Bum. Dveře se zavřely a je ticho. Klid. Klid na kávu, na koláč, který jsem včera upekl. Všechno jsem udělal, uklidil, umyl, dojel nakoupit a konečně můžu jít na zahradu dělat práci, kterou mám rád.
Obleču si montérky, staré boty a prohlížím tu svojí opečovávanou zahradu. Těší mě se na ní dívat. Sednu si na lavičku, sluníčko svítí, malinko přivírám oči a kochám se tím krásným pohledem. Život je krásný. Pomalu se zvednu, jdu pro kolečko, dám do něj lopatu, krumpáč, hrábě a motyku. Jsem čerstvý důchodce a tak začínám jako obvykle, jako každý den, když neprší. Den zvolna utíká a se zapadajícím sluníčkem odcházím domů. Záda a ruce mě bolí, ale jsem šťastný, spokojený, co všechno jsem za dnešek udělal. Ještě naposled se ohlédnu a jdu domů. Udělám si večeři, popíjím pivo a slyším klíče ve dveřích. Vchází a už je tady, vedle mě.
„Nakoupil jsi?“
„Jó.“
„Co to prádlo? Dal si ho do koše?“
„Jó.“
„Koupelnu si vytřel?“
„Jó.“
„Chceš něco k večeři?“
„Né.“
„Co jsi celej den dělal?“
„Nic.“
„A my ještě to dépéháčko nemáme hotový, zítra to musíme dodělat. To víš termíny. To ty neznáš. Ty si tady chodíš po zahradě, sedíš a koukáš.“
„Budeš něco jíst?“ ptám se jí. „Něco ti udělám.“
„Nechci, já z té práce ani nemám hlad. A zítra nezapomeň dojet s tou pilou, aby to brzy opravili a stav se na hřbitově. Přivez tu misku, já bych jí neunesla, víš jak je těžká.“ A už drží v ruce ovladač a zapíná televizi.
„Budeš se dívat?“
„Ne.“
Vyčistil jsem si zuby, vzal si knížku a šel jsem spát. Ložnice máme už dávno oddělené. Usnul jsem rychle hlubokým spánkem. A najednou jí znovu vidím. Stojí nade mnou a křičí.
„Uklidil jsi? Vyluxoval jsi? Nakoupil jsi? Umyl jsi chodbu? Ty nic nemusíš dělat, ty nemusíš do práce, ty neděláš nic! NIC! NIC!“
Sáhl jsem pod polštář, vytáhl pistoli, namířil a bác. Rána a je ticho. Oči mám zavřené a cítím, že se usmívám. Spím.
„Co se to… co mi taháš za deku?“ probouzím se.
„Vstávej! Zaspal jsi. Musíš dojet pro...“
„Ty jsi tady?“ pomalu otevírám oči.
„Ty jsi živá...?“
„Co to blábolíš? Probuď se!“ zase křičí. Sahám pod polštář, vytahuji pistoli a tak jako ve snu, zmáčknu spoušť. Prásk! Padá na postel. Je mrtvá. Nastalo úplné, absolutní ticho, které najednou přeruší mobil. Její mobil. Zvoní a zvoní v její kabelce.
Pomalu ji otevírám, vytahuji mobil, a než stačím něco říct, ozve se: „Ahoj miláčku, kde seš? Včera jsi přišla pozdě na masáž a slíbila jsi, že dneska si pospíšíš, kočičko. Dneska přeci jdeme do pivní lázně. Nejradši bych ovšem, kdyby tam nebyl ten tvůj ňouma... Vlezl bych si k tobě do postýlky a leželi bychom tam spolu.“
„Tak přijeď, můžeš tu ležet vedle ní...“ řekl jsem a zavěsil.
