Možná to bude trošku úchylné, ale v mladším věku, když děti byly ještě malé, a i když s nimi byla zábava, tak člověk pracující v nepřetržitém provozu byl opravdu rád, když mohl na chvilku vypadnout z toho kolotoče a měl chvilku klidu. Věřím, že mě to spousta chlapů potvrdí, že jediné místo, které splňovalo tyto podmínky, byla kabinka, které se říká WC, zkrátka záchod. Tam se člověk na chvíli zavřel a mohl odpočívat. A taky chvíli snít. Můj kamarád tam měl taky malou knihovnu. Já sice nikdy nepochopil, jak mohl tak dlouho v tom odéru vydržel, ale on v ní pročetl i Jiráska. A to už je panečku kláda. Já tam nikdy knihovnu neměl. Jednak by se tam nevešla a ta četba tam by nebylo to pravé...
Tak jsem tam snil o všem možném. Taky o tom, že až děti vyrostou, vydají se svou cestou a my s manželkou už nebudeme muset chodit do práce, tak si budeme užívat. Měl jsem takový sen, že ráno vyrazíme někam vlakem nebo autobusem. Někam na známá místa, nebo jen tak bez cíle. Podíváme se na krásnou přírodu, památky, dáme si dobrý oběd, pivečko a večer se vrátíme domů. Dnes se těmto snům jen usmívám. Senioři, já budu raději říkat lidi bez nutnosti pracovat, se mnou budou souhlasit, že jak se zpívá v jedné písničce Sny se mají plnit jen o Vánocích.
Zkrátka, realita a sny jsou obvykle něco jiného. Jednak vám to zhatí zdravotní problémy. Já mám vyměněná obě kolena a kyčel. V pohodě, ale dojít do Prčic jako když jsem byl na vojně, bych už nezvládnul. Pak děti vyrostly, ale jsou zase další děti, vnoučata a ty vás opět zabaví. A když i ty vnoučata povyrostou, jsou i finanční problémy, které sice zvládáme, ale to není to podstatné. Když je člověk zvyklý po celý život něco dělat, podnikat, tak mu začne ten cvrkot chybět. Protože diskotéky a mládežnické kluby už nám nic neříkají, musíme něco dělat a hlavně se nenudit.
Já s kamarádem v mládí založil autorské divadlo. Hráli jsem vlastní komedie, psali scénáře, zkoušeli a jezdili po vlastech českých a slovenských. Kamarád už je tam někde nahoře a zakládá divadlo, kde se všichni jednou sejdeme. Já už jsem se s divadlem rozešel, ale spolupracuji s loutkovým divadlem, sem tam něco odmoderuji a pokračuji v živnosti, kterou založil můj otec. Manželka taky párkrát v týdnu vypomáhá kamarádce v obchodě, navíc je tady další mrňavé vnouče. Jsem tomu rád. On ten sen o bezcílném bloudění po vlastech českých, jak tam nad tím přemýšlím, by nebyl nic pro mne. Já měl ještě jeden, ale spíš odstrašující, ani ne sen, ale zkušenost.
Ještě když jsme s divadlem jezdili rozdávat dobrou náladu a smích, tak jsme se zúčastňovali divadelní přehlídky v jedné obci, tedy spíš městysu. Tam jak se to za minulého režimu dělalo postavil pěkný kultůrák. Kde na to ty obce tehdy braly pořád nechápu… Možná chápu, ovšem o tom psát nebudu, protože bych byl označen za zpátečníka. Zkrátka, pěkný sál a plné hlediště, neb tam jezdili i lidé z okresního města. To je ale vedlejší. Jako správný kultůrák měl i hospůdku, kde se scházeli štamgasti z obce na pivo, cigaretku a kus řeči. My tam chodili na večeři před vystoupením. Tam mě zaujal jeden děda, který tam vždy seděl stranou od ostatních. Seděl tam celý večer u jednoho piva a s nikým se nebavil. Pak se sebral a šel domů. Nevím jestli to byl vdovec, nebo starý mládenec, ale mě ho bylo skoro líto. Tehdy jsem si řekl, že tak rozhodně nechci skončit. To, co je na stáří asi to nejhorší, je určitě samota. Nemůže být nic horšího, než když zůstanete sám, bez přátel, nemáte žádného koníčka, práci, nemáte si s kým pokecat, svěřit se svými problémy…
A tak jsem rád, že i když jsem se už rozešel s divadlem, mám pořád hodnou ženu, se kterou si dáme kávu a i podíváme televizi, i když v poslední době ani není na co. Stále mám svou živnost, píšu scénář pohádky pro loutkové divadlo, kde mám taky skvělé kamarádky a kamarády, občas taky zajdu se švagrem na pivo, hodné děti, které již mají taky své starosti, ale staví se a pomůžou, protože moje tělo již některé práce nezvládá. Vezmou mě taky na nějaký ten hospodský kvíz, i když jsem jim tam platný jako slepý pes honu. Zkrátka, snažím se nebýt ještě úplně zbytečný, protože to je taky problém stáří. Pocit naprosté zbytečnosti.
Tak jsem tady toho hodně napsal, co mě slina přinesla na jazyk a za to se omlouvám. Zkrátka, zatím je můj den ještě normální jako každého člověka. Nevím, jak dlouho tady ještě budu, ale nemám zatím čas o tom přemýšlet. Snažil jsem se celý život řídit citátem polského spisovatele Juliana Tuwima, který se mě moc líbí: ŽIJ TAK, ABY AŽ UMŘEŠ, SE TVÍ PŘÁTELÉ ZAČALI NUDIT.
A to je celé. Přeji vám všem krásnou pohodu v jakémkoliv věku.
