Plexisklové okénko
Ilustrační foto: Pexels

Plexisklové okénko

6. 6. 2024

Povýšil jsem. Už jsem nebyl Jerryho čičmunda, ale pokladník v jeho šopu. Měl jsem na starosti Jerryho účetnictví, přijímání zakázek a potvrzování účtů, obsluhování počítače, psaní dopisů, archivování dokumentů, objednávání dárků a kupování vstupenek pro jeho čínskou přítelkyni. A občasného vsazování roztrhaných sítí do okenních rámů. Jerry konečně uznal, že když mám dva magisterské tituly, doktorát a osmdesát kreditů z NYCCT v oboru aplikované matematiky, že mi může svěřit jinou práci než nošení nářadí.

Seděl jsem u počítače a vyřizoval online zakázku, na níž mě Jerry upozornil mobilem, když přejížděl z Buschwicku do Albany Aveue. Mezitím u chodníku zastavila Toyota Camri a z ní vystoupil muž kolem šedesáti let. Vstoupil do Jerryho předkomůrky a dobýval se do dveří. Marně. Byly zamčené. Šop byl uchráněn neblahých scén, když rozzuřený zákazník všechny uvnitř chtěl zabít nebo aspoň zmrzačit. A také byl zavřený před zloději, kterých bylo v Bed-Stuy vždycky dost. Chlápkovi nezbývalo, než se se mnou bavit přes okénko ze silného plexiskla. Jasně, že mělo otvor šestnáct inčů na šířku, aby jím šla protáhnout tabule skla, rozbité okno nebo rám se spravenou síťovinou. Chlápek zavalité postavy byl menší než já a nosil hustý knírek. Patrně nebyl zdejší.

„Hi! Máš hliníkovou lištu?“ zeptal se nasládle, až mi to bylo nápadné.

„Mám tady různé druhy. Jak má vypadat?“ zeptal jsem se.

„Je asi takhle široká.“ Palec a ukazováček se dotkly a hned se zase rozevřely do nepatré škvíry. Ruka se mu chvěla, takže jednou mezera mezi prsty byla jeden inč široká a vzápětí jen půl.

„Můžete mi dát přesnou míru?“ řekl jsem zdvořile. Se zákazníky jednám jen v rukavičkách, i když zkoušejí, co vydržím. Z počátku chlápkovi kapal z pusy med, ale brzy se na mě koukala naštvaná tvář.

„No vždyť ti ji ukazuju. Tohle je ta míra.“

„Ukazujete mi nejméně tři míry. Kterou si mám vybrat? Od nehtu ukazováčku k nehtu palce? Nebo od středu ukazováčku ke středu vrcholu palce? Nebo myslíte tu díru od vrchního článku ukazováčku k vrchnímu dílu palce?“

„No přece tu třetí!“ Hlas zbrunátněl a prosebný tón byl fuč.

Byl jsem zvyklý na různé typy lidí, kteří přicházeli k plexisklovému okénku. Snažil jsem se jim vyhovět, a když jsem nevěděl, zeptal jsem se Jerryho nebo našeho řezače Alberta. Co mi chlápek ukazoval, nedávalo žádný smysl. „Dovolte, abych upřesnil, co myslíte. Tohle je palec, jo? a tohle je ukazováček. Souhlasíte? Každý prst je obalen svalovou hmotou a kůží. Oba dva prsty z vnitřní strany mají zaoblený tvar a vytvářejí tak zvané bříško. Sledujete mě, že ano? Ukazujete mi spojnici mezi prsty od bříška k bříšku, která měří půl inče? Chápu to dobře?“ Chlápek mě pozoroval s nevolí. Nedal bych ani penny, že se v mém výkladu ztratil.

„Jo,“ řekl konečně.

„Ještě jste mi nesdělil, jakou hliníkovou lištu myslíte. Máme ve skladu kruhový profil, L-profil, nebo U-profil.“

„No přece U-profil. To je jasný. Co bych asi tak dělal s kroužkem? Leda že bych si ho vrazil do řitního otvoru.“ Chlápek se křečovitě zasmál.

