Babičko, proč se ti dva páni pusinkují?
FOTO: Jana Mesarčová

Babičko, proč se ti dva páni pusinkují?

2. 5. 2024

Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je to v mnoha případech velké poděkování našich dětí za to, že jsme je navzdory lákadlu líného snobismu a konzumního nadbytku neobrali o touhu mít své vlastní děti žijící v rodině, která je o mámě a tátovi, o babičce a dědečkovi, o pejskovi a kočičce, o výletech, o písničkách i nekonečném povídání.

Babičkování jsem se ujala s nadšením. Nejde z mé strany o histriónský útok směrem ke vnoučátkům, byť s nejlepšími úmysly. Ó, nikoliv! Jsem v tomto ohledu řízenou střelou, naslouchající milosrdné generalitě jejich rodičů, od nichž ráda a především dobrovolně přijímám úkoly, návrhy či žádosti o pomoc s pohlídáním ratolestí. Samozřejmě do této aktivity šibalsky zapracovávám svou vlastní přidanou babičkovskou hodnotu, takovou tu vatu z trpělivosti a „důležitého“ povídání o světě, o lásce, o moci.

Velmi mne naplňují a těší chvilky, kdy si s vnoučátky povídám. Rozmotáváme klubka otázek, dedukujeme, mudrujeme. Jejich zvídavost je bezbřehá, získané poznatky absolutní. Musím bedlivě naslouchat. Také svižně přepínat do příslušných věkových módů a ladit moderování vzájemné diskuse tak, abych byla věrohodná, přesvědčivá.

Ovšemže mne nejedna dětská otázka zaskočí. Např. „Babííí, kojout nemá tapky jako Mája (kočička), póóč?“ Přestože se rozplývám blahmem nad roztomilou mluvou, malého píďu kamarádsky kárám: „Oj, ty prcku, jak jen ti tu evoluci mám jednoduše vysvětlit!?“ Nebo v autobusu MHD, kam nastoupil jeden muž s červenou kšiltovkou, se malý vnouček hlasitě ptal: „Babííí, ten pán je datel?“ Otáčím se a hledám, kterého pána myslí, zatímco klučík ještě hlasitěji nataženou rukou s vytrčeným ukazováčkem upřesňuje: „No, babi, tám ten, co má tu červenou čepičku, přece!“ To se už směje celý autobus. Jen já se červenám a potím při snaze minimalizovat dehonestaci neznámého muže na pouhého ptáka.

Nedávno to bylo pro mne hustý. Byla jsem s dětičkama na dětském hřišti v parku, vybaveném povedenými prolézačkami, provazovými žebříky, skluzavkou s přemostěním, pískovištěm a nepohodlnými lavečkami, které lemovaly přístupové chodníky. Nejstarší z mrňat se mne ptá: „Fúúúj, babííí, proč se ti dva páni pusinkují?“ Zaostřila jsem požadovaným směrem. Na lavečce, z jedné strany kryté keřem rozkvetlého šeříku, opravdu seděli dva mladě vypadající líbající se pánové. Jejich posed byl nezvyklý, energetický obláček nad nimi  byl plný napětí a plachosti. Vyloudila jsem překvapivé „ehmmm“ a váhala s vysvětlením. Dumala jsem, jak dítěti vysvětlit onu situaci, abych se aktérů nedotkla a v dítěti samotném nezavdala důvod k jakékoliv pochybnosti, nota bene k prohlubování projeveného „odporu“, který samozřejmě vyplynul z toho, že dítě vyrůstá v tradiční rodině a podobné pusinkování si připouští pouze u mámy a táty, doma, nikoliv u dvou mužských a na ulici. Lakonicky jsem odpověděla, že se asi mají rádi. Manipulativně jsem ztáhla pozornost dětí ke skluzavce, jejíž juchavé sjíždění bylo v mžiku to nejbáječnější na světě. Uf, ale bylo to o chlup, nevím, nevím, jak bych dál situaci vysvětlovala.

Na ty dva „zaláskované", dva „nevidoucí, neslyšící“, jsem se zlobila. „To se nemohou ovládat?“, „To nemohou zalézt z dosahu dětských očí? Do okolí jsem vyslala čitelnou nevoli. Pánská dvojice se náhle vytratila a já jim s vděčností za jejich útěk po větru poděkovala. Vnoučátko si pak na "ty dva" už nevzpomnělo. Protentokrát. 

Tuto babičkovskou zkušenost nechci podcenit. Je mi signálem. Je mi výzvou. Byť jsem tolerantní k pošetilostem dnešní genderdoby, ve svém babičkovství chci zůstat tradiční ve smyslu rovnice: táta a máma rovná se rodina. Chci si s vnoučaty povídat, otevřeně a přiměřeně věku, rovnocenně podporovat mužský a ženský princip, aby vždy měly jasno, kým jsou. A já se snad dožiji i role prababičky.

 

 

 

 

 

glosa Můj příběh rodina
Hodnocení:
(4.5 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Řezáčová
Omlouvám se za dvě hvězdičky - člověk jen tak "šmátne" při čtení - a už to je, a blbě ... - Hezky napsané a babička ze situace dobře vybruslila :-) , některé dětské otázky není jednoduché srozumitelně vysvětlit - a souhlasím s Irenkou pode mnou -13:57 ...
Irena Mertová
Děti dovedou uvést do rozpaků. Kolikrát nevím, co jim mám odpovědět, když se ptají na věci pro mne samozřejmé, o kterých moc nepřemýšlím. Ohledně líbání u dětského hřiště - asi bych se také nešla s někým muckat k dětskému hřišti, i když jsem normálně hetero. Asi jsem prudérní, ale některé projevy lásky by si měli lidé nechat do soukromí a nepředvádět na veřejnosti, podle mého staromódního názoru, který jsem s léty nezměnila.
Vladislava Dejmková
Je to moc hezky napsané. Chvíle s vnoučaty si užívám ve velmi podobném duchu a občas také zažívám i upřímné, dobře míněné otázky, které mě v nejlepším případě uvádějí do rozpaků. Snažím se z nich vybruslit se ctí a nelhat, ale někdy se hodně zapotím.
Alena Velková
Datel mě pobavil :-))
Eva Mužíková
Paní Jano, dětské otázky dokážou opravdu zaskočit. Jejich upřimnost by měla být nakažlivá pro mnohé dospěláky. Tak hodně dalších úsměvných otázek.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.