V době vietnamské války americké letectvo svrhlo na neutrální Laos 260 milionů bomb s cílem zničit Ho Či Minovu stezku, která přes něj vedla ze Severního Vietnamu do Jižního Vietnamu. Laos tak byl na konci vietnamské války v roce 1975 stejně zničený jako Vietnam. Dnes je zase ohrožen rozpínavostí Číny, pro kterou je země s necelými osmi miliony obyvateli snadnou kořistí. Z jihu je zase patrný silný vliv Thajska, protože laoština a thajština jsou si velmi podobné a vzhledem k tomu, že laoská média nejsou příliš rozvinutá, Laosané často sledují thajské sdělovací prostředky. V jedné restauraci v hlavním městě Vientiane si nám číšník postěžoval, že Thajci považují Laosany za své chudé příbuzné a upírají jim právo na svébytnost.
Náš odlet do jihovýchodní Asie byl předznamenán příchodem pandemie. Letenky si vždy kupujeme s několikaměsíčním předstihem, proto nás tato skutečnost nepříjemně zaskočila. Dokonce jsme uvažovali o zrušení této cesty. Nakonec u nás touha po nových zážitcích zvítězila nad strachem. Na lety jsme se vybavili drahými respirátory FFP3, neboť běžné roušky u nás v lékárnách nebyly téměř k dostání. Na letišti v Bangkoku jsme se při čekání na přípoj do laoského Luang Prabangu uchýlili do vzdálené prázdné haly. Světem se šířilo strašidlo zvané Covid-19. Laos a Vietnam uzavřely své hranice s Čínou, odkud se nákaza rychle šířila. Při nastěhování do hotelu v Luang Prabangu nosil personál roušky a všude byla k dispozici dezinfekce.
Luang Prabang, což doslova znamená "královský obraz Buddhy", je město v centrálním Laosu. Díky svému jedinečnému a pozoruhodně zachovalému architektonickému, náboženskému a kulturnímu bohatství, které je směsicí místní a francouzské koloniální zástavby, bylo v roce 1995 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.
Laos je levná země, takže jsme si mohli v Luang Prabangu dovolit pěkný hotel. Byl obklopen rýžovými poli a zasazen do malebné venkovské krajiny. Procházka v okolí hotelu byla skvělým úvodem do naší cesty po Laosu. Všude v jihovýchodní Asii je v ceně ubytování snídaně podávaná formou švédského stolu. Výběr jídel je tak bohatý, že se lze najíst na celý den. V samotném městě je možné chodit pěšky, většina památek je totiž přímo v centru nebo podél majestátní řeky Mekong.
Mekong jsme již znali z jižního Vietnamu, kde jsme byli v jeho deltě. Výhled na něj jsme měli i z našeho hotelu v kambodžském hlavním městě Phnompenh. Tvoří více než polovinu hranice mezi Laosem a Thajskem. Naše první pěší procházka v Luang Prabangu vedla kolem jeho břehů. Není to výstavné nábřeží jako v evropských městech. Míjíme stánky s ovocem, buddhistické svatyně, malé pouliční restaurace, ale i zbytky francouzské koloniální architektury. Naskýtají se výhledy na pomalu tekoucí řeku. Pluje na ní mnoho rybářských lodí. Potkáváme mladé polské turisty, kteří jsou překvapeni, že s námi mohou „rozmawiać po polsku“. Vřelé setkání s lidmi ze země, kterou máme rádi. Je ale nejvyšší čas začít objevovat památky, které z Luang Prabangu učinily věhlasné město UNESCO.
Haw Phra Bang
Haw Phra Bang je skvostný buddhistický chrám nacházející se v areálu královského paláce v Luang Prabangu. Je v něm uctíván obraz Buddhy Phra Bang, malá soška ze zlaté slitiny, která je považována za jednu z nejposvátnějších relikvií v Laosu. Samotný královský palác v Luang Prabangu byl postaven v roce 1904 během francouzské koloniální éry pro krále Sisavangvonga, který byl posledním vládcem laoského království Luang Prabang a zakladatelem Laoského království. Nedaleko královského paláce stojí dnes jeho socha. Místo pro palác bylo vybráno tak, aby oficiální návštěvy mohly vystoupit z lodi na řece Mekong přímo pod palácem. Po smrti krále Sisavangvonga byli posledními obyvateli paláce korunní princ Savang Vatthana a jeho rodina. V roce 1975 byla monarchie svržena komunisty a královská rodina byla odvezena do převýchovných táborů. Palác byl poté přeměněn na muzeum, ve kterém lze dnes vidět mnoho krásných předmětů včetně vzácného nábytku, tradičních krojů, šperků, ozdob i pracovních nástrojů a náčiní z počátku 20. století. V muzeu jsme potkávali mnoho usměvavých buddhistických mnichů v šafránových řízách.
