„Pánové, to byla fakt úžasně zorganizovaná akce,“ rozplývá se Jindra. „Všude bezbariérovej přístup, projímadla, gastrogel, jedlá soda, nitroglycerin a mastička na hemoroidy volně k dispozici, když se ti nechce chodit, přivezou ti invalidní vozík, když nemůžeš usnout, smíš si na videu pouštět animovaný pohádky. Hostesky jsou samý krásný blonďatý geriatričky v minisukýnkách, v každé místnosti je defibrilátor, na pokoji v šuplíku poslední číslo Playboye, na nočním stolku stříbrnej kalíšek na zuby, pod postelí křišťálovej bažant. Prostě luxus. Ale co je hlavní, v jednacím sále všude kolem spousta známých historických dědkovských celebrit. Ať koukneš kam koukneš, vidíš slavný ksichty. Támhle zrovna debatuje Sokrates s Komenským, támhle Charlie Chaplin s Julesem Vernem. Vedle u stolu si na rub jídelního lístku něco kreslej Edison a Leonardo da Vinci, o kus dál se hádá Petr Bezruč s uhlobaronem Rotschildem. Na pódiu brnká na klavír Verdi a noty mu obrací Johann Strauss mladší. U baru popíjí Sherlock Holmes s policejním radou Vacátkem a přilísat se k nim snaží Babinskej, ten starej lotr mexickej. Anžto s Marxem a Engelsem se nikdo moc nechce bavit, tak si sedli do kouta a hrajou s Fidelem Castrem Člověče, nezlob se. Chvilku jim do toho kibicoval Děd Vševěd, ale pak otráveně odešel. A představte si, kluci, že čestným prezidentem celýho kongresu udělali biblického patriarchu Metuzaléma. Ale František Palacký mi prozradil, že tomu to dali jen za zásluhy, protože se údajně dožil víc než devíti set let. Ale jinak prej už je tak senilní, že vůbec neví, o čem je řeč.“
„No a o čem tam teda vlastně byla řeč,“ zajímá Luboše. „O všem možném. Třeba Praotec Čech měl zajímavou přednášku o tom, jak se mají dědkové chovat při dlouhém cestování. Johan Wolfgang Goethe zase mluvil o tom, že zamilovat se na stará kolena do mladé holky není vůbec na škodu. Nechal sálem kolovat portrétek tý svý puberťačky Ulriky von Levetzow, no, byla to docela pěkná kočka. Hodně přínosnej referát měl taky slavný indiánský náčelník Inču-čuna. Radil jak za sebou zamést stopy, když své bábě nakecáte nějakou výmluvu a zdekujete se s kamarádama do hospody. Velkej potlesk sklidil i král Herodes za rady týkající se hlídání vnoučátek. Prostě se probíralo kdeco, samý užitečný věci.“
„A o čem jsi mluvil ty,“ zní další Lubošova otázka. „Samozřejmě jsem se snažil přiblížit kolegům dědkům naše současné nejpalčivější problémy,“ ujišťuje nás Jindřich. „A měl jsem v publiku docela živej ohlas. Například když jsem vyprávěl, jak nás mládež v tramvajích nepouští sednout, vykřikl inženýr František Křižík, že kdyby to býval tušil, tak se na projekt elektrifikace tramvajové dopravy v Praze vykašle. Anebo když jsem popsal výši starobních důchodů v Čechách, vztyčil se Ali Baba a ptal se, proč si za těchto okolností radši neseženu čtyřicet důchodců-loupežníků, a nejdeme každej měsíc vybrat nějakou banku. To se ale moc nelíbilo řeckýmu rejdařovi Onassisovi. Tvrdil, že je to jenom vina nás českých dědků, když si na důchod nedokážeme naspořit ani blbejch pár miliard dolarů. Nakonec z toho byla docela ostrá hádka, ti dva se do sebe málem pustili pěstmi. Uklidil je až Mahátma Gándhí, nabádal je, ať jejich vzájemný odpor zůstane sice aktivní, nikoli však násilný.“
Jindřich dál vypráví o detailech svého snového kongresu v Tramtárii, my napjatě posloucháme, ale zvědavej šťoural Luboš ho zase přerušuje: „Hele, Jindro, a vzešlo z toho vašeho schůzování taky nějaké usnesení? To je přece zvykem, že když si papaláši někde hromadně pouštějí huby na špacír, pak z toho vydají děsně moudrý poučení pro lidstvo.“ „Usnesení pochopitelně bylo. Jeho vypracováním a přednesením na závěr kongresu byl pověřen pan profesor Albert Einstein. Jenže mně se stala nemilá věc,“ smutně konstatuje Jindřich. „Zrovna když začal mluvit, tak jsem se z toho svýho snu probudil. Zaslechl jsem vlastně jen první Albertovu větu.“ „No a ta zněla jak…,“ naléhá Luboš. „Vážení dědkové, všechno je relativní!“