I tak máme volného času mnohem více než dříve. Oba si v posledních letech dopřáváme některé věci, na které jsme dříve neměli čas. Třeba kurzy angličtiny. I s vědomím, že je nám to v našem věku na houby, ale prostě nás to baví. Společné procházky, kdy zcela náhodou objevujeme místa, která jsme zatím míjeli bez povšimnutí. Návštěvy zajímavých kavárniček, kde vychutnáváme nejen kávu, ale i prostředí. Diskusi nad filmy, jejichž shlédnutí si vzájemně doporučujeme. A také zcela překvapivě trávíme více a více času na naší malé chatě se zahradou. Proč překvapivě? Vysvětlení si vyžaduje malou exkurzi do rodinné historie.
Kdysi v šedesátých letech koupili rodiče mého muže pozemek v chatové osadě na okraji Hradce Králové. Chatové osady byly tehdy v kurzu, byl to jeden z mála způsobů, jak uniknout socialistickému stereotypu. Z vyprávění vím, že se od počátku jeho rodiče snažili na pozemku intenzivně hospodařit. Při tehdejším nedostatku se čerstvá zelenina a později i vlastní ovoce náramně hodilo. Za nějakou dobu vznikla na zahradě i malá srubová chatka, kde se dalo dokonce i přespat. Na tehdejší dobu to bylo velké plus. Jediný problém byl v tom, že můj muž, tehdy jako dítě, nadšení svých rodičů vůbec nesdílel. Přesněji řečeno, na chatu s rodiči jezdil pouze z donucení. Když se mu podařilo uplatnit nějakou tu výmluvu, aby mohl zůstat sám doma, byl moc rád. Důvody jeho nechuti jsem pochopila, až když jsem nějakou dobu znala jeho autoritativni rodiče.
Situace se začala měnit, když se nám narodily děti. Vypadnout s nimi z paneláku někam do přírody se nám náramně hodilo. Chatová osada byla sice na okraji města, ale bezprostředně vedle rozsáhlých Novohradeckých městských lesů, které začínaly hned za plotem našeho pozemku. Myslím si, že si tady naši synové prožili hezké chvíle svého dětství. Na trávníku před chatou se pokoušeli o své první krůčky, trhali si jahody přímo ze záhonu, učili se tady jezdit na kole i kopat do míče. Na houby do lesa jsme jezdívali už s kočárkem. A když byly děti trochu větší, osvěžovali jsme se i koupáním v místních rybnících. Časem na pozemku ubylo pár záhonů a vznikl prostor pro hraní líného tenisu, později se tam dal postavit i stůl na stolní tenis. Kromě zábavy si děti přirozeně zvykaly i na to, že je třeba o zahradu a chatu pečovat. Samozřejmě kluci nejraději zalévali, protože ovládat hadici s vodou byla velká legrace. Když trochu povyrostli, začali pomáhat i s drobnou údržbou a řadou dalších prací. Dodnes si třeba při česání třešní zavzpomínají, jak právě tento dnes již obrovský strom společně sázeli.
Kluci na chatě (asi 1986)
Změny, které nastaly ve společnosti po revoluci, posunuly náš zájem o chatu se zahradou trochu do pozadí. Samozřejmě jsme v té době toužili se podívat za hranice, ale cestovali jsme i více po naší zemi. To se odrazilo i na naší zahradě. Postupně jsme tam udělali řadu změn, abychom snížili její nároky na údržbu a hlavně na pravidelné zalévání. Zeleninové záhony byly postupně nahrazovány trávníkem, záhony po obvodu zahrady byly osázeny nenáročnými trvalkami nebo kvetoucími keři. Chatu v této době využívali hlavně naši pubertální synové, protože byla ideálním místem pro nejrůznéjší setkání s kamarády.
V běhu dalších let došlo v celé chatové osadě k mnoha výrazným proměnám. Postupně se měnili majitelé pozemků, místo řady chatek vyrostly rodinné domky pro trvalé bydlení. I my jsme se rozhodli starou chatu trochu zrekonstruovat a přidali jsme pár dnes už běžných vymožeností. Časem se ukázalo, že to byl opravdu dobrý nápad. Každé léto tu stráví pár dní se svými rodinami moji synové a užijí si chvíle návratu do svého rodného města jak s námi, tak třeba i s bývalými kamarády ze školy. V létě tady bývají rodinná setkání nebo oslavy narozenin, vlastně je to jediné místo, kam se pohodlně všichni vejdeme. I moje vnoučata si to na naší chatě oblíbila a trávíme tam společně část školních prázdnin. Jsme v přírodě, máme to jen pár kroků do lesa a k rybníkům, kde je stále co objevovat. A kdyby se nám náhodou zastesklo po vymoženostech města, dostaneme se tam béhem několika minut.
