Proč nosí kominíci štěstí
Ilustrační foto: Pixabay

Proč nosí kominíci štěstí

22. 3. 2024

Kdysi bývalo zvykem, že člověk po úraze putoval na šest měsíců do rehabilitačního ústavu. Mělo to logiku – každý se tam naučil (v rámci svých možností a schopností) maximální soběstačnosti. Tam to z něho po dobrém, i po zlém, vyždímali. I já se tam ocitla.

Hned po příjezdu jsem „vyfasovala“ invalidní vozík, byl veliký a těžký. S vynaložením všech sil, které mi ještě zbyly, jsem se dostala akorát tak z pokoje na záchod. Po tomto výkonu už mi nezbyl ani gram sil na to, abych se dostala někam dál, podívala se po budově a už vůbec ne ven, po okolí. No jo, ručičky slabučké a vozík veliký a těžký.

Seděla jsem teda na pokoji u okna, dívala se z něj a tiše záviděla všem, kdo mohli dál než na už zmíněný záchod. Můj smutek mi ale nebyl vůbec nic platný. Ani slzičky, které mi občas tekly kvůli tomu po tváři.

V pondělí jsem se na výcviku soběstačnosti doslechla, že tam zástupci jedné německé firmy přivezli pět nových vozíků na otestování. Potřebovali zjistit, jak se budou chovat v náročném terénu, při překonávání obrubníků, nějakého toho schodku, v trávě… tiše jsem poslouchala. Věděla jsem, že vozíky dostanou kluci se zdravýma rukama, kteří tohle všechno zvládnou. Bylo mi z toho strašně smutno – já zase budu sama sedět na pokoji a dívat se z okna, jak jezdí po venku. Jednou se tam tak dostat, jednou se podívat ven, nadechnout se, podívat se na oblohu, nastavit tvář slunci… nesedět pořád jenom na pokoji…

„A ty bys nechtěla takový vozík?“ Zaznělo mi u ucha. Připadalo mi to jako hodně krutý žert. Podívala jsem se na Hanku a do očí se mi opět tlačily slzy. Proč se ptá, když moc dobře ví, jak jsem na tom, jak moc slabé ruce mám, jak nezvládám ani jízdu po budově.

„Nebul!“ podala mi kapesník. „Ptám se tě vážně.“

Štípla jsem se do ruky. Nezdálo se mi to. Vyvalila jsem na ni oči: „Já?“ Zakoktala jsem. „To víš, že chtěla“, zvolala jsem. Pak jsem se ale vrátila do reality a tiše pokračovala: „ale mně ho nikdo nedá. Nedokáži sama...“

Hanka mi skočila do řeči: „Přivezli i jeden dětský, nevěděli, že tady nejsou děti. No a ty jsi jediná, kdo výškou i váhou odpovídá dítěti. Tak mě napadlo…“

„Uau!“ Zařvala jsem radostí.

„Uau!“ Zařvala jsem znovu, když mi ho Hanka přivezla. Byl malinký a lehký, že i moje slabé ručičky ho hravě uvedly do pohybu. A ke všemu byl červený a já červenou barvu miluji.

„Uau!“ Zařvala jsem potřetí, když jsem si na něj sedla.

 „To je paráda!“ A už jsem pádlovala, co mi síly stačily. Raz - dva jsem byla na konci chodby. Po prvé po půl roce! Výtahem dolu… Paráda! Poprvé jsem pocítila volnost, svobodu.

„Pozor! Je super lehký!“ volal ještě kdosi za mnou. „A má nový systém brzd, ať nevyletíte!“ Ale to už jsem ani moc nevnímala. Konečně jsem se sama dostala dál než na záchod! Konečně jsem se dostala z budovy ven! Uau! Venku bylo tak krásně! Modrá obloha, sluníčko… tráva… Štěrk! Uhlí! Brzdy! A pak už jen uhlí, uhlí, uhlí… Všude kolem – pode mnou, vedle mě, na mě – uhlí, uhlí, uhlí.

Když jsem se z něho konečně vyhrabala ven, stál tam malý kluk, koukal na mě a hodnotil: „No ty teda vypadáš! Kominík hadra!“

Najednou se mu pusa roztáhla od ucha k uchu, začal radostí poskakovat a křičet: „Přinesla jsi mi štěstí! Přinesla jsi mi štěstí! Jasně! Kominíci přece nosí štěstí!“ Poskakoval a tleskal ručičkama.

Nic moc jsem nechápala. Přesněji řečeno nechápala jsem vůbec nic.

„Jenom musíš jít se mnou.“

„Já? A kam? A proč? A takhle? Vždyť jsi sám říkal – kominík hadra. To nejde. Možná, až se umyji.“

„Ne! Ne! Ne! To by bylo pozdě – jsi špinavá a o to právě jde! Musíš jít se mnou za mojí mámou taková, jaká jsi. Prosím, prosím, pojď se mnou,“ začal škemrat. A na vysvětlení dodal: „Maminka mi slíbila, že když najdu někoho, kdo je víc špinavý než já, nedá mi na zadek. A víc špinavá už jsi jenom ty.“

 

 

 

 

 

Můj příběh zdraví
Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Dojalo mě vaše vyprávění!
Daniela Řeřichová
Kouzelná povídečka;, vtipná, láskyplná, s nadhledem. Přeji vše dobré.
Eva Mužíková
Paní Věro, TO nemá chybu!! Jak píše níže Libuška, píši i já - jen tak dáaal.
Martina Růžičková
Prima příběh. :-)
Blanka Lazarová
Napínavé až do konce, kde je ten kominík. Bingo ! :-)
Alena Velková
Pěkná pointa :-)
Jana Kollinová
Moc milé vyprávění.
Libuše Křapová
Věro :-) díky sa podělení se o krásný zážitek :-) aspoň z pohledu toho kloučka :-) kdo vám nakonec pomohl se umýt a dát do pořádku? A pište dál, mně se vaše povídání moc líbí a dobře se čte :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.