Od úpatí Kilimandžára za svobodné Československo
Nairobi, 40.léta. FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly

Od úpatí Kilimandžára za svobodné Československo

15. 3. 2024

Když propukla druhá světová válka a naši exiloví představitelé v Londýně v čele s Edvardem Benešem vyhlásili jako svůj cíl obnovení československé státnosti, byly to krajanské komunity všude po světě, které se zásadním způsobem podílely na financování druhého odboje.

Vyrůstala hustá síť československých spolků, dávajících těžce zkoušené domovině na vědomí, že nepoleví v úsilí až do chvíle jejího osvobození. Ze všech možných zemí a regionů, kde Češi za války významně působili, dnes zabrousíme do Keni, respektive Britské Východní Afriky. 

V listopadu 1939 ohlásili krajané v Nairobi založení Československého kroužku, o necelý rok později se tak stalo v Mombase. Společně vybraly přes pět tisíc šilinků na „osvobození vlasti z německého jařma“, jak hlásil dobový tisk. Úzce spolupracovaly také s českými spolky v Jižní Africe, Rhodesii a Kongu a každý měsíc vydávaly časopis. Skrz honorární konzulát v Mombase, který vedl židovský obchodník Ernest Löwenstein původem z Karlových Varů, místní Češi také udržovali kontakt s exilovou vládou v Londýně a reagovali na její výzvy k vybírání finančních prostředků ve prospěch našich letců či jednotek bojujících na Blízkém východě. V archivu se podařilo objevit dokument z května 1943, v němž neznámý pisatel přiblížil činnost Čechů pod Kilimandžárem. Rozhodně zajímavé čtení. Posuďte sami:

„Před čtyřiceti lety Britská Vý­chodní Afrika byla téměř neob­jevena. Patřila černošským kmenům, které žily porůznu roztroušeny po celé zemi, vál­číce příležitostně jeden proti druhému a nevědouce o ostatním světě vůbec nic. Kolem roku 1900 přicházeli do země první angličtí kolonizátoři a samo­zřejmě, že mezi nimi musel být i nějaký Čech. Byl jím Bohdan Martin Lány, který se tak stal prvním českým osadníkem v Britské Východní Africe. Jeho rodina dodnes v Marangu, v divukrásné přírodě na úpatí Kilimandžára provozuje hotel. Sluší se uvést, že šestnáctiletá dcera Ruth prvního květnového 1942 dosáhla vrcholu hory, 19 700 stop vysoké špice císaře Viléma, coby vůbec nejmladší horolezkyně. Její výpravu vedl zkušený domorodec Sambonanga. Hlavní příliv Čechoslováků do Britské Východní Afriky za­znamenal až rok 1938-39. Byli to hlavně mladí emigranti, kte­ří sem přibyli, aby nalezli dočas­ný domov v této rajské zemi. Rajská země? Ano, někdy člo­věku připadá, že tato země vy­padá tak, jako když Eva snědla jablko se zapovězeného stromu. Domorodci žijí v nízkých hlině­ných chatách týmž způsobem, jak žili jejich předkové před tisíci léty. Několik hliněných ná­dob a vydělaných koží je jejích hlavním majetkem. V nádobách uvaří pokrm, koží se odějí i při­kryjí, to je vše, co potřebují k svému blahobytu. Na šťavnaté stráni u lesa pase se stádo koz, za chatou je obděláván kousek půdy, a tím je živobytí na celý rok zajištěno. Příroda je ště­drá. Rodí se celý rok a domorodec je její nerozlučnou sou­částí. On ví, že ona se o něho postará, a když přijde něco mi­mořádného, je to Šauria Man­gu, neboli věc Boha. To už je pak starost Všeomohoucího, aby si to ně­jak vyřídil sám. Tento primitivní rajský život učaroval jednomu našemu kra­janu. Zanevřel na civilizaci, vzal si za ženu, černošskou princeznu a prohlásil, že se již ne­vrátí zpět do moderního světa. Má několik hezkých dětí a je vážen u celého kmene. Tak máme nejen našeho Jana Welzla, ná­čelníka Eskymáků na zlatém Severu, ale i Bwana Mataratara v srdci černé Afriky.

 

Východoafričtí Češi při oslavách v krojích.JPG
Východoafričtí Češi při oslavách v krojích. FOTO: poskytnuto z archivu Martina Nekoly

 

