Nedávno jsem viděla dokument o lidech, kteří se rozhodli vytvořit domov dětem opuštěným, dětem bez rodičů. O lidech, kteří chtějí těmto dětem ukázat svět v lepších "barvách", než které zažily. To ve mně vyvolalo vzpomínku na krátký příběh spolužačky mé dcery, se kterým se jí svěřila. Ovšem časovou linku již asi nedám dohromady.
Ta dívka, bylo jí asi 13 let, žila se svými rodiči v bytě na sídlišti. Jednoho dne jí však zemřela maminka. Jak to bývá, tatínek se po určité době opět oženil a dívka se s novou maminkou brzy sblížila, neboť si byly věkem docela blízké. Nějakou dobu nová rodina žila v pohodě, když náhle zemřel dívčin tatínek. Teď, tedy pro mne, nastala ta podivná, myslím že až strašná doba, kdy dívka žila v bytě svých rodičů s cizími lidmi, lidmi, kteří byli jen jejími nevlastními rodiči. Rodiči, kteří byly věkově mnohem mladší, než byli její vlastní zemřelí rodiče. Nedovedu si tu situaci vůbec představit. Neznala jsem ovšem právní vztahy mezi jednotlivými členy této „podivné rodiny.“ Psala se tehdy 80. léta minulého století.
Děvčata právě končila devátou třídou základní školní docházku, a tak jsem ztratila přehled o dalším osudu této dívky. Jen jsem na ni s lítostí vzpomínala a přála jí, aby její další život vykročil konečně po správné a vlídné cestě. Vždyť si toho trápení užila dost a dost.