Wat That Chomsi
V době našeho pobytu bylo v Luang Prabangu úmorné vedro, každý krok stál hodně potu a námahy. Neměli jsme proto sílu vylézt více než 300 schodů na panoramatickou vyhlídku Wat That Chomsi, ideálně umístěnou na vrcholu hory Phousi v centru města, odkud je údajně nádherný výhled na řeku. V polovině kopce se nachází svatyně Wat Tham Phousi se sochou Buddhy schouleného v jeskyni a další sochou Buddhy v ležící poloze.
Wat Mai Suwannaphumaham
Ostatní památky jsme si již uniknout nenechali. Patří mezi ně chrám Wat Mai Suwannaphumaham, který byl postaven v roce 1796 a svůj současný název získal po obnově, kterou v roce 1821 provedl král Manthathourath. Při návštěvě tohoto chrámu jsme obdivovali především čtyřstupňové střechy a barvité výjevy z každodenního života na basreliéfech vytvořených na stěnách.
Wat Xieng Thong
Wat Xieng Thong (Chrám zlatého města) je buddhistický chrám postavený v letech 1559-1560 králem Setthathirathem. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších laoských chrámů. Království panovníka Setthathiratha neslo název Země milionu slonů (Lan Xang), takže původní představa mého manžela o Laosu měla určité oprávnění. Tento chrám fungoval jako místo korunovace králů, místo uctívání pro mnichy i laiky, svatyně pro uložení buddhistických relikvií, prostor pro oslavy náboženských obřadů a svátků a knihovna tradičních písemností.
Hmongové
Hmongové je národ žijící především v jihozápadní Číně a v zemích jihovýchodní Asie, jako je Vietnam, Laos, Thajsko a Myanmar. Protože ve vietnamských válkách mnozí z nich kolaborovali nejprve s francouzskou a poté i s americkou armádou, museli po vítězství Vietnamců odejít nejen z Vietnamu, ale i z Laosu do USA a Francouzské Guayany. My je známe z Vietnamu i Laosu. Vyjeli jsme si za nimi do vesnice v oblasti Luang Prabangu. Prodávají řemeslné předměty u silnic. Zastavili jsme se u jedné dílny, kde ženy tkaly látky a vyráběly tašky, oděvy a jiné suvenýry pro turisty. Ochotně předvedly svoji práci. Manžel jako vždy chtěl nakoupit spoustu věcí. Je velmi zbrklý a beze mne by dovezl domů různé zbytečnosti. Musím ho proto vždy brzdit, neboť náš nevelký byt už nestačí pojmout všechny suvenýry z našich cest. V hmongské vesnici jsme přesto neodolali koupit pestrobarevnou vyšívanou taštičku přes rameno a musím uznat, že jsme dobře udělali. Hmongská taštička se stala pro manžela nerozlučným druhem jak u nás, tak na cestách do ciziny. Nosí ji všude, i do práce. Ve stejné vesnici byl i malý živý skanzen, kde místní vesničanky předváděly různé domácí práce. Všechny byly oblečeny do tradičních krojů. Předvedly nám dokonce i střelbu z luku.
Buvolí farma
Ve stejné oblasti jsme navštívili zajímavou farmu, kde několik nadšenců ze západních zemí pomáhá místním vesničanům. Ujal se nás mladý Brit. Hovořil rychle, ale zaujatě a ukázal nám celou farmu, včetně malého mlékárenského závodu. Laosané tradičně chovají buvoly pouze na maso. Buvolí mléko není nijak využíváno. Farma si proto od vesničanů pronajímá buvolí krávy a z jejich mléka vyrábí jogurty, mozzarellu, ricottu, zmrzlinu a sýrové dorty. Vesničané tak mají z chovu buvolů další příjem, který dříve neměli. Buvolí krávy jsou na farmě denně dojeny po dobu přibližně šesti měsíců. Poté se vrátí do své vesnice, dokud nebudou připraveny se znovu otelit a proces nezačne nanovo. Během této doby se farma o všechny buvoly pečlivě stará, kvalitně je krmí a očkuje. Tato péče je vidět na první pohled. Zvířata vypadají spokojeně a mají lesklou srst. Výrobky z farmy jsou prodávány do restaurací, hotelů a supermarketů v Luang Prabangu a v celém Laosu. Chystá se export na trhy v Číně a zemích ASEAN. I my jsme měli možnost výrobky ochutnat. Pro turisty, kteří farmu navštíví, je k dispozici kavárna.
