Výběr je opravdu bohatý: Můžete se tisknout tělo na tělo při tandemovém seskoku padákem, viset na gumě, zpívat si „já si létám, já se vznáším“ ve větrném tunelu – tedy pokud vám to síla proudění vzduchu dovolí anebo si třeba vyzkoušet několikanásobnou tíhu a výdrž vašeho žaludku v kokpitu stíhačky. Posledně jmenovaný zážitek mne láká, ovšem stav bankovního konta stejné nadšení nesdílí.
Přesto jsem včera jeden vpravdě adrenalinový zážitek absolvovala, za pouhých dvacet korun a zůstala při tom nohama na zemi. Ale nepředbíhejme, hezky popořádku.
Potřebuji zajet do naší krajské metropole, co kdybych opět po létech okusila naši MHD, tedy jízdu trolejbusem? Tato myšlenka zdála se býti naprosto geniální neb hromadnou dopravou jsem cestovala naposledy kdysi dávno ještě v době předcovidové. Alespoň zjistím, kam pokročila. Zkoumám jízdní řád na webu dopravního podniku a vybírám si vhodnější z pouhých dvou spojů za hodinu. Volím čas mimo dopravní špičku, neboť takový příval adrenalinu bych nemusela unést a vyrážím na zastávku. Před domem potkám zvídavou sousedku. „Kampak paní?“ okamžitě mě osloví. Na trolejbus. „Já taky“, sdělí mi v rychlosti a peláší, až ji jiskry od podpatků létají. Křiknu na ni, že nemusí tak spěchat, jede nám to až za dvacet minut, v domnění, že si spletla čas. „Běžím na konečnou, abych si sedla“, ozve se v dáli přede mnou. Myšlenka, že půjdu téměř dva kilometry pěšky, abych posléze jela dopravou, se mi zdá poněkud iracionální, tak neměním tempo, kochám se podzimně zbarvenou přírodou a rozvážně kráčím dál. Paráda, na zastávce čekají pouze tři potencionální pasažéři, tak kam bych se hnala…
Trolejbus přijíždí a v tom zjišťuji, že sousedka měla pravdu. Asi všichni chodí na konečnou, přesněji řečeno začáteční. S vypětím sil se mi podařilo dostat do vozu, ovšem přichází ještě náročnější manévr a sice zaplacení jízdného, neboť u tyče, na níž je připevněn daný přístroj, tančí asi deset cestujících. Po několikerém zopakování kouzelné formule „s dovolením“, se mi podaří prostrčit ruku s mobilem k jízdenkovému automatu a koupit si jízdní doklad. Paráda, teď už v pohodě stojím na noze - čí, to nevím. Pravda, tato forma cestování má nespornou výhodu: nemusím se držet umatlané tyče, neboť nemám kam spadnout. Kdyby se na mne mačkal alespoň pořádnej chlap, pomyslím si. Bohužel kolem mě samá baba, což mi jakožto heterosexuálovi začíná vadit stejně jako vydýchaný vzduch ve vozidle.
Asi po deseti minutách nám dá šofér pár sekund na nadechnutí, jelikož přijíždíme na první zastávku. Sláva, hlouček pasažérů vystupuje! Omyl, raduji se předčasně, vystoupil pouze jeden z hloubi vozu, ostatní se sunou zpět. Tempem šneka maratónce pokračujeme dál. Ve vozidle je neobvyklé ticho, kdo má volnou ruku, zírá na magickou obrazovku svého komunikátoru, ostatní mlčí, jelikož kyslík stačí sotva k dýchání, tak s ním nebudeme plýtvat. V tom se do ticha ozve: „Mami, já chci čůrat!“ „To musíš vydržet“. „Nevydržím“, nenechá se odbýt asi čtyřletý capart. A jako na potvoru se trolejbus minimálně pět minut neposunul ani o píď. Před námi kolona a v protisměru ani živáčka. Dalších pět minut a stále nic. Dál už to nepočítám. Připadá mi to jako věčnost a vžívám se do pocitů chlapečka, který ze všech sil svírá pěstičky a kroutí se jak had. Konečně jsme se hnuli a stylem skákající blechy ujeli asi pět set metrů k zastávce. Mamince s chlapečkem se podařilo včas vystoupit a my jedeme dál. Tedy jestli se pohybu rychlejšího chodce dá říkat jízda. Á, už vidím příčinu kolony: značka práce na silnici a opodál sedm dělníků. Jeden maká po krk ve výkopu, ostatní opřeni o lopaty, ho pozorují. Po další čtvrthodině posunu následuje další zastávka. A podívejme se, kdo na ní nastupuje! Maminka s chlapečkem, který potřeboval čůrat.
V obdobném duchu se nese zbytek cesty. Můj původní záměr jet až na konečnou vzal za své, neboť jsem vyvržena davem o několik zastávek dříve a nemám nejmenší chuť splynout s tím novým.
Podtrženo, sečteno: 11 kilometrů, 1 hodina 10 minut a adrenalinu na několik let dopředu, takže zpátky jedu taxíkem. Ale považte, kde vás tak dlouho povozí za dvacku?
