Kapverdy – ostrovní země kultivovaných a vzdělaných lidí
Všechny fotografie: Poskytnuty z osobního archivu Heleny Přibilové

Kapverdy – ostrovní země kultivovaných a vzdělaných lidí

22. 3. 2024

Naprostá většina návštěvníků Kapverdských ostrovů míří na pláže na ostrovech Sal nebo Boavista. My jsme se začátkem března tohoto roku vydali na největší ostrov Santiago a ubytovali se na okraji hlavního města Praia.

V originálu zní název země Cabo Verde, což znamená „zelený mys“, zatímco Praia znamená portugalsky „pláž“.

Jsme sice v Africe, ale máloco ji zde připomíná. Cabo Verde nemá žádné přírodní bohatství a na jeho vyprahlé a neúrodné půdě téměř nic nevyroste. Skoro všechno se tudíž dováží. Tato ostrovní země přesto vzkvétá. Vsadila totiž na poctivost a vzdělanost svých obyvatel. Všichni obyvatelé mají alespoň základní vzdělání, mnozí z nich jsou specialisty v moderních technologiích a vláda vymýtila korupci. Ve zkorumpované Africe je to opravdový zázrak.

Po čtyřech hodinách natřásání v turbulencích na letu z Lisabonu se objevují světélka. Po neuvěřitelně rychlém odbavení na čistém a moderním letišti na nás čeká domluvený taxík. Jsou dvě hodiny ráno. První a poslední šok. Auto je velmi staré a otlučené, řidič nemluví téměř vůbec portugalsky a okna vozidla lze zavřít pouze po zastavení tažením nahoru oběma rukama. Nakonec se ukáže, že to není ani taxík, ale soukromé auto. Taxikáři totiž v noci nechtějí jezdit. Negativní zážitky tímto ale končí. Ve 2:30 ráno na nás před svým domem čeká univerzitní profesor Ary, u kterého budeme týden bydlet. Dům s námi sdílí rodina jeho staršího bratra a tříčlenná rodina Aryho, včetně osmiměsíčního miminka. Bez ohledu na noční hodinu nám Ary všechno v apartmánu důkladně vysvětlí. Ráno začíná přednášet v osm hodin na blízké univerzitě. Dům projektoval jeho bratr a stavbu dokončili v roce 2018. Všechno je v dokonalém stavu.

 

Dům našeho hostitele

Po probuzení jako vždy nejprve řešíme praktické věci. V Praia jde všechno velmi snadno, protože Ary dokázal najít ve svém náročném programu volný čas a ve všem nám pomáhá. Jede s manželem taxíkem do půjčovny aut, kde předem vyjednal velmi dobrou cenu. Peníze za taxi odmítl přijmout. Nebyl to jediný případ, kdy nám něco zaplatil a nevzal si za to peníze. Pomohl nám sehnat místní SIM kartu. Manželovi v prodejně místního mobilního operátora nejen vložili místní SIM kartu, ale navíc nasadili i nový kryt na mobil. Naše čtvrť vypadá na africké poměry luxusně. Později jsme se ale dozvěděli, že se jedná o sociální byty! Za rohem je malý obchůdek, otevřený denně od 6:30 do 22:00, hned vedle je sympatická „churrasqueira“. Zde je takto označována malá restaurace, ačkoli jinde ve světě (hlavně v Brazílii) je „churrascaria“ restaurace, kde se griluje maso, které neustále poletující číšníci servírují z velkých špízů přímo na talíře sedících strávníků. Na náměstí, kolem kterého se nachází naše čtvrť, jsou sportovní hřiště, kde místní mládež hraje fotbal nebo košíkovou. Na druhé straně náměstí je další malá samoobsluha, pekárna, ještě jedna „churrasqueira“ a cukrárna s prodejem zmrzliny. Vše je otevřené denně od časného rána do pozdního večera jako ostatně všude na ostrově Santiago.

