Vyslýchající úředník nechápal, proč do Kuvajtu vstupujeme. Uspokojila ho až manželova odpověď, že chceme navštívit všechny země světa a Kuvajt je jednou z nich. Ubytovat na hotelu v jednom pokoji s manželem jsem se mohla teprve po předložení oddacího listu. Za celý pobyt jsme nepotkali jediného turistu.
Dříve bývala za symbol Kuvajtu považována skupina tří věží. Z dvoupatrové vyhlídkové koule jedné z nich lze přehlédnout celé město Kuvajt. Horní patro se otáčí a jsou tam i dvě restaurace.
V době našeho pobytu se už začínaly stavět i další výškové budovy, ale nikoli v rozsahu známém například z Dubaje.
Pohled z okna našeho hotelu je neútěšný. Kolem jsou sice relativně dobře vypadající budovy, ale terén je spálený sluncem a téměř bez zeleně. Země se nachází v nehostinné pustině.
Pohled z našeho hotelového pokoje
Obývá ji zhruba 4,5 milionu lidí, z nichž dvě třetiny jsou cizinci, kteří zde pracují. Jsou vidět všude. Kuchař v našem hotelu je ze Srí Lanky. Kuvajťany nemá příliš v lásce a posměšně se vyjadřuje o zahalených arabských ženách, které snídají u vedlejšího stolu v našem hotelu. Jejich hidžáby jim brání v jídle, což řeší chvilkovým nazvednutím černé látky a svižným pohybem ruky s vidličkou, který jim umožňuje téměř nepozorovaně vsunout lahodná sousta do úst. Do městského autobusu s námi nastupují pouze Bangladéšané, Nepálci a Filipínci. Proto se v Kujvajtu lze domluvit i anglicky, ačkoli úředním jazykem je arabština. Na zastávce autobusu manžel zpovídá dvojici Bangladéšanů.
V autobusu se zahraničními dělníky
Přestože je prosinec a vítr může být i mrazivý, slunce má neobyčejnou sílu. V létě zde bude skoro padesát stupňů. Bangladéšané mají volný den a jedou na nábřežní promenádu. Nejsou spokojení s rozdíly v životní úrovni. Zatímco oni těžce pracují a takřka živoří, rodilí Kuvajťané žijí v luxusních palácích s palmovými háji, klimatizací a bazény. Obsluhují je především Filipínci. Ti zde mají svůj katolický kostel, trochu překvapující v zemi konzervativního islámu. Zavezl nás k němu taxikář, který byl hrdý na to, že nám mohl vyvrátit špatnou pověst své vlasti ohledně náboženské tolerantnosti. Vedle katolického kostela se nachází i obchodní dům pro zahraniční dělníky. Vládne tam neuvěřitelný mumraj, raději rychle odcházíme. V Kuvajtu je i malá místní křesťanská komunita čítající zhruba 400 osob, které mají kuvajtské občanství.
O Kuvajtu se v současné době mnoho nemluví a nehrnou se sem hordy turistů chtivých zábavy a koupání, jak je tomu v případě jiných zemí Perského zálivu. Tento emirát, kde od roku 1752 vládne sunitská dynastie Sabahů, měl však pohnutou, ale i pozoruhodnou historii. „Kuwait“ znamená v arabštině „tvrz“. Byla zde portugalská pevnost a v 18. století byly kuvajtské lodě proslulé po celém Indickém oceánu a Kuvajťané si vybudovali pověst nejlepších námořníků v Perském zálivu. Dnes jsou zde vidět pouze rybářské lodě, které zajišťují bohatou nabídku na místním rybím trhu.
Při jeho návštěvě jsme si zvědavě prohlíželi různobarevné ryby a jiné mořské živočichy, které jsme nikdy předtím neviděli. Když nás spatřili prodávající, na chvíli zmlkli překvapením z pohledu na cizince, ale hned zase pokračovali v hlasitém nabízení svého zboží.
V 19. století se Kuvajt stal také centrem obchodu s koňmi. Ročně jich vyváželi až 800, především do Indie. Obyvatelstvo bylo v té době etnicky rozmanité, tvořili ho Arabové, Peršané, Afričané, Židé a Arméni. Kuvajt byl tehdy kupodivu známý svou náboženskou tolerancí. Místní elita vzdělávala své děti v Evropě a byla považována za silně poevropštěnou. Kuvajtští šejkové se na konci 19. století začali obávat pohlcení Osmanskou říší. V roce 1890 proto podepsali s britskou vládou dohodu, na jejímž základě se Kuvajt stal britským protektorátem. Díky britské pomoci se Kuvajt později ubránil i pohlcení Saúdskou Arábií. Jako všechny země v této části světa, které dnes žijí z ropy, i Kuvajt tehdy pouze živořil z lovu perel. Japonský vynález syntetických perel však vedl ke zhroucení kuvajtského obchodu s perlami. Kuvajt v té době žil v chudobě, a to i přes objevení ropy v roce 1930. Hněv obyvatelstva se obrátil proti Britům.
