Ročně se jedná o více než 10 milionů turistů, přičemž v Andoře žije pouze 81 000 obyvatel. Většina obyvatel Andory ovšem nejsou Andořané. Více než dvě třetiny z nich se v Andoře nenarodily a nemají andorskou státní příslušnost. Většinu obyvatelstva představují Francouzi, Španělé a Portugalci.
Ohledně pravopisu bych ráda předeslala, že používám počeštěnou formu názvu země, čili Andora, ačkoliv správně by mělo být Andorra se dvěma “r”. Důvodem je umožnění skloňování tohoto podstatného jména, kde se v češtině vyskytuje “ř”.
Do Andory jsme v létě 2017 cestovali i proto, že to byla poslední země, kde byl manžel sám beze mne, než jsme se seznámili. Po cestě tam jsme rovněž pobyli tři dny v rodině našeho francouzského přítele v Saumure. Poskytl nám pokoj pro hosty a společně jsme se prošli kolem zámku v samotném městě Saumure a navštívili některé další památky v tomto francouzském regionu na řece Loiře. Velkolepá zahrada zámku Villandry, kde jako dekorace slouží nejen květiny, ale hlavně zeleninové záhony. Osmnáct metrů hluboký příkop zámku Brézé, který je nejhlubší v Evropě. Bývalé královské opatství Fontevraud, trochu ponuré, neboť císař Napoleon ho přeměnil na vězení. Hrad Chinon ležící na skále nad řekou Vienna, přítokem Loiry. To vše jsou nezapomenutelné zážitky.
Velkolepá zahrada zámku Villandry
Prvním dojmem z Andory je krásná příroda. Na světě je jen velmi málo zemí, kde je 10 % území zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. V Andoře lze obdivovat rozsáhlé louky a lesy, přičemž jsou zde tradiční horské chaty a stezky, které se využívají již více než 700 let. Zdravé životní prostředí jistě přispívá k tomu, že se Andořané dožívají vysokého věku. Průměrná délka života je 81 let u mužů a 83 let u žen.
Ubytovali jsme se v hotelu Xalet Bringué na severu, daleko (na místní poměry) od hlavního města Andorra la Vella, které je svojí nadmořskou výškou 1023 metrů nejvýše položeným hlavním městem v Evropě. Jeho hlavní ulice je vlastně obrovské nákupní centrum. V obchodech lze slyšet především španělštinu, portugalštinu a francouzštinu. Jazykový ráj pro mého manžela. Proč mnoho turistů do Andory přijíždí za nákupy? Protože Andora má velmi nízké sazby daně z přidané hodnoty (DPH). Například DPH u alkoholu činí pouze 4,5 % a potraviny jsou dokonce zdaněny pouze ve výši 1 %. Andora je také jednou ze zemí, kde se prodává nejvíce tabákových výrobků na světě. Ve srovnání se zeměmi, jako je Francie nebo Španělsko, mohou zde být až třikrát levnější. Stinnou stránkou je skutečnost, že v Andoře je v některých případech stále povoleno kouření na veřejných místech a ve vnitřních prostorách. V našem hotelu tomu tak naštěstí nebylo. Velmi levné jsou i pohonné hmoty, což jsme i my vzali s povděkem a natankovali si plnou nádrž na zpáteční cestu.
Andora je jedinou zemí na světě, kde je úředním jazykem katalánština. Přibližně 60 % obyvatel tento jazyk považuje za svoji mateřštinu. Během výletu do Ordino Arcalís na samotném severu Andory si španělsky mluvící Katalánec manželovi posteskl, že v jeho rodném Katalánsku bude získání nezávislosti ještě dlouho trvat. Byl ale přesvědčen, že k tomu dříve nebo později dojde. Andora je rovněž jedinou zemí, kde spoluvládnou dvě knížata, přičemž ani jeden z těchto vladařů není Andořan! Politický systém Andory je zvláštním modelem spoluvládnutí, kdy se o pravomoci dělí biskup ze španělského La Seu d’Urgell a francouzský prezident. Oba z nich se tudíž kromě svých primárních funkcí honosí i titulem andorského knížete.
Ordino Arcalís na severu Andory
Z terasy hotelu jsme mohli pozorovat horský potok a krajinu v pozadí. Manžel měl příležitost konverzovat s neuvěřitelně upovídaným španělským číšníkem. Dost dobře nechápu, jak mohl jeho breptání rozumět, ale manžel mne ujistil, že i drmolení ve španělštině je lépe srozumitelné než portugalština. Nicméně díky těmto rozhovorům jsme se mnohé dozvěděli. Španěl nemá Andořany moc v lásce. Jsou bohatí, namyšlení a arogantní, nemají rádi cizince, ačkoliv mnozí z nich mají sice občanství, ale v Andoře se nenarodili. Připomíná nám to trochu situaci v zemích Perského zálivu. Číšník nám mimo jiné vyprávěl příběh o nelegálním přistěhovalci, kterého andorská policie pronásledovala v helikoptéře. Andořané jsou podle něj rovněž pyšní na úspěchy svého fotbalového týmu. Sice neradi vzpomínají na nejhorší porážku se skórem 8:1, kterou jim shodou okolností uštědřila naše reprezentace, ale hrdě se chlubí vítězstvími nad Běloruskem, Makedonií či Albánií. Andora není členem Evropské unie ani součástí Schengenského prostoru. Pro nás to v praxi znamenalo, že jsme nemohli využít bezplatného roamingu platného všude v Evropské unii. Andora nemá vlastní měnu a používá euro. Tato miniaturní zemička nemá ani armádu. Vlajka Andory je téměř stejná jako vlajky Rumunska, Čadu a Moldavska. Všechny mají totiž ve svislém směru společnou modrou, žlutou a červenou barvu. Vlajky Andory a Moldavska mají uprostřed svůj státní znak. Andorská vlajka se odlišuje znázorněním dvou krav v tomto znaku.
