Babičko, proč se ti dva páni pusinkují?
FOTO: Jana Mesarčová

Babičko, proč se ti dva páni pusinkují?

2. 5. 2024

Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je to v mnoha případech velké poděkování našich dětí za to, že jsme je navzdory lákadlu líného snobismu a konzumního nadbytku neobrali o touhu mít své vlastní děti žijící v rodině, která je o mámě a tátovi, o babičce a dědečkovi, o pejskovi a kočičce, o výletech, o písničkách i nekonečném povídání.

Babičkování jsem se ujala s nadšením. Nejde z mé strany o histriónský útok směrem ke vnoučátkům, byť s nejlepšími úmysly. Ó, nikoliv! Jsem v tomto ohledu řízenou střelou, naslouchající milosrdné generalitě jejich rodičů, od nichž ráda a především dobrovolně přijímám úkoly, návrhy či žádosti o pomoc s pohlídáním ratolestí. Samozřejmě do této aktivity šibalsky zapracovávám svou vlastní přidanou babičkovskou hodnotu, takovou tu vatu z trpělivosti a „důležitého“ povídání o světě, o lásce, o moci.

Velmi mne naplňují a těší chvilky, kdy si s vnoučátky povídám. Rozmotáváme klubka otázek, dedukujeme, mudrujeme. Jejich zvídavost je bezbřehá, získané poznatky absolutní. Musím bedlivě naslouchat. Také svižně přepínat do příslušných věkových módů a ladit moderování vzájemné diskuse tak, abych byla věrohodná, přesvědčivá.

Ovšemže mne nejedna dětská otázka zaskočí. Např. „Babííí, kojout nemá tapky jako Mája (kočička), póóč?“ Přestože se rozplývám blahmem nad roztomilou mluvou, malého píďu kamarádsky kárám: „Oj, ty prcku, jak jen ti tu evoluci mám jednoduše vysvětlit!?“ Nebo v autobusu MHD, kam nastoupil jeden muž s červenou kšiltovkou, se malý vnouček hlasitě ptal: „Babííí, ten pán je datel?“ Otáčím se a hledám, kterého pána myslí, zatímco klučík ještě hlasitěji nataženou rukou s vytrčeným ukazováčkem upřesňuje: „No, babi, tám ten, co má tu červenou čepičku, přece!“ To se už směje celý autobus. Jen já se červenám a potím při snaze minimalizovat dehonestaci neznámého muže na pouhého ptáka.

Nedávno to bylo pro mne hustý. Byla jsem s dětičkama na dětském hřišti v parku, vybaveném povedenými prolézačkami, provazovými žebříky, skluzavkou s přemostěním, pískovištěm a nepohodlnými lavečkami, které lemovaly přístupové chodníky. Nejstarší z mrňat se mne ptá: „Fúúúj, babííí, proč se ti dva páni pusinkují?“ Zaostřila jsem požadovaným směrem. Na lavečce, z jedné strany kryté keřem rozkvetlého šeříku, opravdu seděli dva mladě vypadající líbající se pánové. Jejich posed byl nezvyklý, energetický obláček nad nimi  byl plný napětí a plachosti. Vyloudila jsem překvapivé „ehmmm“ a váhala s vysvětlením. Dumala jsem, jak dítěti vysvětlit onu situaci, abych se aktérů nedotkla a v dítěti samotném nezavdala důvod k jakékoliv pochybnosti, nota bene k prohlubování projeveného „odporu“, který samozřejmě vyplynul z toho, že dítě vyrůstá v tradiční rodině a podobné pusinkování si připouští pouze u mámy a táty, doma, nikoliv u dvou mužských a na ulici. Lakonicky jsem odpověděla, že se asi mají rádi. Manipulativně jsem ztáhla pozornost dětí ke skluzavce, jejíž juchavé sjíždění bylo v mžiku to nejbáječnější na světě. Uf, ale bylo to o chlup, nevím, nevím, jak bych dál situaci vysvětlovala.

Na ty dva „zaláskované", dva „nevidoucí, neslyšící“, jsem se zlobila. „To se nemohou ovládat?“, „To nemohou zalézt z dosahu dětských očí? Do okolí jsem vyslala čitelnou nevoli. Pánská dvojice se náhle vytratila a já jim s vděčností za jejich útěk po větru poděkovala. Vnoučátko si pak na "ty dva" už nevzpomnělo. Protentokrát. 

Tuto babičkovskou zkušenost nechci podcenit. Je mi signálem. Je mi výzvou. Byť jsem tolerantní k pošetilostem dnešní genderdoby, ve svém babičkovství chci zůstat tradiční ve smyslu rovnice: táta a máma rovná se rodina. Chci si s vnoučaty povídat, otevřeně a přiměřeně věku, rovnocenně podporovat mužský a ženský princip, aby vždy měly jasno, kým jsou. A já se snad dožiji i role prababičky.

