Přestože chodím spát kolem půlnoci, ráno se budím nejpozději kolem půl šesté. Tak nevím, jsem sova nebo skřivan, zřejmě nějaký kříženec. Co nadělám?
Obyčejně se můj den skládá z drobných každodenních povinností, které okoření nějaká ta malá radost, žádné velké zvraty, cesty ani dobrodružství.
Dříve jsme podnikali výlety autem, vlakem a nejraději pěšky cestou i necestou po našich horách. V posledních letech jsme se těchto radostí museli skoro úplně vzdát. Manžela, ač nikdy nenosil ani brýle, dohnaly jeho geny a trpí zeleným zákalem. Naše horské túry se smrskly na chození po pevných asfaltových cestách a já, jak obvykle říkám, se musím dívat i za něho.
Když se ráno probudím, pohlédnu z okna a rozhodnu se podle počasí, jestli z toho teplého pelíšku vylezu ven hned a nebo až za chvíli.
To dnešní ráno nebylo jiné. Probudím se po páté hodině, venku se už začalo rozednívat. Dopřeju si ještě chvíli a zachumlám se do peřiny. Po šesté hodině vstávám, venkovní teploměr ukazuje dva stupínky pod nulou a za oknem takové poněkud zamlžené bledé sluníčko.
Pořádně se obleču, dokonce mám na hlavě čepici a na rukách rukavice. Venku je na trávě jinovatka a tam, kde už chvíli svítí ranní sluníčko se třpytí plno malých démantů.
Cíl mé dnešní šouračky je vyběhnout kopec pod letiště a dát se k zeleným pastvinám, na té první se pasou dva krásní koníci. Mám od majitelů dovoleno přijít sem kdykoli a koníky fotit. Rex je z těch „přerostlých srnek“ u vytržení. Ještě nikdy koně tak zblízka neviděl. Ti se k nám rozběhnou sotva nás spatří. Jsou krásní, čistí a hříva, hřbet a boky se jim třpytí v ranním slunci. Nad pastvinou, jakož i nad celou krajinou, se vznáší jemný opar.
V devět hodin jsem už doma a nadšeně vyprávím manželovi, co jsme viděli. Chystám snídani, pak vařím kávu a na chvíli si sedám k počítači. Stahuji fotky a v tom mi cinkne příchozí mail. Jsem jeho obsahem opravdu překvapená, ale hlavně mám radost. Můj „čtenářský klub“ v pečovatelském domě dostal příslib zaslání nových knih. Těším se, jak své posluchače potěším. Chvilka u počítače se protáhne na celou hodinu a pak se už musím zabývat takovou přízemní činností, musím uvařit oběd.
Po obědě manžel odchází na zahradu, nedá si vymluvit úklid za chatkou. Zlobím se a on se zlobí na mě, že přece musí něco dělat.
Já se rozhodnu, že pojedu na kole na hřbitov, uklidit hrob rodičů, zapálit svíčku. Po náhrobcích poskakují ptáci a tak vytáhnu fotoaparát a fotím. V tom se kolem staré nepoužívané márnice vyloupne malý dvoukolák tlačený starší paní v kšiltovce. „Vybíráte si místo?“ udiveně na ni pohlédnu a tak mi otázku zopakuje. „Tak to ani náhodou.“ Dáme se spolu do řeči, není místní i když pochází odsud.
Pomůže mi svým zapalovačem zapálit svíčku, ten můj nějak trucuje, rozloučíme se a já se vydám do areálu bývalé vojenské posádky i tam jsou totiž koně. Dva krásní bělouši. A zase jsou lačni společnosti, postávají a koukají se na mě a já na ně. Koho to přestane bavit dřív. Slyším hukot letadla, s koňmi to ani nehne. Obloha nad námi je jak malovaná. Dám koníkům trochu trávy, ale nechtějí si ji vzít z ruky, skloní hlavy a spásají tu malou kupičku u svých nohou. Odchází na druhý konec ohrady a tam se začínají společně jemně okusovat.
Já se vydávám k domovu, obloha se dramaticky mění, modrobílá mizí a nastupuje tmavěmodrá a špinavě šedá. Nad hlavou mi burácí vrtulník, který míří k našemu letišti. Nad loukou se tiše a bez hlesu třepotá poštolka.
Sjíždím z kopce a mířím na zahradu. Pomohu manželovi naložit jedny kolečka a oba se vracíme domů. Právě včas, začaly padat první kapky deště.
Den jako každý jiný, někdy veselejší, jindy smutnější. Ale den, který jsme prožili a nikdo nám ho už nevezme. Den, který byl sešitý z obyčejných okamžiků, ale i z těch, které mi přinesly radost a pohodu.