Na konci roku 1939 založili jsme v Nairobi Československý kroužek podle vzoru Johannesburgu a za pár měsíců podařilo se nám soustředit všechny Čecho­slováky v Britské Východní Africe. Je nutné připomenout, že ta měří 684 380 čtverečních mil a je třináctkrát větší než Československá republika. Má dvanáct mi­lionů černošských obyvatel, sto dvacet ti­síc Indů a Arabů a pouze čtyřicet ti­síc Evropanů. I nás bylo nepatr­né procento, asi 160 mužů a žen, v porovnání k počtů Čecho­slováků v Americe nebo Kana­dě. Přesto, stali jsme se nejpočetnější a snad' i nejaktivnější kolonií v této zemi. Když vypuklá válka, přihlásilo se 70% našich mužů k vojenské povin­nosti. Mnozí nastoupili brzy po vypuknutí války do britské ar­mády a později, když byla utvořena československá armá­da v zahraničí, hlásili se do ní neb přestu­povali. Z 87 nastoupilo vojenskou povinnost 40 mužů, 12 je starších 45 roků, 6 bylo prohlášeno za vojenské služby neschopných a zbytek představovali svý­mi firmami vyreklamovaní ja­ko nepostradatelní zaměstnanci, jelikož vět­šina z nich zastávala řídící místa. Tím se vlastně celá kolonie dala do služeb národa. Vedle toho se snažíme finančně pomáhat, jak se jenom dá. Jen za loňský rok odvedli jsme na příspěvcích a darech 20 000 šilinků, jež poukázali jsme Čs. Červenému kříži do Londýna, na místní sbírky a našim vojákům. (…) Začali jsme pracovat plánovitě. Naším prvním úkolem bylo seznámit zdejší veřejnost s naší věcí a informovat o Československu, jeho minulosti a důležitém budoucím poslání ve střední Evropě. Podařilo se nám umístit četné články ve zdejších novinách a získat rozhlasové relace. Hudba Dvořáka a Smetany je díky tomu co chvíli v hudebním vyslání. Největší příležitosti k obeznámení obecenstva s naší kulturou a zemí jsou ovšem oslavy národního svátku 28. října. V minulém roce jsme pod patronací guvernéra Kenye uspořádali slavnostní akademii, na níž bylo 300 pozvaných hostí. Večer byl umělecký i manifestační a tisk v Kenye, Ugandě a Tanganice přinášel články uznání a pochopení pro naší zemi a její statečné obyvatelstvo. (…) Před půldruhým rokem založili jsme si Tělocvičnou jednotu Sokol a třebaže většina našich mladých muž odešla na vojnu, udržujeme sokolskou myšlenku v naší mládeži a pěstujeme různé sporty. Máme tu také knihovnu o několika stovkách výtisků. Večery tu bývají dlouhé, slunce po celý rok zapadá o půl sedmé večer a tu se česká kniha stává vítaným pojítkem mezi domovem a touto vzdálenou krajinou. Rovněž československý rozhlas z Londýna a Bostonu je zde dobře slyšitelný a spojuje nás tak každý den s ostatním krajanským světem. Jsme přirozeně hrdi na náš konzulát v Mombase, kde má člověk možnost potěšit se pohledem na vlajku, svobodně vlající v horkém tropickém slunci.“

 

Baťovská továrna v Limuru (foto Miloš Hoffmann).jpg
Baťovská továrna v Limuru. FOTO: Miloš Hoffmann


Z textu je patrné, s jakým odhodláním a energií se i malá skupina, oddělená od hlavního dění a válečné vřavy tisíci kilometry hor, savan a moře, snažila přispět svou troškou ke společnému úsilí. Komunita se koncentrovala převážně v hlavním městě Nairobi a přístavní Mombase, byť několik Čechů například působilo coby úředníci a důlní inženýři ve zlatých dolech u Kakamegy, nedaleko od Viktoriina jezera.

Na předchozích řádcích ovšem nezaznělo, že tím hlavním motorem krajanských aktivit a rezervoárem vojenských dobrovolníků byli baťovci. První prodejna obuvnického koncernu otevřela své výklady již v roce 1932 a od té doby přibylo dalších šestnáct poboček. Na jaře 1939 vyrostla menší továrna v Mombase, ale z bezpečnostních důvodů bylo třeba strategickou výrobu brzy přesunout do vnitrozemí. Tak se zrodil zbrusu nový závod v Limuru, necelých čtyřicet kilometrů od Nairobi. Vyrábělo se tu kožené zboží, gumová obuv, oděvy, a počet zaměstnanců do konce války vystoupal na tisícovku. Baťovští manažeři, poslaní ze Zlína, například František Jakubec (jeho příběh naleznete na webu www.czechoslovaktalks.com), vybudovali v náročných podmínkách perfektně fungující obchodní síť, která kvalitními výrobky za přijatelnou cenu a rychlou distribucí ovládla trh.

Firma Baťa se vzorně starala také o své lokální zaměstnance, byla pro ně vystavěna ubytovací zařízení, měli k dispozici sportoviště a lékaře. Občas se konaly i přátelská fotbalová utkání mezi baťovskými týmy z Limuru a Nairobi. Pozitivní podnikatelský duch se z firmy přelil i do zbytku krajanské rodiny v celé Britské Východní Africe a porážka Německa ve válce spolu s osvobozením Československa znamenaly zaslouženou odměnu za roky neúnavné práce. Čechy konkrétně v Keni i poté čekala řada výzev: krvavé povstání Mau Mau proti koloniální správě v 50. letech, ochod Britů, vyhlášení samostatnosti a následné politické turbulence. Vše úspěšně zvládli a v zemi dodnes najdete české stopy, včetně prosperující továrny Baťa v Limuru a prodejen ve velkých městech.

 

 

 

 

Osudy Čechů ve světě
Autor: Martin Nekola
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Blanka Lazarová
Ráda se dovídám nové informace. Díky.
Zuzana Pivcová
Úžasné, každou takovouto nestrannou faktickou informaci vítám. Ne nadarmo jsem léta pracovala ve Vojenském ústředním archivu.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.