Půlrok utekl. Bylo také tím, že to bylo od domova pouhých 20 km. Má dívka Naďa jezdila za mnou pravidelně. Pochutnávali jsme si obvykle někde v útulné hospůdce na tataráku, který jsme zapíjeli vínem. Dívali jsme se do očí. Pod stolem jsme se dotýkali. Byla to předehra. Následně jsme se celé hodiny milovali. Svět byl pro mě nádherný. Pohoda skončila. Poddůstojnickou školu jsem měl hotovou. Čekalo mě přemístění k bojovému útvaru. Najednou jsem měl obavy. Co bude s naší láskou? Vydrží? Nevydržela! Nebyl jsem sám. Přemístili mě až do Staré Boleslavi.
Dostal jsem 3 dny volna a den na cestu. Hurá domů. Za láskou. Po nekonečných třech měsících. Ani jsem jí to nenapsal. Chtěl jsem ji překvapit. Natěšen, na druhý den dopoledne kupuji krásné růže, které měla ráda a mířím do Jezernice na poštu. Byla tam po maturitě umístěna. Rozpačitě si květiny odebrala. Pusu jen na tvář. Žádná vášeň. Žádná radost. Spíše překvapení. Jak se z toho vykroutit. „Je mi to líto. O víkendu nebudu doma. Slíbila jsem sestřenici návštěvu na Slovensku, kterou jsme dlouho plánovaly." „Tak láska je v prdeli.“ Práskl jsem dveřmi, až složenky naskočily a mířím do své hospody. Sedí tam její bratr. Povídám mu, co se stalo. „Víš, dala se dohromady s tím pošťákem. Znáš ho. Rozváží balíky. Zapomeň,“ a objednal nám panáky. Doma se máma divila, že jdu tak brzy a ještě pod parou. „Mami, je po lásce a já se tam musím vrátit“. „Nevadí, jsi mladý. Budou další. Mělo to tak být. Nebyla pro tebe ta pravá. Buď rád, že jsi to zjistil tak brzo,“ chlácholila mě maminka. Ženy nechtějí, aby jejich synové trpěli.
Na druhý den v sobotu se převlékám do civilu a mířím do Hrocha. Je to restaurace, kde jsme se scházeli před vojnou. Domlouvali jsme se tam, kam vyrazíme. Kluci mě hurónsky přivítají. Je nás jen půl. Zbytek je rozprášen po vojenských útvarech po celém Československu. Domluvili jsme se, že potáhneme na Prostějovsko. Bylo to fajn. Snažil jsem si Naďu ze své mysli vygumovat. Začal již frčet kratší střih, tak jsem neměl problémy. Od ostatních jsem se nelišil. Vyhlédl jsem si štíhlou modrookou blondýnku. Doprovázel jsem jí vlakem domů. Bylo to nějakých 10 km. Před domem líbání, dotyky a slib, že se opět uvidíme. Mířím zpět na nádraží. Celé je obklíčené esenbáky. Nějaký pitomec v okolí znásilnil dívku. Já v civilu a bez občanky. To byl průser. Vycoufal jsem od stanice a prchal po cestě zpět. Vlaky se kontrolovaly. Šel jsem proto pěšky celou noc a ráno jsem se objevil doma. Fyzičku jsem měl ze služby nadupanou. „To musela být pařba, když jsi tak zničený,“ povídá mi otec. Mířím do koupelny. Spím až do oběda. Maminka uvařila mé oblíbené jídlo. Vidím to dnes doma. Když přijede můj 41letý syn, jak mu doma mamka vyvařuje. Maminky své syny milují.
Jedu zpět do kasáren. Popíjím pivo Šariš, které mi nechutná. Vlak jede ze Slovenska a je plný. Opřen o stěnu vagonu sleduji cestující. Můj pohled se zastaví na protější straně. Jako vzrostlá do podlahy tam stojí dívka. Má toho co nabídnout. Její pevné čtyřky mě nenechávají klidným. Dívám se jí do očí. Můj delší pohled vydržela. Možná má zájem. Začal jsem se přesouvat tím směrem. „Dobrý den, odkud jedete?“ „Až z Banské Bystrice.“ „Do Prahy.“ „Co tam?“ „Studuji Střední grafickou školu v Hellichově ulici. Je to na Malé Straně.“ Slovo dalo slovo. Vyměnili jsme si adresy. Umí krásně malovat a její dopisy jsou vždy nádherně ozdobeny. Bylo to od nás 17 km. Jezdil jsem za ní načerno. V Kbelích mě naháněla lítačka (vojenská hlídka). Po 5 km toho nechali. Měl jsem větší výdrž. Mazlení, líbání se jí líbilo. Já chtěl víc. Ona nespěchala. Byla silně věřící. Evangelička. Chtěla rodinu a děti. Já chtěl si ještě užívat. Tak jsem to skončil. Možná to byla chyba.