Trpaslík Pepa letos o velikonocích
Zatímco letní období bývá na naší chatě docela hektické, na jaře a na podzim ji míváme s mužem převážně sami pro sebe. A také tu většinou bývá blahodárný klid. Teď už sem nepřijíždíme pozdě odpoledne po práci honem honem něco udělat. Obvykle nás sem vyláká nejpozději po obědě pěkné slunečné počasí. Nemusíme nijak spěchat, tu trochu práce na zahradě zvládáme. Na jaře zprovozníme zazimovanou chatu, postaráme se o úklid zbývajícího spadaného listí, vyčistíme trávník i záhony. Také vyleštíme našeho trpaslíka Pepu a umístíme ho na zahradu tak, aby měl přehled o všem, co se tady děje. V březnu a v dubnu s obavami sledujeme počasí a držíme si palce, aby neomrzla rozkvetlá meruňka. Máme ji deset let a zatím jsme ochutnali pouze jediný vzorek! Začátkem léta se nedobrovolně podělíme s místním ptactvem o třešně. Špačci stále nepochopili, že mají třešně ozobávat jen nahoře a nechat nám aspoň něco v místech, kam dosáhneme.
Horka posledních let nás nutí častéji zalévat, pokud není dešťová voda v sudech, nastupuje voda ze studně. Vody máme zatím dostatek, ale jak to bude v budoucnu, neumíme odhadnout. Letošní nástup vysokých teplot už na jaře nás dost děsí. Za odměnu si občas sezobneme nějakou tu borůvku, malinu či ostružinu. Na podzim sklidíme pár jablíček, sběr lískových ořechů za nás obstarají veverky. Když to tak píšu, napadá mě, že naše zahrada je taková malá samoobsluha pro místní faunu. I krtek si tady asi pŕijde nasvé, protože se nám ho nikdy nepodařilo vypudit. Ale co je hlavní, teď už konečněmáme čas si tady jen tak posedět, vyhřivat se na sluníčku, zavzpomínat si, popovídat si nebo jen tak kochat pohledem do zeleně. Víme, že už nám opravdu nic neuteče. Ale také to, že nám život ještě může přinášet i krásné okamžiky. Třeba o velikonočním víkendu jsme sem přijeli brzy dopoledne a zcela nás ohromil nádherný ptačí zpěv. Jak je možné, že jsme si takového ptačího konzertu nikdy nevšimli?
Ptačí hlasy se střídaly, doplňovaly, přerušovaly, utichaly a opakovaně se rozeznívaly. Po několika minutách jsme zatoužili zjistit, kdo nám to tady tak krásně vyzpěvuje. Marně. Většina ptáků byla patrně ukrytá na vysokých borovicích a dubech na okraji lesa. Tak bystrozrací už nejsme, abychom tam dohlédli. A po pravdě ani naše běžné české ptactvo pŕíliš neznáme. Na ptáky jsme prostě krátcí. Napadlo nás, že právě teď může být čas to alespoň trochu napravit. Zkoušeli jsme je identifikovat alespoň pomocí aplikace Hlasy ptáků. Teď už tušíme, že nad naší zahradou pravděpodobně prozpěvuje drozd, kos černý, některá z pěnkav, možná i skřivan, strnad a sýkora modřinka. O přítomnosti špačka vůbec nepochybujeme, protože bývá každoročně potvrzena jeho hojným výskytem při dozrávání třešní. Také strakapouda vždy snadno určíme podle jeho bubnování zobákem do starého dubu. Kukačku jsme zatím letos neslyšeli, patrně se ještě nevrátila ze svého zimoviště.
Při tomto výzkumu nás napadlo, že identifikace ptáků by mohlo být zajímavé téma i pro naše vnoučata na prázdniny. Stačí, abychom ještě před prázdninami trochu zapracovali na našich prarodičovských znalostech, vybavili se nějakým dalekohledem a třeba i vhodným fotoaparátem. A samozřejmě velkou trpělivostí. A když by to náhodou naše vnoučata začalo bavit, můžeme místo svého pozorování rozšířit i přírodní památku Roudnička a Datlík, kde žije i vodní ptactvo a která leží jen pár kroků od naší zahrady...
