To ti nikdy nezapomenu. Tu větu řekla před více než čtyřiceti lety Jarka své sestře Janě. Dámy spolu dodnes nemluví. Několik členů rodiny se je snažilo usmířit, ale marně. V rodině se o problému často mluví, děti vůbec nechápou, proč se rodinné oslavy organizují tak, aby se babičky Jana a Jarka nesetkaly.
„Když to někomu vyprávím, lidé se buďto smějí nebo mě litují, ale nikdo to nedokáže pochopit,“ vypráví Jarčina dcera Kateřina. A pokračuje: „Těžko můžu dětem vysvětlovat v čem je podstata sporu. Ani můj muž to nechápe, říká, že přece není možné chovat k někomu nenávist tak dlouho. Máma mi vše řekla. Jde o to, že chodila s klukem, kterého měla velmi ráda. Jenže teta Jana jí ho přebrala. Prý mu řekla, že Jarka má někoho jiného a nebyla to pravda. Pak s ním začala chodit ona. Nakonec se stejně rozešli, Jana se vdala za někoho jiného, moje máma si vzala tátu. Ale máma to Janě nikdy nezapomněla a Jana se jí prý za to nikdy neomluvila. Když jsem se na vše tety ptala, řekla, že moje máma je přecitlivělá, že ten mladík o ni stejně nestál, že se jí za nic omlouvat nemíní. Je to smutné, ale myslím, že vinu na tom, že se neusmířily, mají obě. Hlavně jde o to, že se to přece stalo dávno, že byly ještě hloupé holky, že každá nakonec našla jinou lásku. Tak proč si to nevyříkají?“
Podobných případů, kdy mezi lidmi léta zůstane pachuť, spor či nenávist jen proto, že se jeden neumí omluvit a druhý třeba omluvu nechce přijmout, je mnoho. Objevují se v rodinách, na pracovištích, v obchodních vztazích. Zdají se být nepochopitelné, ale jejich aktéři si stojí za svým.
Psychologové i odborníci na slušné chování se shodují, že umění se vhodnou formou ve vhodnou chvíli omluvit, je velmi důležité.
„Omluvit se znamená přijmout odpovědnost za své jednání a projevit jistou lítost nad vzniklým zpožděním. Opravdová omluva je mnohem více než pouhé vyslovení "omlouvám se." Měl by to být projev ochoty uznat chybu a závazek ji v budoucnu nedělat,“ vysvětluje odborník na etiketu Daniel Šmíd, který na toto téma publikuje na svém webu a píše knihy.
Správná omluva může udělat divy i ve zdánlivě banálních situacích. Stačí, když člověk přijde pozdě na pracovní schůzku. To, jakým způsobem to řeší, zda se umí omluvit, pak často rozhoduje o tom, jaký udělal dojem, jak bude úspěšný. Úplně nejhorší je tvářit se, že se nic nestalo, byť jde třeba jen o zdánlivě bezvýznamný pozdní příchod.
„Přestože žádost o prominutí může být obtížná, zvláště pokud se jedná o vícenásobné zpoždění nebo jiné prohřešky, je důležité omluvu neodkládat. Jednat rychle. Otevřená komunikace a schopnost poprosit o shovívavost k vašemu chování a porušení týmové etikety, jsou základy zdravé firemní kultury,“ připomíná Daniel Šmíd.
V podstatě totéž, co platí v mezilidských vztazích v pracovním prostředí, se dá uplatnit ve vztazích mezi partnery, rodinnými příslušníky, mezi kamarády. Omluva a její přijetí a následné odpuštění by mělo být přirozenou součástí života.
„Svého času jsem byl přesvědčený, že nikdy kamarádovi neodpustím. Podrazil mě. Měli jsme společnou firmu a já jsem po čase zjistil, že si z ní takzvaně ulil peníze pro sebe a jel za ně s milenkou na dovolenou. Podvedl mě i svou ženu. Pohádali jsme se, firmu jsme rozdělili, pak se stejně nedařilo ani jednomu z nás. Několik let jsme se nestýkali a když jsme se jednou náhodně potkali na ulici, dělali jsme oba, že se neznáme,“ vypráví jednašedesátiletý Stanislav. „Pak jsem vážně onemocněl. Petr se to dozvěděl, kontaktoval mou manželku, nabídl pomoc. Řekl, že kdybychom cokoli potřebovali, je připraven pomoct, například odvézt mě k lékaři a podobně. Samozřejmě, že jsem se naštval. Co se mi plete do života? Tak jsem uvažoval. Ale pak mi došlo, že je to nabídka ke smíru. Žena ho pozvala k nám na chalupu. V té době jsem na tom nebyl dobře a došlo mi, že bych nechtěl odejít z tohoto světa s neshodami. Omluvil se mi a já cítil, že to je z jeho strany upřímné. Odpustil jsem mu. Já se vyléčil a teď se zase čas od času vídáme. A jsem moc rád, že se to mezi námi vyřešilo,“ vysvětluje.
„V případě, že někdo upřímně žádá o prominutí, je dobré brát na zřetel, že nejde o pouhé gesto. Když se rozhodnete prominout, mělo by být odpuštění trvalé a bez pozdějších připomínek. Pro obě strany je důležité nezacházet s prominutím jako s dočasným klidem před nějakou bouří. Skutečné odpuštění totiž vytváří prostor pro nový začátek a posiluje vztah,“ míní odborník na etiketu Daniel Šmíd.
Těžko říct, co je náročnější. Zda se omluvit, poprosit o odpuštění, uvědomit si, co jsme udělali špatně nebo omluvu přijmout, dokázat odpustit, být velkorysý, oprostit se od pocitu ublíženosti.
Obojí je totiž proklatě těžké. Ale po obojím se obvykle každému hodně uleví.