„Dovolte, abych Vaši žádost shrnul. Chcete hliníkový U-profil půl inče široký, že? A jak dlouhý?“ Chlápek se tvářil, jako kdybych ho žádal o změnu zemské gravitace.

K plexisklovému okénku přicházeli lidé odevšad: Afroameričané, Karibčané, emigranti z Afriky, Středního východu a Latinské Ameriky, kteří nedokázali kváknout jedinné anglické slovo, Asiati drobné postavy, kteří pracovali až do vyčerpání, a středostavovské ženy, jejichž proudu řeči a metaforickému jazyku jsem ztěží porozuměl. To byla tvář Ameriky. Poznával jsem celý svět v Jerryho šopu, aniž bych vytáhl paty z Brooklynu.

Byl jsem si vědom, že mám navrch. Jerry mně povýšil na pokladníka a díky mé pozici jsem už nebyl jedním z čičmundů, ale prostředníkem v Jerryho šopu. Nikdo nepřijímal zakázky tak dobře jako já. Řekli-li mi zákazníci, co chtějí, já jsem určil cenu a podstoupil zakázku Albertovi, který sklo odřízl ze skleněné tabule, zákazník zaplatil, já jsem mu vystavil účtenku a bylo vystaráno. U okénka neplatilo pravidlo, že zákazník je náš pán. Využíval jsem své hierarchické pozice až po okraj. Často i zneužíval. Zejména v jednom případě.

„Smím Vám položit jednu soukromou otázku?“ zeptal jsem se jakoby náhodou. Vždycky se ptám zákazníka, jestli mi může říct o svém soukromí. Nikdy se mi nestalo, že by odmítl. I když tušil, že dotaz byl jen průhledný trik. Někteří zákazníci byl ochotni se podělit, když vycítili, že mám o ně zájem. A já jsem byl tuze zvědavý.

„Hmm,“ zamručel chlápek neochotně. „Na co?“

„Odku jste? Máte takový neobvyklý akcent—“

„Z Brooklynu, ne? Tak jako všichni tady.“

„No dobře ale z jaké země jste se sem přistěhoval?“

„Co na tom záleží? Já taky nevyzvídám, odkud jseš.“

„Klidně Vám to povím. Ze Střední Evropy. Tak odkud?“

Chlápek mlčel.

„Z Kazachstánu?“

„Pche. Ještě to tak.“

„Co máte proti Kazachstánu? Že jejich prezident je jedna ruka s Putinem?“  

„No to taky. Já,“ řekl chlápek hrdě, „jsem z Turecka. Zapamatuj si to.“

A bylo to venku. Turek byl v dílně rarita. Pokud si vzpomínám, z tohoto kouta jsme zákazníka v šopu ještě neměli.

„Vítám Vás v Bernezie’s Glass Shopu,“ řekl jsem co nejvřeleji. „Jak dlouhý by měl hlinikový U-profil být?“ zopakoval jsem svou otázku.

„Asi takhle. Turek mi ukázal míru na své těle. Sahala mu po kyčel.

„Můžete být přesnější?“

„Kdybys tu neměl to posraný plexisklový okno, tak bys viděl, že ukazuju osmdesát centimetrů.

„Aha, takže v Turecku se také měři v centimetrech, ne v inčích, že? Stejně jako ve většině evropských zemích. Víte, my v Americe nepoužíváme metrickou soustavu pro měření déky. Když chvíli počkáte, převedu centimetry do šestnáctkové soustavy, aby je měl náš řezač v inčích. Ano?“

„To je snad k neuvěření. To tady nemáš převodový tabulky?“

„Nemám. Když mi zákazník jako Vy dá míru v centimetrech, vždycky ji rychle převedu.“

Turek zývl, neřekl ani slovo a čekal.

Převod mi trval půl minuty. „Hotovo,“ řekl jsem. „Osmdesát centimetrů se rovná třicet jedna inčů. Ještě převedu do zlomku zbytek. Takže, nula celá čtyřista devadesát šest se rovná jedna čtvrtina nebo tři šestnáctiny.“

„Chci to přesně!“ vyžadoval Turek.