 

 

 

Čtvrť Almarejo Grande, kde jsme bydleli 

Manžel se vrátil s pronajatým autem a běda! Cestou zpět řídil Ary, takže manžel si poprvé do auta sedl před naším domem, kdy teprve zjistil, že se do něj nevejde. Navíc mělo toto auto velmi tvrdou spojku, se kterou si špatně rozuměla jeho artróza v koleni. Rychlý telefonát s Arym. Okamžitě nám přispěchal na pomoc. Půjčovna zavírá v 15:30, ale všechno se stihlo. Nové auto je podstatně větší a spojka šetrná ke kolenu. To vše za minimální doplatek a s omluvou. Ary se vrací do přednáškového sálu a my jedeme shánět celozrnné pečivo. Nevěděli jsme totiž ještě, že ho mají i v našich obchůdcích za rohem, stejně jako jiné potraviny zdravé výživy. Naše okrajová čtvrť se nazývá Almarejo Grande, zatímco větší obchody se nacházejí v nedaleké části města s názvem Almarejo. Snadno tam seženeme celozrnné housky. První seznámení s městem Praia potvrzuje dojem, že nejsme v Africe.

Druhý den jsme se již sami vydali do městečka Cidade Velha (Staré město), které leží 12 kilometrů na jihozápad od Praia. Jednalo se o první osídlení na Kapverdských ostrovech po objevení ostrova Santiago janovským mořeplavcem Antoniem de Noli v portugalských službách kolem roku 1460. Vznikla zde první osada postavená Evropany na jih od obratníku Raka. Brzy po svém založení se stala povinnou zastávkou všech mořeplavců v Atlantském oceánu. Na svých objevitelských plavbách se tady zastavovali i slavní mořeplavci Kryštof Kolumbus a Vasco de Gama. Osada se v této době nazývala Ribeira Grande de Santiago a umožnila koloniální expanzi do Afriky, Indie a Ameriky. Díky ní se z Atlantiku stala námořní cesta, kterou se dopravovalo zboží, rostliny, zvířata a lidé, včetně otroků. Význam Ribeira Grande významně vzrostl po objevení Ameriky v roce 1492 a Brazílie v roce 1500. Vedlo to k výstavbě prvního kostela a radnice. V roce 1533 byla osada povýšena na město s názvem Cidade de Santiago de Cabo Verde. Vznikla rovněž diecéze v čele s biskupem zahrnující rovněž dnešní Guineu-Bissau na pobřeží Afriky. Toto město se tak stalo centrem civilní a vojenské moci pro všechny v té době existující portugalské kolonie v Africe. Pro svoje bohatství bylo několikrát vypleněno piráty, mezi kterými vynikali anglický Sir Francis Drake a francouzský korzár Jacques Cassard ve službách krále Ludvíka XIV. S nástupem nových koloniálních mocností (Anglie, Holandsko a Francie) ztratilo město Cidade de Santiago de Cabo Verde na významu a začalo upadat. K definitivnímu úpadku došlo v 18. století ve prospěch nově vznikajícího města Praia.

Město Cidade de Santiago sloužilo nejen k doplnění zásob potravin a vody před dlouhou plavbou, ale rovněž jako šlechtitelská stanice, kde se rostliny a domácí zvířata z Evropy, Afriky i Indie přizpůsobovaly místním klimatickým podmínkám, a jako přestupní stanice pro otroky z afrického kontinentu, které během jejich pobytu na ostrově Santiago jejich majitelé zbavovali africké identity a učili je nový jazyk.

Dnešní Cidade Velha nám připadalo jako klidné místo s minimálním počtem turistů. Jako na mnohých jiných místech na ostrově Santiago jsou zde ulice vydlážděny „kočičími hlavami“. Těsně vedle hlavní ulice se nacházejí zříceniny katedrály, jejíž stavba byla zahájena v roce 1556. Zbořil ji francouzský korzár Jacques Cassard. Po biskupském paláci nezbyla ani stopa.

 

