Seděly jsme jednou v zimě u nás doma, pily kafe a Pavlína mě přemlouvala k zapůjčení bytu na den, na dva, protože potřebovala nutně interiér pro svůj absolventský film. Pochopitelně zadarmo, jak jinak, to víte, chudá studentka…
Přišla na to kafe s jasným cílem – přemluvit mě, a to se jí povedlo. No co, to přece vydržíme, pár studentů FAMU a nějaký ten herec, říkala jsem si bezstarostně a svolila, že jako jo, že si teda náš byt můžou půjčit.
Bydleli jsme tehdy v půdním bytě v centru Prahy, byt to byl atypický a byl i velmi fotogenický. Můj tehdejší manžel se netvářil nadšeně, ale nakonec, den, dva, to se dá vydržet, tak proč ne. Do jara daleko, to se to lehce slibovalo…
Někdy v květnu se objevila Pavlína, kameraman Jugoslávec a produkční Jindra a nastínili situaci. Točit budou přes den, kdy budeme v práci, ve škole a v jeslích, ani o nich nebudeme vědět. Odevzdala jsem Pavlíně klíče a vydala domov i rodinu napospas umění.
Druhý den jsem s dvouletým synkem Kubou, sedmiletou dcerou Terezou a nákupem šplhala do našeho pátého patra. V polovině schodů jsem potkala sousedku.
„Tak to vypadá, že se dočkáme výtahu!“ sdělila mi sousedka radostně.
„Výtahu? Jak jsi na to přišla?“
„No, od rána tahají nahoru nějaký železný tyče, co jinýho by to bylo, než výtah?“
Zmocnilo se mě zlé tušení. Výtah! Ha! Spíš filmaři! A taky jo. Ta železa, to byly kolejnice pro kameru, a ty vedly ode dveří přes celý byt, napříč i podél. Okna v celém bytě byla zatemněná černým sametem, nábytek byl přešoupaný a všude svítily reflektory na plný pecky. No nazdar…
Byt byl plný lidí. Kromě Pavlíny a Jindry ještě krásný jugoslávský kameraman s neméně krásným jugoslávským asistentem, pak několik sličných krasavic a jeden malý jorkšír.
Opatrně jsem položila tašky a s dětmi jsme se vydali do útrob bytu.
„Pani, běžte s těma děckama pryč, můj pes je nesnáší!“ zavelela jedna z krasavic, třímající v náručí jorkšíra. Oba, pes i panička, seděli právě na klíně asistentovi kamery. Zcela bez dechu jsem začala přemýšlet, kam se vrtnu, ale naštěstí ten povel uslyšela i Pavlína. Uvedla věci na pravou míru a z bytu vykázala slečnu i psa. Asistentovi pak přísně nakázala, že si smí vodit slečny jen bez psů a jen po pracovní době.
Děj filmu byl celkem jednoduchý. Maminka, tatínek a malý pětiletý synek. Synek měl jedno velké přání: jít do zoo a tam se kouknout na lva. Jenže rodiče nedbali, tak se synek vydal do zoo sám, což se mu, kupodivu, povedlo.
No a tahle filmová rodinka bydlela v našem bytě. Herci se dostavili až druhý den, a že to byla docela hvězdná sestava. Maminku hrála Simona Stašová, tatínka Jiří Wohanka, a synek byl synkem hudebního skladatele Jiřího Brabce.
Další dny byly jako zlý sen. Ano, čtete dobře; ze dne jednoho, maximálně dvou se nakonec vyklubalo dnů čtrnáct…
Filmaři opravdu končili odpoledne, když jsme my přicházeli domů. Jen jsme na nic nesměli sáhnout, aby záběr příští den nebyl jiný. Filmaři používali v bytě všechno. Dokonce si při jedné postelové scéně zahrála i moje apartní noční košile. Simona vyrazila dech mému manželovi, když si ji před celým ansámblem oblíkla. Musím říct, že se tedy neměla za co stydět a rozhodopádně jí ta moje košilka slušela víc než mně.
Někdy v polovině natáčení se do toho všeho přimotala i policie. Prostě temné vášně jugoslávských studentů FAMU se srazily s neméně temnými vášněmi jiných studentů a vznikl konflikt. Teda rvačka, při níž došlo na krev, zcizení klíčů od bytu a zásah policejní hlídky. Taky hrozil divokým studentům vyhazov z FAMU. Pověst naší rodiny v ulici a přilehlém okolí se stala pochybnou. Nejen že se v našem bytě scházely podivné existence, ještě taky policajti! A výtah zase žádný!
Po výměně zámků a vysvětlujících výsleších na policii Pavlínin štáb zkrotl. Jugoslávští krasavci si přestali vodit na natáčení krasavice, důvod konfliktu, a po pár dnech se všichni přesunuli do exteriérů. Konečně jsme mohli sundat samet z oken a sečíst škody. Při pohledu na podlahu se vetřela neodbytná myšlenka, že jsme se ocitli na hlavním nádraží. Všechno se dalo uklidit, ale černé stopy po kolejích a stovky černých šlápot ne. Ani osvědčená rada mojí maminky, abych na to vzala zelí, nepomohla. Po jeho aplikaci to vypadalo jako v hospodě na hlavním nádraží, kde zrovna připálili zelí. Pomohl až komunální úklid. Pán, co nám přišel ty koberce vydrhnout, na nich strávil dva dny a prohlásil, že takovou šichtu ještě nezažil. Pochopitelně ho zajímalo, co jsme, proboha, v tom bytě prováděli.
„My nic, to filmaři…“ povzdechla jsem.
„Jo filmaři? Tak to jo, mladá pani, to jo, to je pěkná pakáž, od těch radši dál!“
Vřele jsem s ním souhlasila.
Ten absolventský film nedobyl svět filmu, ale docela ráda bych ho viděla. Z Pavlíny se stala úspěšná režisérka a scenáristka, jugoslávský student se stal známým kameramanem a Jindra se věnuje produkci dodnes. Náš půdní byt už neexistuje, dům koupili Italové a v celém domě jsou luxusní rezidence. Náš byt existuje jenom v tom studentském filmu, stejně jako moje apartní košilka…