 

 

 

 

 

glosa Můj příběh rodina
Hodnocení:
(4.6 b. / 28 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
On ten článek je vlastně o něčem zcela jiném, než o pusinkujících se pánexh, ale když už Helenka to téma rozvedla tímto směrem, chci jenom podotknout, že ti dva pánové se pusinkovali asi trochu jinak, než se pusinkuje tatínek se synem, a proto to dítě tak zaujalo. Článek jako takový je kouzelný , také takové situace prožívám, a opravdu ne vždy dokáži reagovat tak pohotově jako paní Mesarčová.
Růžena Břendová
Souhlasím s panem Petrem Dvořákem a s Ilonkou Erika Kolářovou. Dva chlapi líbající se na veřejnosti není až tak krásné podívání. Ale i heterosexuální páry, po sobě lezoucí na ulicích, také není zrovna vhodné. Chápu je, ale opravdu to na veřejnost nepatří.
Dana Straková
Vždycky jsem říkala, že je mi jedno, kdo s kým, co a jak dělá, ať si tedy každý dělá, co a jak chce, ale v soukromí a že to nemusím vidět. Ono je pusinkování a "pusinkování" a přiznejme si to, že kolikrát ani na chlapce s dívkou není třeba v tramvaji hezký pohled, když se po sobě vinou jako liána. A na dětském hřišti by mi to taky vadilo. Je to stejné, jako když dětem vysvětlujeme, že je přirozené a normální, že jim je příjemné se dotýkat svého přirození, ale že je to něco, co se opravdu nedělá na veřejnosti.
Ilona Erika Kolář
Pokud se pusinkují dva chlapi na veřejnosti, je to hnus a je to i proti přírodě. Doma ať si dělají co chtějí, ale ať s tím nelezou na veřejnost.
ivana kosťunová
Petr Dvořák snad nemá právo na svůj názor ? Podivné uvažování.
Soňa Prachfeldová
Mladí lidé nemají vždy jasno kým jsou, či budou, snaží se to v sobě násilně potlacovat, dokonce se i ožení, vdají a přesto jejich přirozenost je vrátí tam, kam to cítí. I kdyby tisíckrát vyrůstali v tradiční rodině. Odvrhnete své dítě, třeba jediné? A co víme i v hluboké minulosti tito lidé existovali, jenže se o tom nesmělo mluvit. Co je strašně problematické, to je transgender. Ti mladí se nechávají operovat ale vyvíjejí se a třeba bude vše za nějakou dobu jinak? Proto asi z lékařského hlediska už nebudou muset operativně změnit pohlaví. Tam to je opravdu zapeklité.
Soňa Prachfeldová
Líbo, Helčo, je to tak.
Libuše Křapová
Tak jako každý zde, i Helča Vambleki má nárok na svůj názor. A tak jako se někomu nelíbí názor její, ani jí se nemusí líbit názory některých jiných. Je v něčem problém? Já osobně, i když jsem bílá heterosexuálka, pracovala jsem celý život a celý život jsem odváděla daně, souhlasím s ní. Pokud to někomu není po chuti - no a? Je prostě jen silně konzervativní. Mne to netrápí.
Petr Dvořák
Četl jsem článek už dřív a sice jsem měl chuť k němu něco napsat, ale až dnešní komentář evidentně silně progresivní Heleny Vambleki v rubrice LÍBÍ/NELÍBÍ: „Helenka Vambleki 8.5.2024 10:47. Nelíbí se mi názory některých konzervativních komentujících a autorky Jany Mesarčové v článku Babičko, proč se ti dva páni pusinkují?“ a následně její níže uvedený komentář přímo v diskusi k článku mě přiměl k tomu, se do diskuse také zapojit. Jelikož jsem heterosexuálně zaměřený muž (a ještě k tomu běloch, který celý život pracoval a odváděl daně, což je dnes pronásledovaná kategorie), tak zde prohlašuji: Dívat se na to, jak si dva chlápci vyměňují sliny, se mi hnusí.
Helenka Vambleki
Připojuji se k Haně Sojkové. Pro děti by mělo být úplně jedno, kdo se s kým pusinkuje, protože je to od nepaměti projev lásky a pusinkují se i dva chlapi v úplně normální rodině, kde mají syna-nebo se syn s tatínkem nikdy nepusinkoval??? Takže tyto děti to z vlastní hlavy nemají. Naopak děti vyrůstající (dle autorky a většiny zde komentujících) v rodině fúúúj by každému pošklebníčkovi mohly říct, jak je normální, že dvě jejich maminky nebo dva jejich tatínkové se mají rádi a mají rádi i své děti. Několik století museli tito "odlišní" lidé svou lásku skrývat, protože se to bralo za nemoc, která se musí léčit nebo za trestný čin hodný kriminálu. A teď se vžijte do situace, že jste žena a před vašim narozením se chromozony zbláznily a měla jste být muž, ale holt, už jste se narodila v ženském těle. A jak známo, mužům se líbí ženy, tak co teď? Jste muž (ale v ženském těle, takže jste lesba) a samozřejmě se vám líbí ženy. Jak to vysvětlíte svým rodičům? Naštěstí v dnešní době už to můžete přiznat a téměř každý rodič, milující své dítě to pochopí, překousne, protože chce vidět své dítě šťastné... ale narážíte na "konzervativce", kteří vám jako ženě neumožňují vzít si ženu, milovat ji, pusinkovat ji (fúúúúj) a neumožní vám splnit si ani touhu po rodině, kdy byste vy dvě ženy mohly třeba adoptovat dítě z domova a udělat ho šťastným v milující rodině. Takže, i když doba pokročila, bude trvat ještě aspoň dvacet let, než i vy, konzervativci, se smíříte s tím, že to může být i jinak, že dobrá rodina nemusí být ve všech případech máta+táta+dítě, ale ruku na srdce, dnes už je více klasická rodina máma+strejda+dítě nebo táta+teta+dítě a mnohdy to vůbec nezaručuje, že je to šťastná rodina!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.