Katedrála v Cidade Velha

Naopak pranýř z bílého mramoru v centru městečka, který byl symbolem přísné moci otrokářů, přežil dodnes. Prošli jsme se v malém přístavu kolem restaurací s výhledem na moře. Poté jsme zašli do starobylé uličky Rua Banana. Záhy jsme byli osloveni místním mladíkem. Obvykle to neděláme, ale po rozpačitém úvodu jsme souhlasili s jeho doprovodem. A vyplatilo se nám to. Kamenné domky v této uličce mají nosnou konstrukci střechy vyrobenou ze stvolů cukrové třtiny, které jsou vypleteny listy kokosové palmy. Taková střecha vydrží tři roky. Vzhledem ke statutu UNESCO tohoto městečka je rekonstrukce střechy hrazena státem. Náš průvodce nám ukázal svůj domek a pozval nás dovnitř. Bydlí tam celkem deset členů jeho širší rodiny. Neustlané postele v ložnici, malá kuchyňka. Pohodlný obývací pokoj byl ovšem vybaven velmi moderně. Domek je průchozí, na druhé straně je východ do ulice Carreira. Na chodbě se k nám připojil milý pejsek, vlastně fenka, měla už dvakrát štěňata. Zůstala s námi až do konce procházky. Na konci ulice Banana vedla úzká stezka k ruinám kláštera São Francisco. Vypadala dost nebezpečně, takže jsme došli pouze ke břehu vyschlé řeky. Kdysi do ní vplouvaly lodě, dnes je v říčním korytu voda pouze v období dešťů, které se ale už čtyři roky nekonalo.

 

Přístav s restauracemi v Cidade Velha

 

Domky rybářů v Cidade Velha

 

Poklidná ulička Banana

Skvostem uličky Banana je kostel Nossa Senhora do Rosário postavený v roce 1495. V boční kapli se dodnes zachovala gotická klenba. Jedná se o jedinou gotickou památku v subsaharské Africe.

Kostel Nossa Senhora do Rosário

 

Jediná gotická klenba v subsaharské Africe

Na zpáteční cestě jsme vyjeli dlážděnou silnicí na kopec nad městem, kde Portugalci po útocích piráta Francise Drakea postavili mohutnou pevnost pojmenovanou podle krále Filipa I. Je odtud nádherný výhled na hory v pozadí, do údolí bývalé řeky i na moře a město. Foukal tam silný vítr, takže jsme si celou dobu drželi pokrývky hlavy.

V sobotu nás Ary zdarma ve svém volném čase vzal na prohlídku hlavního města Kapverdských ostrovů, Praia. Čítá 160 000 obyvatel a mohlo by být kdekoli v jižní Evropě. Má zcela evropský charakter stejně jako chování místních lidí. Kapverdy nebyly nikdy kolonizovány, protože když sem připluli první Evropané, nikdo na ostrovech nežil. Afričané zde sloužili jako pracovní síla, kterou Portugalci dopravovali ze svých kolonií na africkém kontinentu. Zdá se, že Kapverdy jsou jediná africká země, kde nedošlo k poevropštění Afričanů, ale naopak k afrikanizaci Evropanů. Kapverďané mají sice různě tmavou pleť (přibližně 70% jsou míšenci a zbytek černoši), ale naši mentalitu. Auta zdvořile zastavují na přechodech, kultura stolování v místních restaurací je mnohdy na vyšší úrovni než u nás a všude je čisto a pořádek. Lze rovněž všude bez problému fotografovat, včetně kasáren a prezidentského paláce. V obchodech lze sehnat všechno nebo i více než u nás. Rasismus neexistuje. Všude se setkáváme s ochotou pomoci a milými úsměvy. Cestou do středu města fotografujeme nástěnné malby jednoho z místních malířů. Jsou nádherně tropicky barevné.

 

 

Nástěnné malby v Praia

Samotné centrum Praia se nazývá Plateau, je to jediné místo, kde se v týdnu platí parkování. Není tam nic zajímavého, pouze různé obchody pro místní. Turistů je v Praia totiž pouze hrstka. Po projití centrální ulice se otevírá hezký park s radnicí.

 

S Arym v parku před radnicí

O kousek dále prezidentský palác, kde hlava státu pouze pracuje. Bydlí jinde.