V červnu 1961 získal Kuvajt nezávislost na Britech. Vznik nového státu byl vnímán s nelibostí Irákem. Kuvajt se rychle stal prvním z arabských států Perského zálivu, který si vytvořil ústavu a parlament. Zvláštním rysem v této době byl prosovětský postoj Kuvajtu. Důležitou roli v této souvislosti hrál velký počet palestinských a egyptských přistěhovalců. Kuvajtský tisk byl tehdy označován za jeden z nejsvobodnějších na světě. Mnoho arabských spisovatelů se přestěhovalo do Kuvajtu, protože zde měli větší svobodu projevu než jinde v arabském světě. Kuvajtská společnost přijala liberální postoje. Většina žen nenosila hidžáb. Dnes je situace zcela jiná. Ženy jsou zahalené, mnohým jsou vidět pouze oči. Kuvajtské matky v podstatě nic nedělají. O jejich ratolesti se stará filipínská chůva, kterou matka jedním okem neustále sleduje a jakmile se nebohá Filipínka něčím proviní, je jí to hrubě vytknuto. Podobné scény jsme často pozorovali v restauracích rychlého občerstvení, kam jsme se chodili najíst.
Vnější pohled na obchodní centrum, kam jsme se chodili najíst
V jedné z těchto restaurací jsme zažili překvapivé setkání. Na pozadí pláče dítěte u vedlejšího stolu a pokynů jeho kuvajtské matky dávaných filipínské chůvě jsem kdesi zaslechla češtinu s moravským přízvukem. Za chvíli již sedíme u stolu s paní z Přerova a jejím synem. Provdala se za egyptského lékaře, který pracuje v Kuvajtu. Je mi jí trochu líto. Díky platu svého manžela sice může žít v luxusu, ale jak zde trávit volný čas? Kuvajťané jsou bohatí, mají pátou nejvyšší životní úroveň na světě, zdarma lékařskou péči a jiné výhody, ovšem jediné místo, kde mají možnost relaxovat, jsou nákupní centra. Nechali jsme se taxíkem dovézt do jednoho z nich s názvem Avenues Mall. Jeho značná část je umístěna pod zemí. Toto největší kuvajtské nákupní centrum je mnohem víc než jeho 800 obchodů, včetně luxusních prodejen tradičních ženských oděvů.
Jsou zde také restaurace, kavárny, kina, fontány a nejrůznější atrakce pro dovádění dětí.
Obchodní centrum Avenues Mall je rozděleno do sedmi „čtvrtí“, z nichž každá má jiný charakter. Například čtvrť Soku má být přitažlivá pro mladé zákazníky. Souk působí tradičnějším dojmem, zatímco Grand Avenue je navržena tak, aby vypadala jako nákupní ulice v Evropě. Kuvajťané jsou očividně posedlí proslulými světovými značkami. Hublot, Louis Vuitton, Dior, Prada, Porsche, Ferrari a mnoho dalších, přičemž tyto symboly evropské a americké konzumní společnosti se objevují i na tričkách nebo zlatých mobilních telefonech. Ano, čtete správně. V tomto nákupním středisku jsme viděli obchod s mobily vyrobenými z masivního zlata.
Avenues Mall zvenku
Luxusní prostředí v obchodním centru Avenues Mall
Zlaté časy, které nastaly po vyhlášení nezávislosti, skončily krachem kuvajtské burzy v roce 1982. Krizi ještě prohloubil pokles cen ropy a irácko-íránská válka, v níž Kuvajťané podporovali Irák. Po jejím skončení však Kuvajt odmítl odpustit Iráku válečné dluhy a bylo zle. V srpnu 1990 irácká armáda napadla a anektovala Kuvajt. Podle našeho taxikáře kuvajtská armáda nekladla žádný odpor a zbaběle se rozprchla. Po intervenci Spojených států a Saúdské Arábie byli Iráčané sice z Kuvajtu snadno vyhnáni, avšak při svém ústupu zapálili ropné vrty, čímž způsobili ekologickou katastrofu. Irácká okupace byla pro Kuvajťany šokem. Jejich země byla válkou zničena a ustupující iráckou armádou vydrancována. Po vítězství ve válce vláda tvrdě zasáhla proti všem, kteří byli podezřelí z neloajality. Vyhnala ze svého území přibližně 400 000 palestinských emigrantů. Další byli zbaveni kuvajtského občanství, takže dnes v Kuvajtu žije největší počet osob bez státní příslušnosti na světě. Tato první válka v Perském zálivu výrazně posílila vztahy mezi USA a Kuvajtem.
