Není čas začít mladé respektovat? Nebo dokonce za něco obdivovat?
Chlap nesmí brečet. Nemluv o tom co tě trápí, nikomu do toho nic není. Poradit se s psychologem? No dovolte, copak jsem blázen? Jasně, šéfe, beru si další přesčas, chápu, je třeba překročit plán.
Toto bývaly běžné věty v životě dnešních šedesátníků a starších. Trendem bylo neukazovat slabost, poctivě pracovat, nevyčnívat z davu a moc nedávat najevo, co si člověk myslí. Tedy přesný opak vlny, na které jedou nyní mladí lidé, kteří ze všeho nejvíc mluví o tom, jak se cítí, co je trápí a kdy mají další terapii. Šedesátníci a starší většinou slovo terapie vůbec neznali.
A tak je logické, že si nyní mladí a starší v mnoha směrech nerozumějí. Jenže, když se starší člověk pokusí proniknout do myšlení současných mladých lidí, mnohdy dojde k závěru, že to, kvůli čemu se jim posmíval, vlastně vůbec není špatný postoj k životu.
„V poslední době se často mluví o tom, že dnešní děti a mladí lidé jsou citlivější než předešlé generace. Ale to není špatně. Kritika nebo popichování je k výkonu nepřivede a ani nezocelí, přestože si to někteří rodiče myslí. Spíše tak jen srážejí jejich sebevědomí,“ míní psychoterapeut Jan Kulhánek.
Zatímco dříve byli mladí lidé ve školách nebo i doma vystaveni mnohdy ponižování a urážkám, dnes si to prostě nenechají líbit. Typický příklad? Osmdesátá léta, ostravské gymnázium, hodina tělocviku.
„Zvedni tu svoji velkou prdel.“
„Pohni, pohni, jsi jak hlemýžď, s takovým tempem ti uteče každá holka.“
„Co se třepeš? Že je ti zima? Cože? Že jsi nachlazený? A nechceš abych ti ještě třeba utřela nos? Nestydíš se? Vždyť jsi jako baba.“
Mnoho studentů z té doby dodnes vzpomíná na tělocvikářku, která takhle mluvila běžně. Nechali si to líbit. Báli se ozvat. Nebylo zvykem se ozývat. A tak žili v přesvědčení, že si musí nechají líbit urážky, ponižování, narážky na velký zadek a podobně.
Co když je naopak v pořádku nyní to, že si to mladí lidé líbit nenechají? Že už takhle učitelé nemluví? Že si to už prostě nedovolí?
Ženská musí zvládnout všechno
Zavést dítě do školky, jít do práce, pak nakoupit, přivést dítě ze školky, navařit, udělat s druhým dítětem úkoly, uklidit. A k tomu říkat: „Nerušte tatínka, přišel z práce, pssst, nechte ho odpočinout.“
Tak vypadal život mnoha žen. Ne všech, ale mnoha, protože bylo považováno za tak nějak přirozené, že starost o domácnost a o děti připadala na ně, i když mnohdy pracovaly úplně stejně jako muži. Slova jako emancipace a feminismus nebyl tak hojně užívána jako nyní.
Dámy, které toto mají za sebou, nyní mnohdy na adresu mladých žen říkají: „Z čeho se hroutí? Co by ještě chtěly? Mají pračky, myčky, sušičky, perfektně vybavené kuchyně a ještě jim chlapi se vším pomáhají.“
Ale co je třeba tak trochu obdivovat za to, že si to umějí takhle zařídit, že dokázaly mužům vysvětlit, že péči o dítě a domácnost má být založená na vzájemné dohodě, domluvě, spolupráci? A že chlap, který chodí ven s kočárkem, jde nakoupit a umí dítě okoupat, není slaboch, ale naopak sexy hrdina.
Co třeba přestat říkat mladým mužům, že jsou bábovky a trochu je naopak obdivovat za to, že jsou skvělí tátové? Z průzkumu agentury Nielsen Admosphere vyplynulo, že počet českých otců, kteří doprovázejí dítě k lékaři se mezi roky 2010 a 2020 zdvojnásobil a třicet procent jich považuje za samozřejmost, že dítě koupou či vodí na kroužky. „Více otců si dnes dovede představit, že by zůstali s dítětem na rodičovské dovolené. Výrazně ubylo otců, kteří jsou pro tradiční dělbu práce, kdy se žena stará o děti a domácnost a muž vydělává,“ uvedla Hana Friedlaenerová, která se na průzkumu podílela.
Udřít se k smrti? Proč?
Mladí lidé čím dál více mluví o tom, že chtějí mít vedle práce i dostatek volného času. Často používají výraz „užívat si“. Mnohé starší lidi to irituje. Byli zvyklí pracovat mnohdy velmi těžce. Do seniorského věku se nyní dostává generace, která prožila velké změny v devadesátých letech, lidé, kteří tehdy vybudovali nové firmy, udělali velké kariéry. Mnozí tomu obětovali zdraví, nervy, veškerý volný čas. A tak teď šedesátiletí manažeři nechápou své třicetileté syny, kteří říkají: „Chci mít pracovní dobu jen do čtyř, pak vypínám mobil, protože jdu na volejbal nebo se budu věnovat dětem.“
Ale co když mají v něčem pravdu?
To, že si různé generace navzájem nerozumí, je běžné a přirozené. V poslední době se však často objevují názory, že mladí lidé jsou naprosto nepoužitelní, přecitlivělí, divní. Jenže jim připadají divní právě ti, kteří to o nich říkají. A tak rozhodně nemusí být na škodu zkusit se někdy na to, co nám připadá divné, podívat trošku více podrobněji. Jiným pohledem. Vstřícněji. Aspoň to zkusit.
„Myslím, že to s mezigeneračními vztahy u nás v Česku není špatné, naopak. Existuje mnoho krásných projektů na nichž spolupracují lidé různého věku. A vzpomeňme si například na covidovou pandemii, jak tehdy mladí lidé obětavě pomáhali starším. Jen se více píše o negativních příkladech než o těch pozitivních. Ale rozhodně si nemyslím, že by byl důvod na mladou generaci nějak nadávat, podceňovat ji, to je jen zbytečné škatulkování, rozdělování lidí podle věku a to nemám ráda,“ říká gerontoložka Iva Holmerová.