 

Prezidentský palác v Praia

Za palácem prezidenta je vyhlídka na město. Vidíme nedostavěnou budovu, která měla být hotelem pro kasino. Mělo být na ostrůvku, ke kterému bohatý podnikatel z Macaa sice postavil most, ale nakonec odešel ze země, protože mu kapverdská vláda nepovolila založit si v Praia banku. Nikdo neví, co s nedokončeným projektem udělat. Na vyhlídce stojí i socha údajného objevitele Kapverd jménem Diogo Gomes. Byl to portugalský mořeplavec ve službách prince Jindřicha Mořeplavce. Dnes je ale za objevitele Kapverdských ostrovů považován spíše Janovan Antonio de Noli. Procházka centrem Praia pokračuje kolem kasáren, ulicí s mnoha klinikami a nemocnicemi a přes pěší zónu zpět k autu. Končíme na pobřeží moře, kde se nacházejí dvě nepříliš vábně vypadající městské pláže. Lidé se tam však koupou. Teplota vody je 23 stupňů. Autem najedeme k bílému majáku, který je dominantou pobřeží. V parku nad plážemi stojí socha papeže Jana Pavla II. Cestou do naší čtvrti vidíme skupinku mužů popíjejících „grog“. Takto se zde nazývá podomácku pálená kořalka vyráběná z cukrové třtiny. Den končíme v naší churrasqueira, kde jsme si už dopoledne objednali tradiční jídlo „massa de milho con carne de vaca“ čili jakýsi kukuřičný kuskus s hovězím masem. Jako vždy je jídlo doplněno fazolemi, sladkými batáty, maniokem a vařenou zeleninou.

 

 Tradiční jídlo „massa de milho con carne de vaca“ 

 

  

Jídla z čerstvých ryb, která jsme jedli v naší "churrasqueira"

Ostrov se dá objet za jediný den, protože silnice jsou velmi kvalitní a provoz poměrně malý. Hned za hlavním městem má krajina náhle dramatický charakter. Rozeklané štíty vysokých hor, hřebeny ve tvaru pily s vylámanými zuby. To vše do žluta spálené sluncem. Pouze nejodolnější keře a stromy dokážou v takovém prostředí přežít. Pokud však zaprší, je všechno okamžitě zelené. Jednou za několik let. Nevěřte reklamním letákům cestovních kanceláří, kde jsou Kapverdy prezentovány jako země plná zeleně.

 

Vnitrozemí ostrova Santiago

Obědváme ve druhém největším městě ostrova Santiago s názvem Assomada. Najít restauraci nebo spíše vývařovnu nebylo snadné. Nejsou zde totiž žádní turisté a místní lidé vědí, kde svoje oblíbené jídelny najít. Náhoda chtěla, že jsme jednu z nich nakonec našli. A nelitovali jsme. Sympatická paní kuchařka nám ve všem vyhověla. Slepice pro manžela byla sice tvrdá, ale dala se jíst. Zato moje ryba byla výborná. Po obědě jsem se s majitelkou vyfotografovala. Dvakrát. První fotka se paní nelíbila, prohlásila, že je na ní ošklivá. Se druhou už byla spokojená.

 

Pohled na město Assomada

Tato paní nám uvařila oběd

A jsme znovu na silnici. Jedeme na východní pobřeží. Na tomto úseku vidíme poprvé chudší stavení. Projíždíme kolem koryta vyschlé řeky, kde je však podzemní voda, kterou jsou zavlažována vzácně se vyskytující políčka. Pěstuje se kukuřice, cukrová třtina, fazole a sladké batáty. Batata je portugalské slovo znamenající jakékoli brambory. Našim bramborům Kapverďané říkají „anglické brambory“, aby je odlišili od sladkých brambor pěstovaných na jejich souostroví. Cestou jsme dvakrát potkali samostatně se ploužící oslíky, kteří byli k našemu údivu plně naloženi kanystry s vodou. Nebylo nám jasné, kam bez doprovodu jdou. Calheta de São Miguel bylo první město na východním pobřeží. Stejně moderní jako Praia nebo Assomada. Odtud vede na úseku třiceti kilometrů až do Tarrafalu silnice dlážděná „kočičími hlavami“. Vysoce kvalitní dlaždice z místního čediče jsou levnější než dovážený asfalt. Nechápeme, jak bylo možné tyto milióny dlažebních kostek vyrobit a ručně natlouci do vozovky.

