My tedy Valentýna neslavíme, myslím, že je to svátek spíš pro mladé, kteří rádi přejímají tyhle importované svátky. Ale o chvíli později, 8. března si občas docela ráda vzpomenu na oslavy MDŽ. Ta dětská přáníčka, která vyráběl syn ve školce, mám dodnes schovaná. Sem tam si je s láskou prohlížím. Mám ale i novější vzpomínky, jako třeba tuhle. Ta je stará jen pár let...
Počasí nebývá začátkem března většinou úplně jarní a v tom roce tenkrát zrovna na MDŽ zase nasněžilo a mě se vůbec nechtělo vyrazit na ranní procházku. Dědeček ráno byl, já jsem si ale řekla, že začnu s ranním okruhem asi až od dubna. Do té doby bych ale mohla aspoň jíst trochu zdravěji, i když to je těžký, když miluju chleba, housky, kaiserky... A buchty a koláče, velké nanuky, ach jo.
Ale pak vyšlo sluníčko, sníh roztál a už od odpoledne seděli „sousedi'', tedy naši mladí s dědečkem venku na lavici na sluníčku. A sluníčko hezky hřálo, po sněhu nebylo ani památky. Přišel i dědečkův kamarád a tak jsme to MDŽ pěkně oslavili.
Udělala jsem jim k té oslavě pár sýrových chlebíčků ze žitného chlebíku a na talířky „ruská vejce''. Teda dneska bych je tak radši nenazvala, dneska by to byla jen "obložená vejce". A snaše Petře ten semínkový chlebík, co jsem upekla, moc chutnal a tak jsem jí ho dala, i když jsem původně řekla, že na ní kašlu. Ovšem to bylo myšleno za předpokladu, že se o tom, že jsem ho pekla, nedozví. No a když už to věděla ... Budu si muset upéct nový.
Vzpomněla jsem si při tom i na oslavy MDŽ za totáče a na to, jak se slavilo v práci a jak jsme šly jednou z oslavy s kolegyní a kamarádkou Věruškou domů. Tehdy jsme ještě nebydleli na chalupě, ale ve městě a oni bydleli pár vchodů od nás. Cestou z kulturáku to bylo k nim blíž než k nám. A to jsem tehdy teda koukala, jakej byl Věrušky manžel Eman frajer. Věruška byla tak „znavená'', že ani nedokázala odemknout dole vchod, a tak zazvonila na zvonek a hlasem, ze kterého muselo Emčovi být jasné o co jde řekla „Emánku, já už nějak nemůžu, pojď si pro mě.'' A Eman přišel. No jo, to byl ukázkový manžel, bohužel už tu s náma není. „Čest jeho památce".
Tenkrát jsem si jenom představila, co by mi na to asi řekl ten můj. Já jsem vždycky věděla, že musím dojít sama...