Jenže člověk míní, ale život, lépe řečeno pes, mění. A tak mě neúprosně každý den, bez ohledu na víkendy či státní svátky nebo oslavu z předchozí noci, budí Bobina. Nejprve mě upřeně pozoruje, pak na mě položí tlapu, po ní přidá druhou, a když stále nedbám, nakonec mě olízne. Někdy si říkám, že ten budík se dal alespoň zamáčknout…
Také moje další představa, že se v důchodu už nebudu muset s nikým po ránu prát o koupelnu, a že si v klidu vychutnám ranní sprchu, byla bláhová.
Naše štěňata totiž rostou před očima. Už jsou z nich puberťáci, kteří, no řekněme si to bez obalu, pijou ze záchodu. V této oblíbené činnosti se jim nedá nějak účinně zabránit, protože umí otevírat dveře a případně i poklop. Nic pro slabší povahy.
Koupelna u nás tedy rozhodně není místem klidu a nerušeného rozjímání. Dost často se na ní musí stát fronta. Někdy čekám já, ale většinou je to spíš tak, že se najednou otevřou dveře a v nich se objeví Bobiny zvídavá hlava.
„Ájo, už budeš? Můžu dál?“
„Pohni, je tu fronta.“
„Fík má žízeň a já potřebuju učesat a dát sušit velké prádlo.“
Dixík, který je naštěstí vzrůstem malý a nikam nedosáhne, si chodí jen pro podrbání, když mu ti větší otevřou.
„Co jsi říkala, že z nás budeš mít? Psotník? Nehysterči, my teda počkáme.“
Mají to ti naši hafani dobře načasované. Není lepší chvíle na pomazlení. To dá rozum.
Vidíte, jak těžká jsou rána důchodců? Život je zkrátka pes.
Fotografie v textu: archiv Aleny Velkové