Volné pokračování příběhu o Martě a její rodině.
Probudilo ji bušení na dveře. Chvíli jí trvalo, než pochopila, co se vůbec děje. Za dveřmi stála její snacha Lenka a vypadala vyděšeně.
“V naší sauně je nějaký cizí ošuntělý chlap. Našla ho Sofi, když šla pro ručníky do sauny. Hrozně se vyděsila a křičela.”
“To je přece můj brácha, tys ho nepoznala?” oddechla si Marta.
“Viděla jsem ho naposledy na tvé svatbě, ale dnes vypadá úplně jinak. Ošuntělý, trochu zmatený, netušil vůbec, kde je.”
“Promiň, že jsem ti to neřekla už večer. Nechtěla jsem vás rušit. Brácha se včera na tom setkání s Hanou tak opil, že jsem ho nemohla nechat řídit auto. Vzala jsem mu klíčky a s Hanou jsme ho naložily ke mně na zadní sedadlo. Tady jsem byla ráda, že jsem ho nějak dovláčela do sauny na to lehátko. Vůbec mě nenapadlo, že by mohly ráno jít do sauny děti.”
“Sama jsem tam Sofii poslala pro ručníky, chtěla jsem ještě teď ráno zapnout pračku.” dodala na vysvětlenou Lenka.
Marta na sebe hodila župan a rychle sešla s Lenkou do haly. Pak sama pokračovala do sauny. Pohled na jejího bratra byl dost žalostný. Seděl na dřevěném lehátku s dekou schumlanou u nohou a trochu se kýval ze strany na stranu. Jeho oči bloudily po místnosti, jakoby nemohly najít záchytný bod.
“To je můj bratr, včera jsem ho tady uložila.” řekla na vysvětlenou Martinovi, který u něj mlčky stál. Pochopil Martino pokývnutí hlavou a odešel.
“Tak, jak ti je Bohdane?” oslovila Marta bratra, ale neočekávala kladnou odpověď.
“Kde to jsem?” zeptal se místo odpovědi.
“V naší sauně. Včera ses pořádně opil, tak jsem tě přivezla k sobě domů. A byla jsem ráda, že jsem tě dostala aspoň sem. “ řekla téméř tiše Marta a posadila se vedle něj. Začínalo jí ho být trochu líto.
Bohdan mlčel.
“Proč ses včera tak opil?”
“Vždyť jste mě nepustily vůbec ke slovu.” zamumlal Bohdan.
“To přece nemyslíš vážně.”
“Myslím. Pořád jste řešily nějakou hloupou minulost. Připadal jsem si mezi vámi jako starý vyvrácený patník.” ušklíbl se.
“Tak proč ses taky nezapojil?”
“Nechtěl jsem vám to kazit, já mám úplně jiné starosti.”
“Něco se stalo?”
“To si musím vyžrat sám. Kde je moje auto? “ změnil najednou tón hlasu a snažil se zareagovat rezolutně. Vstal, ale hned zavrávoral.
“Neblbni Bohdane, posaď se a řekni mi, co se děje.”
“Nechci tě do toho zatahovat. Nechci do toho nikoho zatahovat. Kde máš moje klíčky od auta?” dožadoval se, ale přesvědčivě to neznělo.
“Klíče mám nahoře v kabelce. Ale tvoje auto stojí v Pardubicích tam, kdes ho včera zaparkoval. A v tomhle stavu stejně nemůžeš řídit.”
Bohdan se nadechl, ale pak svěsil hlavu a neřekl nic.
“Tak víš co, tamhle jsou čisté ručníky i rezervní zubní kartáčky. Můžeš se dát trochu do pořádku. A pak za námi pŕijď do jídelny na snídani.” ukončila Marta váznoucí rozhovor.
Mlčky posnídali u velkého jídelního stolu společně s mladou rodinou. Děti po Bohdanovi po očku pokukovaly, ale byly neobvykle tiché. Lenka s Martinem si pološeptem upřesňovali obsah dnešního výletu. Bohdan zpočátku nic nejedl, jen dychtivě upíjel hořký černý čaj. Když ho Marta opakovaně pobídla, vzal si ostýchavě jeden z namazaných chlebů. Jedl pomalu, a stále to vypadalo, jakoby byl duchem nepřítomen. Děti dojedly a od stolu je vylákala kočička, která se objevila v jídelně. Lenka sklízela stůl a odnášela použité nádobí do kuchyně. Marta si všimla, že na ní dělá mezi dveřmi posuňky. Došlo jí, že jí chce něco říct.
“Jestli ti na bráchovi aspoň trochu záleží, tak se snaž z něj vytáhnout, co se děje. Nevypadá vůbec dobře, možná je zralý i na psychiatra. My se vrátíme až k večeru, táta určitě taky. Takže máš ideální příležitost s ním promluvit, budete tu sami. Třeba mu slib, že uvaříš něco dobrého k obědu. Postupně z něj určitě nějakou informaci dostaneš. Někdy může člověku pomoci jen to, že si s ním někdo promluví a poslouchá ho.” nabádala ji Lenka.
Marta, pŕikývla. Viděla to stejně a byla ráda, že jí to Lenka potvrdila. Ale zároveň jí bylo jasné, že nebude jednoduché Bohdana přesvědčit, aby kápl božskou. Už jako malý býval pořádně paličatý a vydržel třeba nepromluvit celé dny!
Když se vrátila do jídelny, seděl tam už Bohdan sám, měl na klíně jejich kočičku a hladil ji. Zvedl hlavu a snad poprvé si Marta všimla náznaku úsměvu na jeho tváři.
“Sama ke mně přišla. Třela se mi o nohy a pak mě nechala, abych si ji vzal na klín. Krásně přede a hřeje.”