Památník Kuvajťanům padlým v bojích proti Iráku
Ačkoli se v devadesátých letech zdálo, že se vrací dobré časy, po roce 2000 došlo k tvrdému hospodářskému pádu a frustraci obyvatel. Kuvajtská ekonomika se ukázala být příliš závislá na ropě a vláda neprovedla investice do jiných odvětví. Kuvajt se začal ideologicky proměňovat. Vztahy s Američany se začaly zhoršovat a našly zde odezvu fundamentalistické směry islámu. Kuvajt začal být brzy označován za největší světový zdroj financování vznikajícího Islámského státu i al-Káidy. Hospodářských a duchovních otřesů využila Čína, která Kuvajtu nabídla štědré půjčky a investice v rámci projektu „Nové hedvábné stezky“. Kuvajt se rychle dostal do sféry čínského geopolitického vlivu a v současné době je označován za hlavního spojence Číny v Perském zálivu.
Štědrý večer roku 2014 jsme strávili u vánočního stromečku v restauraci patřící Indům z Kéraly. Jsou to křesťané a chovají se k nám přátelsky. Indové a Pákistánci jsou ve všech zemích Perského zálivu na vyšší společenské úrovni než Bangladéšané, Nepálci a Filipínci. Patří jim restaurace a taxíky. Kuvajtské sociální výhody jsou ale i pro ně nedostupné. Jíme rybu připravenou na indický způsob.
Kuvajt leží na břehu Perského zálivu, takže k místnímu koloritu patří i procházky po nábřežní promenádě. Rádi se jich účastníme. Vane dost studený vítr, oblékáme bundy.
Kromě rybářů a rybářských lodí pozorujeme i historické lodě v loděnicích Doha, kde se v minulosti stavěly rybářské a obchodní lodě.
Než byla v Kuvajtu objevena ropa, byl starý Souq Al Mubarakeya střediskem veškerého obchodu. Dnes mohou v jeho moderní verzi návštěvníci nakupovat perské koberce, parfémy, šperky, arabské řemeslné výrobky a potraviny jako datle, med a různé koření. Velmi zajímavá byla naše návštěva v muzeu Sadu, které je pojato jako tradiční kuvajtský dům. Obdivujeme se beduínským řemeslným výrobkům, zejména kobercům a taškám vyráběným na tkalcovských stavech. Jsou na nich zobrazeny příběhy a scenérie z kočovného života v pouštní krajině.
Takto vypadal tradiční kuvajtský dům
Exponáty v muzeu Sadu
Méně se nám dařilo s palácem Bayan, který slouží jako sídlo emíra. Je v něm i botanická zahrada, kterou tvoří tři prosklené skleníky plné tropických rostlin a umělých vodopádů. Fontány u brány paláce mají připomínat Alhambru ve španělské Granadě. Všechno toto bohužel známe pouze teoreticky, protože jsme se dovnitř paláce vůbec nedostali. Nevědomky jsme postávali u jedné z jeho bran a snažili jsme se zjistit, o co se jedná. Nakukovali jsme do zahrady a vlezli jsme do jakési vrátnice. Nikdo tam nebyl, ale z ničeho nic se objevil kuvajtský policista. Byl nepříjemný a chtěl vědět, co tam děláme. Hrozilo nám zatčení. Naštěstí mluvil slušně anglicky a uvěřil nám, že jsme nevěděli, že se jedná o palác emíra. Zakázal nám fotografovat, ale mohli jsme svobodně odejít. Čtenářky a čtenáři i60 tak přišli o reportáž z kuvajtské věznice. Následně jsme si s údivem přečetli na internetu, že palác lze zvenčí fotografovat a ve čtvrtek je dokonce zpřístupněna zmíněná botanická zahrada.
U této brány jsme byli málem zatčeni (fotku jsme pořídili ještě před příchodem policisty)
Neuspěli jsme ani v největší kuvajtské mešitě, zářivě béžové budově s velkou kopulí, vnitřními sloupy a nádhernými dlaždicemi, kde se snoubí tradiční islámská arabská architektura s perským stylem. Je krásně vyzdobena, a proto nás mrzí, že jsme se dovnitř daleko nedostali. Probojovali jsme se sice do vstupní části mešity, dále nás však nekompromisní strážce nepustil. Vnitřní výzdobu jsme zahlédli pouze mžikem oka. Škoda. Je to jedna z nejkrásnějších mešit na světě.
Tuto krásnou výzdobu mešity jsme bohužel neviděli - zdroj Pixabay
Útěchu nacházíme v neobvyklém, slunci otevřeném obchodním centru, kam jsme dojeli autobusem se zahraničními dělníky. Venku na terasách je spousta restaurací a obchodů. Příjemné místo, které jsme využili k posezení a občerstvení.
Z Kuvajtu odlétáme, aniž jsme tuto zemi zcela pochopili. Panuje zde konzervativní islám, země se sice rozvíjí, ale poněkud jinak než ostatní země Perského zálivu. Z hlediska rozmanitosti to je asi dobře, ale zůstává v nás pocit, že jsme v Kuvajtu nebyli příliš vítáni.