 

Východní pobřeží ostrova Santiago

Porto Formoso je poslední lokalita na pobřeží, poté se dlážděná silnice stáčí do vnitrozemí. Míjíme vjezd do komunity takzvaných „rabelados“, kteří se ve čtyřicátých letech minulého století uchýlili do odlehlých oblastí a izolovali se od civilizace. Neuznávají žádné oficiální instituce, nepoužívají peníze a nemají žádné vymoženosti moderní společnosti, jako je televize nebo internet. Živí se zemědělstvím, rybolovem a výrobou řemeslných předmětů. Mladá generace „rabelados“ však už nevidí důvod v této izolaci pokračovat, takže tato komunita pomalu vymírá. Na severu ostrova leží město Tarrafal, kde je nejlepší pláž na ostrově Santiago. Téměř všichni zahraniční turisté na tomto ostrově jsou právě zde. Pro nás je to nepříliš zajímavé místo. Několik fotek a rychle pryč. Tato pláž by mohla být kdekoli jinde na světě.

 

Pláž Tarrafal

Zato návštěva státní univerzity, kde učí Ary, byla mimořádným zážitkem. Postavili ji Čínané v roce 2021. Je skvěle a moderně vybavená. Studenti platí školné ve výši 90 euro měsíčně. Je jich zde 5 000 a vyučuje je téměř 300 profesorů. Ary má doktorát, takže vyučuje pouze dva dny v týdnu, zbytek času se věnuje výzkumné práci. Učí počítačovou grafiku a mediální komunikaci. Studoval čtyři roky v čínském Wuhanu (dlouho před vznikem covidu), další dva roky v Portugalsku, svoji práci prezentoval i v USA a Brazílii. V Číně studoval proto, že tam dostal stipendium, a hlavně proto, že Čína má v oblasti moderních technologií deset let náskok před USA. V Africe byl pouze v Senegalu, který ho zklamal. Prohlídka univerzity byla velmi důkladná. Mimo jiné jsme prošli knihovnu s neuvěřitelným množstvím knih, učebny, přednáškové sály, laboratoře, středisko francouzského jazyka a menzu. Setkali jsme se s mnoha vedoucími pracovníky univerzity. V životě jsem tolikrát nepodávala ruce. Jednou po představení a podruhé při loučení. Všem osobám v dané místnosti. Zajímavé bylo zjištění, že univerzita má i kancelář propagující USA. Její vedoucí studoval tři roky v USA a mluvil dokonale anglicky. Na otázku, jak se na to dívají Číňané, kteří univerzitu postavili, jsme dostali odpověď, že zpočátku nechtěli vůbec Američany do objektu pustit. Pak ale odešli. Kapverďané jsou pragmatičtí. Berou, co kdo dá, bez ohledu na ideologii. Veškerá výuka probíhá v portugalštině, ale sotva zazvoní pomyslný zvonek na přestávku, studenti i profesoři okamžitě přecházejí do svého rodného jazyka, kreolštiny. Každý z deseti ostrovů, kromě neobydleného Santa Luzia, má svůj dialekt kreolštiny. Ary ovládá tři z nich. Všechny dialekty jsou ale vzájemně srozumitelné.

 

Státní univerzita v Praia

Po obědě jsme se vydali podél západního pobřeží do rybářské vesnice Porto Mosquito. V osadě São João Baptista nás navigace omylem zavedla na horskou dlážděnou cestu do Pico Leão. Daleko jsme však nedojeli. V první zatáčce byla na vozovce hluboká jáma a za ní strmé stoupání, se kterým si naše auto nedokázalo poradit. Naštěstí. Uvědomili jsme si omyl a vrátili se na správnou, daleko lepší silnici. Porto Mosquito se vymyká neafrickému charakteru ostrova Santiago. Všichni obyvatelé mají ebenově černou barvu kůže. Líně polehávají ve stínu nebo hrají karty. Ospalá atmosféra. Afrika.

 

Porto Mosquito

Cestou zpět jsme se znovu zastavili v Cidade Velha a snědli tam vynikající jídlo – dva předkrmy připravené z tuňáka a rybí polévku. Vše z čerstvých ryb ulovených místními rybáři ve stejný den ráno. Následně jsme si prohlédli ruiny katedrály, které připomínají náš Panenský Týnec, a vyfotografovali z dálky pevnost. Den skončil návštěvou v rodině Aryho o dvě patra výše v našem domě. Jeho byt má rozlohu 175 metrů čtverečních a je moderně vybaven. Osmiměsíční Ary mladší se na nás vesele smál a živě reagoval na videa naší stejně staré neteře Nellinky.

