Náš šéf, kapitán a kamarád dohromady Míla Bartoš hledal a hledal, až objevil volné pokoje v hotelu JEF v Doubici v okrese Děčín nedaleko Rumburka. Tentokrát jsme to měli nejblíž my. Od nás to bylo 60 km a věřte, nevěřte, trochu jsme bloudili. Nedaleko od obce jsme za námi uviděli auto, které jsme poznali, byli to přátelé z Podbořan, do cíle jsme dojeli společně. Ostatní, vroutečtí přátelé, dorazili nedlouho po nás. Přivítání bylo, jak jinak, bouřlivé a srdečné, poznali jsme další dvě nové účastnice zájezdu. Nejdříve jsme uhasili žízeň speciální značkou piva a kávou. Pak jsme se ubytovali, náš pokoj měl asi tak 3x3 metry. Nijak to nevadilo, bylo tam vše, co je k pobytu na jednu noc potřeba. Po ubytování a občerstvení se konalo společné foto na schodech před hotelem, o které byla požádána paní recepční. Viz titulní foto.
Než budu pokračovat, podám vám informace o obci Doubice. Je to obec v okr. Děčín ve Šluknovském výběžku na rozhraní Lužických hor NP České Švýcarsko. Jedná se o rekreační oblast, trvale žijících obyvatel je zde 101, počet domů v r. 2021 cca 76. Asi v polovině 20. století byl počet obyvatel 10x větší. První písemná zmínka pochází z r. 1457, kdy se zde nacházela Sklářská huť. Německé obyvatelstvo bylo vysídleno po r. 1945. Info Wikipedie.
Jak jinak, byla našim velitelem připravena trasa výletu. Nejdříve jsme šli chatovou oblastí, kde se nacházela i roubenka rodiny Karla Gotta. Pak jsme šli holým lesem, neboť zde všude kolem řádil kůrovec, byl to docela smutný pohled. Po silnici jsme došli k hospodě zvané Fabrika. Bylo to proto, že se zde kdysi nacházela továrna na výrobu nití. Uvnitř bylo docela rušno, tak jsme se občerstvili venku, a přitom se pobavili a zasmáli. Další naše cesta vedla, kam jinam, než do druhé hospody. Ta se jmenovala Stará hospoda. Velkým lákadlem zde byly dřevěné figury lidí, zvířat a dalších věcí vyrobených ze dřeva. Tady těch návštěvníků bylo podstatně více, velkou část tvořili motorkáři. Davy lidí moc nemusím, tak jsem vyfotila, co se dalo a s Jarmilou a Láďou Šánovými jsme se vrátili do našeho hotelu, který byl k mé radosti, co by kamenem dohodil. Ostatní tam zůstali a kochali se ruchem okolo. Jako každý rok se scházíme všichni k večeři a večernímu programu, který obstarává náš šéf Míla se svou milovanou kytarou. Bylo to opravdu parádní, svou hrou a zpěvem bavil nejen nás, ale i jiné hosty, povedlo se mu to na jedničku s hvězdičkou.
Na závěr se před snídaní konalo to, co je velikonoční tradicí, a to je vyšupat naše drahé polovičky. U nás je tradice, že na přestupní rok dostanou na zadní část těla pánové. A tak se také stalo. Snídaně, vyzvednutí zavazadel na pokojích a pak rozloučení u našich dopravních prostředků bylo veselé.
Shodli jsme se na tom, že to bylo opět krásné a milé setkání. Domů jsme všichni dorazili v pořádku a bude-li nám sloužit zdraví, třeba se příští Velikonoce zase sejdeme. Přátelé, vím, že si to přečtete, máme vás rádi a zase někdy na viděnou.