Bylo, nebylo, kdysi dávno, to jsem byla ještě mladá a hezká, vládl všude tuhý socialismus se vším tím marasmem kolem. MDŽ se slavilo, jak jinak, ve všech továrnách, kancelářích, jakož i v jednotných zemědělských družstvech tak nějak po soudružsku. Holky všeho věku dostaly rudý karafiát a všichni se ožrali. Na MDŽ byly povoleny mravy a leccos se v kolektivech odehrálo.
Já jsem se programově oslavám vyhýbala a rudý karafiát jsem odmítala. Jen ten jeden rok, tuším to bylo před…no, dávno to bylo, jsem podlehla. Domluvily jsme se s holkama z ústavu, že si uděláme dámskou jízdu. Jo, to vy vlastně nevíte, že jsem byla tři roky v ústavu; no jo, a se mnou tam bylo ve třídě ještě dalších jedenáct takových podobných. Ten ústav se jmenoval Školský ústav umělecké výroby a tři roky jsme tam my holky a kamarádky studovaly; dnes bychom byly DiS, představte si to.
Tak my jsme se tedy domluvily, že se onoho 8. března sejdeme u Nadi a zapaříme. Já jsem měla dost náročný den, jelikož jsem tvořila kvanta velikých poutačů a cedulí v pěti jazycích do Pakulu (pro neznalé Paláce kultury) na nějakou mezinárodní slezinu. Dalo mi to tedy zabrat, to vám povím. Byl to kupodivu kšeft (i v dobách socialismu se někdy vyskytl) a pracovali jsme na něm dva. Já a kolega Jirka. Museli jsme to ten den dorazit, neb kongres začínal druhý den a prakticky nám ty velké poutače rvali od rukou. Řeknu vám, měla jsem toho plný kecky, a to mě čekala ta dámská jízda v rámci MDŽ. Já vlastně zapomněla podotknout, že jsem byla tak trochu těhotná, termín jsem měla kolem 25. dubna. Takže ty poutače jsme tvořili vlastně tři. Jirka, já a moje břicho. Už od rána mi nebylo dvakrát, ale já byla drsná holka, co se jen tak nedá a všechno vydrží. Pracovat deset hodin v kuse a pak si ještě odskočit na mejdan. Brnkačka.
K večeru jsem dopsala poslední písmeno, zahodila štětec, narovnala záda a odkráčela na mejdan. Že mám sem tam kontrakce, jsem moc neřešila, jen jsem tedy pro jistotu zavolala kolegyni Jiřině, že kdybych se náhodou nedostavila druhý den do práce, že se dostavím asi až za dva roky, tak aby s tím počítala.
Na mejdan jsem dorazila poslední. Holky už byly rozjařené. Vzala jsem si hostitelku Naďu stranou a šeptla jí, že mám trochu problém. Kontrakce už byly pravidelné, ale holkám ať nic neříká, abych jim nekazila mejdan. Přece jenom by o mě měly starost. Takhle o mě měla obavy jen Naďa. Vydržela jsem to skoro do půlnoci, ale pak už nebylo zbytí. Musela jsem s pravdou ven. Holky rázem vystřízlivěly a začaly jednat. Kristýna zavolala manželovi, ten se dostavil, naložil mě a odvezl domů. Tam jsem zdolala našich poctivých pět pater, abych doma vzbudila manžela a oznámila mu, že jedu do porodnice.
„No jo, až tě ráno pustěj, tak kup rohlíky k snídani,“ zavrčel a otočil se zpátky ke zdi. Vůbec ho nenapadlo, že bych mohla rodit o šest týdnů dřív. Pomyslela jsem si něco o volovi a zavolala si sanitku.
Není to nic moc, když tak stojíte ve tři ráno před vratama do porodnice, saniťák zazvoní, vrata se otevřou a on vás šoupne dovnitř. Tam bylo živo, bylo nás víc, kdo jsme tu noc přiváděly na svět miminko, navíc byla porodnice v Podolí zavřená z důvodu malování, takže u Apolináře to vypadalo jako na Václaváku. Rušno, ale mně se to líbilo. Nebyla jsem sama...
„Už vidím vlásky, to bude fofr,“ oznámila mi sestřička na příjmu a měla pravdu. Můj syn Jakub se narodil ráno v sedm. Měl dvě kila a byl krásný. Maličký, ale krásný. Pan doktor mě ujistil, že by se stejně narodil dřív, že za to nemůžu. Šoupli ho na pár dnů do inkubátoru a domů jsme se vrátili za devět dnů.
Dnes je z mého synka chlap, co se mi fakt povedl, i když jsme spolu slavili jen jednou MDŽ. Jakube, všechno nejlepší k narozeninám!