„Přesně? Od začátku jste mi dával přibližné míry, a teď chcete, abych Vám dal přesnou? Víte, jaký je rozdíl mezi jednou čtvrtinou a třemi šestnáctinami? Ne? Jedna šestnáctina inče se rovná jednomu milimetru a šesti desetinám. Když tu míru dám našemu řezači, stejně lištu odřízne s odchylkou. Bohužel lazerovou pilu tady nemáme. Počítačové čipy se řetají lejzrovkou, ne U-profily.“

„S takovymhle nekompetentním člověkem jsem se už dlouho nebavil. Jak tu dlouho děláš?“

„Dva měsíce.“

„To vysvětluje všechno. Ne jen že slušný lidi necháváš před vstupem do dílny, aby si vybrali podle přání, ale máš tady to zasraný plexisklový okno, a navíc zavřený. Budu si na tebe stěžovat!“

Turek by pokračoval s láteřením, kdyby Jerry nevstoupil do dveří. „Tady ten pán by s tebou rád mluvil,“ řekl jsem rychle.

„O čem?“

„Že jsem ho nepustil do dílny a obsluhuju ho u plexisklového okénka.“

Jerry mrknul na Turka a bylo mu jasné, kdo je v dílně pánem a kdo sluha. „Co chcete?“ Měl zase blbou náladu jako skoro vždycky v posledních letech.

Turek si ho změřil. Když viděl jeho napuchlou tvář, svalnaté tělo navlečené do montérek zašpiněných od kerosinu a zpocené tričko, zpokorněl. K mému překvapení už nechtěl hliníkový U-profil, ale tabuli skla. A navíc neváhal dát Jerrymu přesné míry i tloušťku v inčích. Jerry bezeslova napsal objednávku, kterou prostrčil plexisklovým okýnkem a žádal zaplacení. Turek zkouknul částku včetně připočtených daní a podal Jerrymu platební kartu.

„Umíte číst?“ zeptal se obhrouble.

„Samozřejmě. Proč se ptáte?“

„Tak čtěte!“ Jerry ukázal na žlutou popisku ve spodním rohu okna. Stálo na ní: Zákazníci musí platit jen v hotovosti. Platební karty nebo šeky tento šop nepřijímá.

Turek pustil povídavého ptáčka z ohrady zubů. „Cože? Proč ste mi tedy připočet daně, když tady máte napsáno, že přijímáte jen peníze v hotovosti? Vy je patrně sám neplatíte, žejo?“ To neměl říkat. Na daně byl Jerry háklivý. Stávalo se denní rutinou, že aspoň jeden zákazník se ohradil, proč Jerry připočítává k ceně i daně. Když jsem byl u okénka já, musel jsem odpovídat naučenou frází, že jen poslouchám pravidlo, které Jerry nastavil. Ovšem, že Jerry neplatil daně. Ale kdo by ho prásknul? Nikdo ze zákazníku, protože neměl žádný doklad, který by ho usvědčil. Mezi současnými zaměstanci jsem to byl jen já, kdo věděl, že se nelegálně obohacuje. Dělal jsem týden co týden vyúčtování všech zakázek, které náš šop vidělal: u plexisklového okénka, a také peníze, které Jerry přinesl z cest po Brooklynu. Vidělala-li dílna za týden čtyřicet litrů,  Jerry ušetřil na daních tři tisíce pět set padesát doláčů. Dost vysoká suma, aby zaplatil pronájem svých tří garáží.

„Podívejte se, pane!“ zaburácel, Musím platit měsíční pojištění a roční licenci. Jestli se Vám to nelíbí, jděte za jiným sklenářem, kterej by Vám sklo nařezal bez daní.“

Turek ani nemukl, protože si uvědomil, že kamkoliv by se hnul, daním by stejně neutekl. Nejbližší sklenářská dílna byla až ve Williamsburgu, a tam se mu táhnout nechtělo.

„Tady vedle v delli je automat, kde si můžete peníze vyzvednout. Za mírnej poplatek,“ dodal škodolibě. Pak se obrátil ke mně: „Dokonči to. Já se musím jít vysrat. Přepadli mě žaludeční potíže.“

Turek odkráčel do delli a já jsem na něj čekal přes dvacet minut. Když se objevil, byl samý úsměv, jako by zapoměl, že ho Jerry prudil. Bez řečí prostrčil peníze okénkem, já potvrdil složenku a řekl, ať si počká v autě, že mu sklo osobně přinesu, až ho Alberto vlastnoručně nařeže.