Andora donedávna neměla vlastní letiště. Nejbližší letiště se nacházela v Barceloně a Toulouse. V roce 2021 však zahájilo provoz letiště Andorra - La Seu, které však neleží v Andoře, ale ve Španělsku. Přijímá však pouze charterové a soukromé lety.
Za národní jídlo je v této malé zemi v Pyrenejích považována “escudella”. Jedná se o vynikající ragú připravené z vývaru s těstovinami, luštěninami a různou zeleninou. Přidávají se i další ingredience, jako jsou masové kuličky, klobásy, kuřecí nebo vepřové maso. Tento pokrm se obvykle podává v zimě a je velmi častý o státních svátcích v zemi.
Naším cílem v panenské přírodě Andory byly samozřejmě procházky. První z nich se uskutečnila těsně pod hranicí s Francií. Vyjeli jsme autem na parkoviště u říčky Riu d'Arcalís. Odtud se dalo celkem pohodlně vystoupat podél horského potoka Riu Tristaina po svahu nad parkovištěm. Šli jsme mezi zbytky sněhových polí, obdivovali výhledy do údolí a především horské květiny. V zimě toto místo patří k nejoblíbenějším lyžařským střediskům. Andora má celkově více než 300 kilometrů sjezdovek, což z ní činí největší lyžařskou oblast v jižní Evropě.
Sněhová pole nad parkovištěm u říčky Riu d'Arcalís
Horská květena
Následující den jsme se přímo od našeho hotelu vydali podél říčky Riu Valira del Nord k vodopádům Cascatas del Serrat. Křišťálově čistá voda se tříštila na balvanech a volně ležících kládách. Letní slunce zvýrazňovalo nedotčenou krásu letní horské květeny. Nezapomenutelný zážitek.
Cestou k vodopádům Cascatas del Serrat
Kolem divokého nespoutaného proudu říčky vede poměrně dobře schůdná stezka umožňující přímý kontakt s touto mimořádně krásnou scenérií andorské přírody. Byli jsme tam sami. Nikde ani známka po znečištění přírody jako na mnohých místech u nás nebo jinde v Evropě.
Stezka podél říčky Riu Valira
Večer jsme si po večeři výjimečně objednali láhev červeného vína. Avšak běda! Nejsme na alkohol zvyklí, takže se nám na pokoji pod nohama houpala podlaha a v posteli se nad námi točil strop. Obešlo se to ale bez větších komplikací. Další výlet jsme podnikli do národního parku Parc Natural de la Vall de Sorteny. V prostředí neporušené přírody se tam nachází zajímavá botanická zahrada s popisky jednotlivých horských rostlin.
V botanické zahradě pod širým nebem v Parc Natural de la Vall de Sorteny
Historie Andory byla velmi pohnutá. Po dobytí muslimy se andorská údolí stala součástí arabského území Al-Andalus. Boj mezi Franky a Araby vyvrcholil vpádem Karla Velikého v roce 788, který je tradičně spojován se vznikem nezávislé Andory. V roce 1278 byla kvůli četným sporům podepsána dohoda o spoluvládě (Paréage) mezi urgelským biskupem a hrabětem z francouzského Foix. Tato dohoda platí dodnes a je základem politického systému země. Naše cesta za historií Andory začala u románského mostu na staré cestě, která spojovala andorské vesnice Ordino a Serrat. Tento most byl v roce 1980 přemístěn z Lloser d'Ordino na své současné místo severněji nad vesnicí Llorts, protože na jeho původním místě byla rozšířena silnice. Má profil oslího hřbetu, dlážděnou vozovku a malou zídku. Nedaleko se nachází rovněž románský kostelík. Stejně hezký je kostel Sant Joan de Caselles v lokalitě Canilla, který byl postaven v 11. století. Je považován za jeden z nejlepších příkladů andorské sakrální románské architektury.
Románský most u vesnice Llorts
Kostelík nedaleko románského mostu
Kostel Sant Joan de Caselles ve vesnici Canilla
V červenci 1934 se ruský dobrodruh Boris Skosyrjev prohlásil za andorského krále. Získal podporu Rady andorských údolí a dokonce vyhlásil válku jednomu z andorských knížat, španělskému biskupovi z Urgellu. Vláda ruského “krále” však trvala pouhých 13 dní, protože biskup z Urgellu ho odsoudil za vyhrožování a uzurpování funkcí. Následně byl zatčen, vypovězen ze země a jeho dobrodružství v Andoře tím skončilo.
Ke konci se chýlí i naše vyprávění o Andoře. Cestou zpět jsme navštívili skotského přítele žijícího s francouzskou manželkou v nejchudším francouzském departementu Auverge, obdivovali tříúrovňový most Pont du Gard nedaleko Nîmes sloužící již v prvním století jako římský akvadukt a trochu jsme byli znechuceni procházkou v opevněném městě Carcassonne, které nám připomínalo špíše zábavní park s atrakcemi než historickou památku. Raději vzpomínáme na roztomilého oslíka Césara, který na nás se svým oslím kamarádem vesele hýkal na rozloučenou u našeho skotského přítele.