 

S rodinou našeho hostitele

Poslední den jsme projeli jediný úsek významnější silnice, kde jsme ještě nebyli. Za týden jsme na ostrově Santiago poznali i místa, kde nikdy nebyl ani Ary. Nedaleko za okružní silnicí uhýbáme na Pedra Badejo. Krajina je nejprve pustá, rozeklaná, domky chudší. Asi v polovině cesty k pobřeží projíždíme rozsáhlou zemědělskou oblastí. Něco takového jsme zde ještě neviděli. V hlubokém údolí pod vesnicí Renque Purga ležela rozsáhlá oáza jako z pohádek Tisíce a jedné noci. Kokosové palmy stínily políčka rajských jablíček a jiné zeleniny, papájové háje se střídaly s kukuřičnými poli. V pozadí vysoké hory. Zanedlouho tímto zeleným zázrakem projíždíme. Kolem silnice stojí místní ženy a nabízejí kokosové ořechy.

 

Podobné výhledy jsou na ostrově Santiago spíše výjimkou

Scenérie se ale rychle mění a brzy vidíme členité pobřeží s hluboce zaříznutými zátokami, kde rozbouřené moře vrhá bílou pěnu na skalnaté pobřeží. Projíždíme městem Pedra Badejo a míříme do restaurace v Calheta de São Miguel, o které jsme věděli z předchozího výletu. Manžel si dal čerstvého tuňáka, já dýňovou polévku. Vše vynikající, skvělá obsluha a čistý a plně vybavený záchod. Zpět jedeme stejnou cestou. Krajina v této části ostrova si to zaslouží. Večer manžel vrátil auto a taxíkem za dvě eura se vrátil do našeho apartmánu.

Cabo Verde bylo pro nás velmi milým překvapením. V této zemi by se dalo žít. Je bezpečná, celý rok je zde krásně teplo, nevyskytují se žádné tropické nemoci, místní lidé jsou neuvěřitelně milí a kultivovaní, dobře a zdravě se zde jí a nakonec se lze i koupat v teplém moři, ačkoli to není naše priorita. Na Aryho rozhodně nikdy nezapomeneme, byl to nejlepší hostitel ze všech 154 zemí, kde jsme dosud byli. Obrigados, amigo!

Cestopisy Heleny Přibilové cestování
Hodnocení:
(5 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
František Matoušek
Neskutečně zajímavý článek. Těším se na další
Martin Neumann
Zajímavý článek o Kapverdských ostrovech. A obdivuji vaše zážitky které jsou poněkud odlišné od mých. Vědět že jsem byl pouze na Boa Vista... kde pozoruhodného k vidění nebylo prakticky téměř nic jen kameny sucho. Nutno ovšem poznamenat že je nemalé částky do rozvoje Kapverd věnuje Evropská unie
Soňa Prachfeldová
Úžasné zážitky, děkuji.
Mirka Motyková
Děkuji za zajímavý cestopis. Pobývala jsem 3 týdny na Boa Vista a jak píše níže Jarmilka K.J. dovedu si představit tam žít. Pohoda, "No stress", úsměvy. Jen ten vítr.... Ještě jednou děkuj
Helena Přibilová
Děkuji vám všem za zájem o můj článek i milé komentáře. Na otázku, kam se s manželem vydáme příště, odpovím, že v létě plánujeme cestu do Mongolska. Bude to už ale jedna z našich posledních dalekých cest. Poté bychom se chtěli především zaměřit na nejkrásnější zemi na světě, kterou je pro nás Česká republika, a v ní objevovat ještě některá dosud nepoznaná místa.
Jana Vargová
Hezké přiblížení této lokality. Kam příště?
Daniela Řeřichová
Milá paní Heleno, budu se opakovat, ale Vaše cestopisy jsou mimořádně zajímavé a edukativní. Cíle Vašeho putování jsou pro většinu z nás zcela výjimečné. Moc děkuji za sdílení a přeji Vám i Vašemu manželovi další nezapomenutelné zážitky. Již číslo 154 navštívených destinací je neuvěřitelné. :-)
Martina Růžičková
Díky za další zajímavý cestopis. :-)
Miloslava Richterová
Děkuji za další Vaši pěknou reportáž, jste úžasní cestovatelé.
Alena Velková
Tímto článkem jste mě moc potěšila.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.