“Je ti zima? Nejsi nemocný?” zeptala se Marta starostlivě.
“Ráno mi chladno bylo, ale už jsem se zahřál. A nemocný snad nejsem, teda kromě té blbé cukrovky. Jak jsem včera pochopil, tak jsme ji všichni podědili po svém báječném otci.” odpověděl jízlivě.
“Není to spíš tak, že jsme podědili předpoklady k tomuto onemocnění a k vlastní nemoci jsme se dopracovali špatnou životasprávou?”
“Sakra, proč musíš mít vždycky pravdu?” reagoval dotčeně.
“I mně ta cukrovka dává poŕádně zabrat. Stačí pár prohřešků a cukr jde zase nahoru.” snažila se Marta udržet niť rozhovoru.
“Ty i Hana se o sebe určitě vzorně staráte, ale já na to kašlu. Stejně nějak umřít musím.”
“To vypadá, že jsi něco provedl. Asi to nebude jen rozbité okno. Neprohrál jsi všechny úspory v kasínu? Nebo ti shořel barák nad hlavou?” snažila se ho Marta vyprovokovat.
“Ty si prostě nedáš pokoj. Tak jo. Moje žena si našla milence. Samozřejmě mladšího. A dokonce si ho přivedla domů. Hrozně jsme se pohádali a druhý den jsem našel kufr se svými věcmi před barákem. Jsem prostě ten největší naivní blbec na téhle zeměkouli! V našem domě se peleší už dva měsíce! A od té doby to jde se mnou s kopce.” vykřičel všechnu svou bolest. Bylo to venku.
Marta se během posledních let se svým bratrem téméř nepotkávala. Většinou jen při výjimečných rodinných událostech. Nepotřebovali se, nechyběli si. Každý z nich si žil nějak svůj život a neměl potřebu ho sdílet se svým sourozencem. Teď jí bratr v nouzi pootevřel dvířka do svého soukromí. Postupně se dozvídala, co se v poslední době v jeho životě událo. Se svou ženou žil přes tŕicet let. Z jeho pohledu docela spokojeně. Kdysi společnými silami postavili rodinný dům, pak vychovali dvě dcery, které jsou dnes již vdané a mají své rodiny. Hnízdo se sice vyprázdnilo, ale oba přece měli stále dobrou práci, která jim naplňovala život. Dříve spolu často jezdívali na dovolené, ale je pravda, že po covidové periodě ještě na žádné větší dovolené nebyli. Prostě vůbec netušil, že jeho žena začala být ve vztahu nespokojená.
Patrně ho už nějakou dobu podváděla, než na to přišel. Nebylo mu divné, že se od vnoučat vrací až pozdě večer. Až do té doby, než náhodou zjistil, že u dcery vůbec nebyla. Pak mu to došlo a jeho žena nezapírala. Řekli si mnoho nehezkých slov, ale nic se tím nezměnilo. Došlo to až tak daleko, že si jeho žena přivedla milence domů. A on měl následující den po návratu z práce připravené dvě tašky se svými věcmi přede dveřmi. Odtáhl jako spráskaný pes. Pár dní přespával ve své kanceláři na radnici. A užíral se nejrůznějšími představami a pochybnostmi. Náhodou se za ním zastavila jeho dcera Táňa, když si byla na úřadě něco vyřídit. Zhrozila se, v jakém stavu je. Nic o tom, co se stalo, nevěděla. Nabídla mu, že může po nějakou dobu bydlet u nich. Tedy než si něco najde. Tak teď bydlí v malém podkrovním pokojíku v jejich domku. Má tam postel, stůl s jednou židlí a skŕíň. A k tomu maličkou koupelnu se sprchou a záchodem. Stačí mu to. Večer po práci si občas pohraje na zahradě s vnuky, prohodí pár slov s Táňou. Nedávno posekal i zahradu, aby také trochu přiložil ruku k dílu, když tam bydlí. Táňa je milá, občas si přijde popovídat a přinese mu něco k jídlu. Zeťák však má jízlivé poznámky při každé přiležitosti. Tráva není dobře posekaná, branka nebyla zavřená, nechal svítit na schodech, překážel mu se svým autem. Vlastní nové bydlení si ještě nenašel. I když jeho žena podala žádost o rozvod, on si stále myslí, že by se to ještě dalo změnit.
Marta pečlivě naslouchala. Napadalo jí leccos, tak občas neodolala a položila drobnou otázku. Snad ani nečekala odpověď, jen chtěla, aby si Bohdan něco sám upřesnil a uvědomil. Nejdůležitější bylo, že začal o svých problémech mluvit a přemýšlet. To je první krok ven z bludného kruhu. Rozhodně mu nebude radit, rozhodnutí jak dál musí udělat sám. Ale může ho vyslechnout, podporovat a povzbuzovat.
Téměř ztratili pojem o čase. Všimli si, že je poledne, až když kočička vytrvale mňoukala u dveří a dožadovala se jejich otevření. Marta musela přehodnotit svůj nápad, už nestihne připravit něco dobrého na zub. Dohodli se, že společně zajedou do Mílovy restaurace v Pardubicích a tam si dají něco lehkého k obědu. Zabijí tak dvě mouchy jednou ranou, protože tam parkuje od včerejšího večera Bohdanovo auto.
Stalo se. Cestou do Pardubic Marta Bohdanovi lehce naznačila, jak se ona sama vyrovnával se svým rozhodnutím ukončit práci ve firmě. A také o své nové práci občasné uvaděčky v divadle. Než se rozloučili, dohodli se, že zůstanou v kontaktu. Nejenže si mohou volat, ale bude dobré se občas sejít. I s jejich nově objevenou nevlastní sestrou Hanou, pokud tedy bude mít zájem.
