmrtí, mezi bankéři chován ve velké úctě.
Někdy příště si povíme o Torontu, kde se to zajímavými Čechy také jenom hemžilo…