Jednodušší to má politik. Ten je takovým problémům nadřazen. Většinou si, totiž, při vědomí své důležitosti, ani neuvědomí, že se mu nedaří a klidně si bude dál sebestředně plácat po vlastních ramenou. Já jsem přece někdo, ne? Trhněte si všichni nohou!
Když se nedaří něco, co člověka živí, je to už horší. Pomineme-li politiky. Takový člověk si musí nutně položit otázku – proč se nedaří? Ať už je to obyčejný dělník, řemeslník nebo vrcholový manažer. Pokud na tuto otázku nedokáže najít odpověď, má obvykle smůlu. To něco pak místo něj udělá někdo, kdo si poradit umí.
Když se nedaří dvěma partnerům, je to problém, který se jen málokdy podaří vyřešit pozitivně. Těch rizikových faktorů je tady fůra a nemá cenu je rozebírat. Ne vždy se to totiž srovná v posteli.
Jenže, mne už se všechno toto, ve věku pozdně seniorském, dávno netýká. Nemusím totiž pracovat. Na můj chléb vezdejší mi musí stačit můj skrovný důchod. A zatím, zaplaťpánbůh, stačí.
Nedaří se, ovšem, zcela jiné, běžné denní záležitosti. Například, nemohu ráno křepce a vesele vyběhnout z postele a s nadšením pozdravit nový den. Moje pokročilá artróza a nemocná páteř by měly k tomu velké připomínky.
Copak to, na tyto zdravotní problémy si člověk časem zvykne. Pokud je pořád schopen se o sebe postarat sám. Zvykne si i na to, aby nedělal v bytě moc velký binec, protože by pak musel ten binec uklízet. A tělo by opět důrazně protestovalo. V té bídě alespoň něco pozitivního.
Pokud bych ovšem zabrousil i do trochu intimnější sféry, tak tam je to přímo tristní. Netřeba to příliš rozvádět. Všichni víme, o co jde. Nejlépe to vyjádřil, a přímo lapidárně, starořímský filozof, dramatik a senátor, Lucius Annaeus Seneca:
„Nejdříve starcům slábne paměť.“
No, a pak to ostatní. Ale to už Seneca nedoplnil. Důvodně zřejmě předpokládal, že to druhé vyplývá z toho prvního.
Antická moudra jsou věčná. Tak ještě jedno. Jeho autorem je starověký římský básník Decimus Iunius Iuvenalis:
„Stáří se vplíží, aniž to tušíš.“
Stáří je skutečně hodně lezavé a neodbytné. Těch citátů o něm je fůra a většinou jsou až smutně pravdivé. Stárnutí se bohužel daří velmi dobře. Tam žádné zádrhele nejsou. Rád bych ovšem nějaký ten zádrhel občas uvítal.
Vrátím se však opět k původnímu tématu. Co dělat, když se nedaří? Když konečně zvládnu nezbytný ranní rituál, s kouřící a voňavou kávou usedám k počítači. Po nezbytné prohlídce webu a sociálních sítí si s důvěrou v duši otevřu svůj rozepsaný text. No, a teď se mohu klidně vrátit k výše uvedenému výroku filozofa Senecy, kterým znevažuje naši stárnoucí paměť.
Právě jsem se totiž zasekl u jednoho důležitého momentu svého příběhu, a to u svatby své hlavní postavy. Není, kdo by poradil, kdo by mi řekl – ty troubo, vždyť si přece pamatuješ moc dobře, jak to chodívalo před šedesáti lety. No, právě! Moc dobře si sice pamatuji, co bylo kdysi už hodně dávno, ale jak to napsat, aby to mělo smysl a potřebný spád? Aby to nebyl jen nějaký suchý, jednotvárný popis.
Co vlastně dělat, když se nedaří, když najednou chybí tvůrčí invence, přesto, že paměť v tomto případě slouží. Tady je každá rada drahá. Nedá se dělat totiž vůbec nic. Jen čekat. A mezi tím si něco přečíst, zahrát karty, nebo se uchýlit do příjemného bezpečí mé oblíbené kavárny. To něco, to, nad čím člověk tak usilovně přemýšlí, se jednou určitě dostaví. Když ne dnes, tak snad zítra. Nebo pozítří. Záleží na tom vlastně tolik?
S dovolením, na samý závěr připomenu krátký výtažek z jednoho svého fejetonu, zveřejněného v mé knize Kdo říká, že stáří je moudré? :
„Ono zestárnout není žádné umění. Umění je vzít tento fakt na vědomí a zkusit v něm najít něco přiměřeně pozitivního. Třeba i fakt, že pokud se chceme za svým mládím a životem vůbec ohlédnout, musíme nejdřív zestárnout. To je fakt zcela nezpochybnitelný. A já se docela rád ohlížím. Pokud si tedy vzpomenu na to, na co jsem se vlastně chtěl ohlédnout."