Prahu jsme si oblíbily a byla jsem moc ráda, že jsme s kamarádkou Marií našly práci na Barrandově a díky ní jsme měly i kde bydlet. Stalo se tradicí, že se naše třída vždy po roce v Praze sešla. Samozřejmě, že svolat setkání se někdy nepovedlo, ale těch bylo méně než těch uskutečněných. Vždycky se našla dobrá duše, která se o to postarala.
Letošní rok je jubilejní. Naše setkání po téměř padesáti letech se uskutečnilo 31.5.2024 na stejném místě jako před dvěma roky. Z nádraží jedeme metrem a vystupujeme pod budovou, která se na 4 roky stala naším domovem, jednalo se o dívčí internát v Jugoslávské ulici. Vždycky se mi vybaví spousta vzpomínek. Nesmím zapomenout na spolužačku Irenu, která má u nás v Církvicích chalupu a tak jezdíme společně. Maruška přijede o den dříve a bydlí u nás. V Praze na Hl. nádraží jsme se ještě sešly s další letitou kamarádkou Blankou, se kterou jsem také ve stálém kontaktu.
Nemůžu všechna děvčata jmenovat, bylo by to hodně jmen. Myslím, že si každý dokáže představit, že setkání jednadvaceti babiček není zrovna tiché. Nejvíc asi trpí číšnický personál hospody, kde se setkání konalo už podruhé, zaslouží si pochvalu. Nejsme zrovna zamlklé stařeny, ale rozesmáté ženské, které si pořád mají co říct. A když je jich 21, tak to stojí za to. Ještě musím podotknout, že ve třídě nás bylo 39, některé už nejsou mezi námi a některé třeba nemohly.
Milé spolužačky, doufám, že se vám bude líbit text a fotky. Přeji vám všem zdraví, štěstí a radost ze života. Jsem sice nejstarší, ale věřím, že se zase někdy sejdeme.