Sedl jsem si zpět k počítači, abych objednal temperované sklo z minulého týdne od společnosti TGC. V tom se mi na monitoru objevila zpráva, že si na nás přes yelp.com někdo stěžoval. Kliknul jsem na ni a četl:

Vyhněte se Bernezie’s Glass Shopu v Bed-Stuy. Radím vám dobře. Vyhněte se. Pracují tam nekompetentní lidé. Nechají vás stát ve vestibulu u plexisklového okénka a nepustí vás do dílny, abyste si mohli podle přání zboží vybrat. Účtují daně, ale majitel je neplatí. Obsluha je strašná a majitel je nevrlý.

Turek se nepodepsal, ale identifikoval jsem ho podle telefonního čísla z účtenky. Taková nehorázná lež. Ten bastard! Musel jsem dvě minuty z hluboka dýchat, abych si udržel rovnováhu. Uvažoval jsem, jestli mám zavolat Jerryho, aby si to s ním vlastnoručně vyřídil. Měl by ho vypeskovat. S nespokojenými zákazníky Jerry nedělal žádnou Versailskou smlouvu. Jednou se proflákl, a to stačilo, aby mu řekl, ať se v šopu už nikdy neukazuje. Šop založil jeho otec před sedmdesáti lety a Jerry ho zdědil. Přivlastnil si právo jednat s lidmi—se zákazníky a podřízenými—neurvale. Jeho šop byla v Bed-Stuy rarita a on to dobře věděl. Byl bezvýhradným vlastníkem a my, jeho podřízení a všichni čičmundové, jsme byli placeni v hotovosti každý týden v sobotu. Ale to nikdo se zákazníků nevěděl a Jerry jim to nevěšel na nos. Odváděl daně, ale ne za nás. Byl pojištěn proti úrazu, ale my jsme nebyli. Platil sociální pojištění, ale my jsme si museli pojištění platit ze svého. Byl pán, mistr, CEO, manažer a boss a my jsme nebyli ničím. Právo jednat neurvale bylo na jeho straně a stávalo se rok od roku citelnější.

Alberto odřízl z tabule skla požadovaný díl, zabalil ho do papíru a já jsem ho Turkovi zanesl. Seděl ve své Toytě naproti šopu a hrál si s mobilem.

„Tady máte to sklo, které jste si objednal,“ řekl jsem mu zdvořile. Obrátil se na mě.

„To je dost. Už na něj čekám nejmíň hodinu.“

„Kdybyste se se mnou nedohadoval, že chcete hliníkový U-profil, tak jste tu tabuli skla mohl dostat za dvacet minut.“ Turek chtěl protestovat ale já jsem ho předběhl. „A prosím Vás, smažte tu stížnost z yelpu, kterou jste před chvílí napsal. Až si můj boss přečte, že na šop házíte špínu, nejenom, že bude naštvaný, ale také Vám doporučí, abyste se tu už neukazoval. A to přece nechcete, že?“

Turek byl přichycen při činu. Začal se červenat jak krocan o svátku Díkuvzdání. Něco zakoktal, ale já jsem nerozuměl ani slovo. Vystoupil z auta, bezeslova ho obešel, uložil sklo v kufru, aniž by se na mně podíval, vytáhl z kapsy klíče, nastartoval a rychle odjel. Díval jsem se za ním než zahnul za roh. Vešel jsem do šopu, sedl si k počítači a chystal se dokončit objednávku temperovaného skla. Nedalo mi, abych se znova nepodíval na stížnost, která před patnácti minutama přistála v mé emailové schránce. K mému velkému překvapení z portálu zmizela. Nevím, jestli se Turek míní do šopu v budoucnu vrátit kvůli  hliníkovému U-profilu, který si rozmyslel, když viděl Jerryho svaly, a nebo na něj zapůsobila moje dobrá vůle. Buď jak buď. Stížnost smazal, i když musel vědět, že až přijde příště, bude muset platit daň z ceny a stát u plexisklového okýnka.

 

 

 

Můj příběh povídka
Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.

AKTUÁLNÍ ANKETA