Divadlo královského baletu
Kdykoli je to možné, rádi v cizích zemích navštěvujeme kulturní akce. V Luang Prabangu se nám podařilo vidět představení laoské verze starobylé Ramajámy. Na rozdíl od poněkud bombastického představení Ramajány, které jsme viděli v indonéském Prembananu, kde se nešetřilo na okázalých světelných efektech, nám soubor laoského královského baletu předvedl sympaticky amatérskou verzi tohoto staroindického eposu. Lístky jsme si zakoupili v předprodeji. Divadlo bylo skromné. Bylo tam vedro, vzduch se ochlazoval pouze několika ventilátory a poletovali v něm komáři. Mimochodem se jednalo o jediné komáry, se kterými jsme se v Laosu setkali. Díky pestrobarevnému roji tančících baletek a podmanivé exotické hudbě si ale nikdo v obecenstvu těchto zdánlivých nedostatků ani nevšiml. Odnesli jsme si nádherný zážitek, přitom bez štípanců, neboť jsme se preventivně nastříkali repelentem.
Vang Vieng
Ačkoliv cesta autem z Luang Prabangu do hlavního města Laosu Vientiane trvá pouze pět a půl hodiny, rozhodli jsme se jednu noc přespat ve městě Vang Vieng v krasové oblasti na řece Nam Song. Až na místě jsme zjistili, že se místní obyvatelé zaměřují na baťůžkáře. Nabízejí především všechno, co souvisí s „tubingem“. Jde o rekreační aktivitu, při které jednotlivec pluje po řece na nafukovacím kruhu, kterému se vzhledem k jeho tvaru říká “kobliha”. Mnozí baťůžkáři rovněž slézají kopce ve vápencovém krasu a lezou do jeskyní. Nám se přesto zdálo, že hlavní aktivitou ve Vang Viengu se staly lety balónem. Bylo jich plno na obloze a další se nafukovaly na blízké louce. Měli jsme však pocit, že se balóny do nádherné krasové krajiny příliš nehodí. Je rovněž třeba přiznat, že jsme se spletli při rezervaci ubytování. Místo útulného klidného hotelu na břehu řeky jsme se omylem ocitli v hostelu baťůžkářů s velmi podobným názvem. Byli jsme tak v centru jejich aktivit a poznali jsme zblízka cestovní ruch, který je nám cizí. Zaměřuje se na atrakce a nikoliv na poznávání dané země.
Vientiane
Mekongu jsme neunikli ani ve Vientiane. Protéká nedaleko našeho hotelu, v jehož okolí se nachází noční trh, velký park a nábřeží řeky. Je tam ale i jeden z mnoha laoských buddhistických klášterů. Jaký je v Laosu rozdíl mezi klášterem a chrámem? V obou případech jsou to většinou rozsáhlé areály s mnoha stavbami. Kláštery slouží především jako obytné prostory pro mnichy, zatímco chrámy jsou společnými místy pro rozjímání. V Laosu se přibližně dvě třetiny obyvatel hlásí k buddhismu a vyznávají místní verzi théravádového buddhismu, která je hluboce spjata s laoskou kulturou a vírou. Do prostoru kláštera může kdokoliv vstoupit, mnohdy jsou tam poskytovány různé sociální služby. Může tam být i zdravotní středisko nebo škola. Pozorujeme dospělé i dětské mnichy, kteří chodí kolem nás. Přestože je Laos od roku 1975 komunistickou zemí, buddhismus je aktivně propagován jako slučitelný s ideologií komunistického režimu, která již v současné době každodenní realitu příliš neovlivňuje. Buddhističtí mniši mají v laoské společnosti významné postavení. Jsou úzce spjati jak s laoským státem, tak s laoskou buddhistickou církví. Laos je velmi chudá země, kde se většina obyvatel živí zemědělstvím. Pro mladé muže ve venkovských komunitách nabízí povolání buddhistického mnicha možnost vzdělání a obživy. Mnoho laoských chlapců vstupuje do mnišského stavu již ve věku čtrnácti let. Mnichy zůstávají až do rané dospělosti, poté přecházejí do výdělečného zaměstnání a rodinného života. Život buddhistického mnicha je přísný. Den začíná před čtvrtou hodinou ranní. Mniši chodí ráno ulicemi s miskami a prosí o almužnu, aby si zajistili potravu na dvě denní jídla (snídani a oběd). Od poledne až do snídaně následujícího dne se dodržuje přísný půst. Denní režim zahrnuje práci, studium a meditaci. Moderní rozptýlení jako televize, hudba, cigarety, alkohol, drogy a sexuální aktivity jsou teoreticky přísně zakázány. Nám však mniši připadali jako normální lidé, chlapci koukali do mobilních telefonů a někteří hráli na dvoře kláštera fotbal.
