Ve skutečnosti ale tento básník, dramatik, politik a novinář, narozený 31. prosince 1877 v Pšovce, toužil po ideálu absolutní slušnosti a cti.
Básníkův otec byl velice schopným správcem lobkovického panství. Miloval knihy a doufal, že oba jeho nadaní synové, starší Ludvík a mladší Viktor, půjdou studovat. Měli k tomu veškeré předpoklady. Jenomže Ludvík nakonec z práv zběhl k novinařině a Viktor na gymnáziu málem propadl z matematiky, protože jeho srdce zachvátila literatura.
Otec si často kladl otázku, co z takového studenta asi vyroste. A proto se svěřil se svými obavami jednomu pražskému příbuznému. Ten v úřadě sdílel kancelář s básníkem a překladatelem Antonínem Klášterským, který se osobně znal s Aloisem Jiráskem, profesorem gymnázia v Žitné ulici, kam docházel právě i Viktor Dyk.
Klášterský přislíbil, že se pokusí zjistit, jestli v mladíkovi dřímá skutečný talent a pokud ano, přimluví se za něj na gymnáziu. Klášterský neotálel a brzy si pozval k sobě domů hocha, jehož popsal jako „hezkého, trochu zavalitého a buclatého“, aby se mohl blíže seznámit s jeho autorskými pokusy. Naštěstí ho zaujaly a on se stal Viktorovým prvním rádcem a patronem. Mladý básník ho pak pravidelně zásoboval svými ještě nevyzrálými dílky. Klášterský dobře věděl starou známou pravdu, že každý diamant se musí nejprve pořádně obrousit. A tak se postaral nejen o to, aby mladému poetovi vyšly první tři básně pod pseudonymem Viktor Souček, ale především o Jiráskovu přímluvu u profesora matematiky, který se nad Dykem blahosklonně slitoval, přestože si Jiráskovi postěžoval, že Viktor „ty verše ve škole píše hlavně na mne.“
Viktor se však oddával ještě jedné velké vášni, v níž vynikal nad ostatní, a to hře v šachy. S oblibou drtil své méně zdatné soupeře na půdě literárního a řečnického spolku Slavia. Seznámil se zde i se svou osudovou ženou Zdenkou Háskovou. Ta ale šachům příliš neholdovala. Později mu dokonce v jedné vztahové krizi vyčetla, že má v hlavě pouze šachy a nic jiného se mu tam nevejde. Vzájemná láska ale zjevně přetrvala veškeré nesnáze. Tudíž se nakonec vzali po sedmadvacetileté známosti, poznamenané odloučením, rozchody a nedorozuměními.
Viktor také náruživě fandil kopané, ostatně bratr Ludvík se stal spoluzakladatelem legendárního klubu FC Slavia. Tuto náklonnost k fotbalu nemohl, ale rozhodně sdílet s bohémem S. K. Neumannem, s nímž ho spojovalo neobyčejné přátelství. Jejich vzájemná korespondence vypovídala o velké důvěře a úctě. Posílali si velmi otevřené a upřímné dopisy, ačkoliv byli povahově dost protichůdní. Oba sice revoltovali, ale Neumann tíhl politicky k anarchii a k levici, zatímco Viktor Dyk se vychyloval striktně napravo. Dokonce vstoupil do strany státoprávně pokrokové a byla mu při té příležitosti nabídnuta kandidatura za desátý volební okres. Nicméně nikdy nepatřil mezi zdatné řečníky, co mluví k davům. V debatách uměl obratně argumentovat, ale před cizími lidmi se cítil nesvůj. V takových chvílích se o slovo hlásila jeho pečlivě skrývaná plachost.
Viktor Dyk jako poslanec Národního shromáždění ČSR. FOTO: wikipedia
Po vzniku samostatné republiky se stal členem Revolučního národního shromáždění a jeho první parlamentní řeč se týkala uzákonění osmihodinové pracovní doby. Dyk i v politice zůstával osobitým strážcem spravedlnosti. Když čteme dnes jeho řádky, máme dojem, jako by nezestárly: „Platit v odměnu lopotné a nevděčné práce za kořistníka a korytáře, toť žalostné a těžko snesitelné, k tomu nehledě, že nevyvrácená taková obvinění otřásají morálkou slabších: berou jiní, berou jiné, proč bys nebral, Augustine? Vytváří se úpadkové cítění, v němž korumpovat a dát se korumpovat za věc přirozenou a obyčejnou se považuje. Proto považujeme za nemožné, aby politik, obviněný z činů, jež se dotýkají veřejné morálky, prostě mlčel a nechal vše běžet.“
Dyk ale nebyl pouhým politikem, nýbrž především původcem osobitého literárního stylu, úsečného a plného ironie, který přitom nepostrádal určitou citovou jemnost. A jako poctivý vlastenec uměl svou lásku k domovině vkládat do nádherných veršů: „To je ta vyvolená země/to je ten vyvolený luh/ hovoří s nebem vrchů témě/z hořících keřů mluví bůh.“
Dyk si v životě skutečně prošel mnohými zápasy. Zanechal nám však odkaz, který říká, že vztah k rodné zemi je základním předpokladem toho, aby měla nejen přítomnost, ale také nějakou budoucnost.
Viktorův osud byl však předčasně ukrácen. Mohla za to dědičná srdeční choroba. To poslední léto odjel na jih k Jadranu, přestože mu lékař cestu výrazně nedoporučoval. Viktor chtěl ale vyhovět své ženě. Osudnou se mu stala procházka ve vodě po kluzkých kamenech, kdy ho zasáhla přílivová vlna. A on dostal srdeční mrtvici. Při snaze o jeho záchranu se málem utopila jistá Češka Marie Ermisová. Ani tato dáma, ani paní Zdenka, ale neuměla plavat. Všechny tyto okolnosti se sešly jako průvodci a původci básníkova náhlého skonu. Milovaná Zdenka si to pak vyčítala: „… a ten modrý Jadran bude jí už zastřen smuteční mlhou vzpomínání.“ Ovšem na té tragické události už nemohla vůbec nic změnit.
Zdroj: Martina Bittnerová: Utajené životy slavných Čechů