Večer jsme strávili na břehu Mekongu, kde se připravoval noční trh, který obvykle začíná při západu slunce. Lze tam koupit oblečení, textil, módní doplňky, řemeslné výrobky, obrazy a nesčetné suvenýry. Je možné se rovněž levně občerstvit tradičními laoskými jídly. V nedalekém parku Chao Anouvong se tyčí vysoká socha krále Anouvonga. Na dlouhé esplanádě na břehu řeky se procházeli místní obyvatelé a vlály tam vlajky, včetně rudé se srpem a kladivem. V prostoru mezi esplanádou a Mekongem rostla bujná neúhledná vegetace. Pásl se tam dobytek. Na druhé straně řeky v Thajsku byly vidět nějaké vysoké budovy. Na večeři jsme byli v restauraci nedaleko našeho hotelu, kde nás obsluhoval nalíčený laoský gay. Byl milý, ale působil dost afektovaně.
Wat Si Saket
Druhý den byl opět pařák. V takovém vedru se nechce moc chodit, ale i ve Vientiane je co vidět. Wat Si Saket se může pochlubit tím, že je jediným chrámem v Laosu, který se dochoval z doby před invazí Siamu v roce 1828. V té době byla bohužel velká část města srovnána se zemí, ovšem tento chrám se vyhnul zkáze, takže jsme si mohli prohlédnout některé z pěti tisíc soch Buddhy, kterými je proslulý. V ochozu s těmito sochami byl stín, takže alespoň trochu úlevy před horkem.
Patuxai neboli laoský Vítězný oblouk a stúpa se slony
Na Patuxai už bylo třeba dojet levným taxíkem. Tento impozantní oblouk se nachází v centru města na promenádě vedoucí k prezidentskému paláci. Byl postaven v šedesátých letech 20. století jako pocta Laosanům, kteří položili své životy ve službě vlasti v několika válkách. Na všech jeho čtyřech stranách je velká klenutá brána. Ačkoliv je její konstrukce zjevně inspirována Vítězným obloukem v Paříži, horní část a výzdoba je provedena v tradičním laoském stylu. Nedaleko tohoto oblouku se nachází pozoruhodná stúpa lemovaná čtyřmi slony. Je jedinečná tím, že je postavena z porcelánového nádobí. Opravdu křehká krása. V Laosu pravděpodobně nejsou bouřky s kroupami. Porcelánové hrníčky by to totiž nepřežily.
Pha That Luang
Jedná se o velkou, zlatem pokrytou buddhistickou stúpu v centru Vientiane. Je v ní údajně uložena Buddhova prsní kost. Od svého původního založení ve 3. století n. l. prošla stúpa Pha That Luang v důsledku vpádů vetřelců do Laosu několika rekonstrukcemi, naposledy ve třicátých letech minulého století. V současné době je považována za nejvýznamnější národní památku v Laosu a také za národní symbol země. V její blízkosti se nachází rovněž velká pozlacená socha ležícího Buddhy a další četné sochy. V buddhistických zemích se na sochách a stúpách rozhodně zlatem nešetří. V tropickém slunci je třeba si před tím zlatým leskem chránit oči slunečními brýlemi. Věřící často darují na pozlacení soch chrámům tenké plátky zlata.
Thajská hranice
Poblíž Vientiane lze přejít do Thajska přes thajsko-laoský Most přátelství, který překlenuje řeku Mekong mezi thajským městem Nong Khai a laoským hlavním městem. Došli jsme až do poloviny hraničního mostu, abychom měli co nejlepší pohled na tuto mohutnou řeku, která je důležitým zdrojem obživy pro země jihovýchodní Asie.
Národní etnický kulturní park
Nedaleko Mostu laosko-thajského přátelství se nachází Národní etnický kulturní park. Je tam k vidění neuvěřitelné množství mnohdy bizarních soch laoských literárních hrdinů a postav z laoské mytotologie a modely tradičních laoských domů. Mezi další atrakce pro rodiny s dětmi patří malá zoologická zahrada, dětské hřiště a restaurace s posezením na břehu řeky Mekong. Přes neutuchající horko jsme prošli celým parkem. Laosané se nezdáli být vedrem ovlivněni. Jako všude v Laosu ani v parku nechyběli buddhističtí mniši, kteří jsou neodlučnou součástí laoského života.
Laos je milá a příjemná země usměvavých lidí. Protože nemá přístup k moři, nejsou zde davy turistů, takže Laosanům snad nikdy nebude hrozit masová turistika. Ze srdce jim to přejeme.