Václav Hlavatý přišel na svět 27. ledna 1894 do rodiny c. a k. úředníka. Absolvoval lounské reálné gymnázium a na podzim 1913 nastoupil ke dvouoborovému studiu matematiky a hudební estetiky na Karlově Univerzitě v Praze. Univerzitní studia přerušilo hřmění první světové války. Hlavatý musel narukovat a zapojil se do bojů na italské frontě, kde také padl do zajetí. V nově založeném Československu se objevil až zjara 1919.
O další rok později úspěšně odpromoval a jal se vyučovat matematiku a deskriptivní geometrii na několika středních školách. Kromě toho se pustil do intenzivního výzkumu v oboru diferenciální geometrie. Absolvoval dokonce půlroční studijní pobyt v Holandsku u průkopníka oboru profesora Jana Schoutena. Na jaře 1925 byl Hlavatý jmenován docentem na Univerzitě Karlově, o dalších šest let později profesorem. To již přednášel v mnoha zemích na prestižních univerzitách, na kontě měl přes sedm desítek odborných článků, byl činný v Jednotě českých matematiků a fyziků, stačil se ale zároveň rozvést, podruhé oženit a stát se hrdým otcem jediné dcery Olgy.
Jeho renomé neušlo ani Albertu Einsteinovi na Princetonské univerzitě v USA. Proslulý fyzik v roce 1937 pozval Hlavatého na několikaměsíční hostování. Tehdy mu vyšlo zatím nejvýznamnější dílo, obsáhlá učebnice „Diferenciální geometrie křivek a ploch a tensorový počet“. Hlavatý zpracoval diferenciální teorii křivek a ploch v trojrozměrném prostoru a rozproudil odbornou diskusi na mezinárodních fórech. Když se vrátil ze zámoří, vlast zažívala těžké chvíle. Mnichovská konference a zanedlouho nacistická okupace nalomily charakter národa. Několik měsíců ještě mohl působit na akademické půdě a publikovat. Ač přísný a nekompromisní u zkoušek, s pověstnými jízlivými poznámkami na míru znalostí studentů, byl mezi nimi velmi oblíben díky mimořádnému smyslu pro humor, zálibě pro tenis a samozřejmě hudbu. Sám hrál mistrně na housle a na profesionální úrovni dokonce koncertoval s kvartetem. Po uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939 odešel do ústraní a naplno se věnoval vědecké práci. V roce 1941 vydal další významnou knihu „Diferenciální přímková teorie“, do které zakomponoval řadu nových prvků po stránce obsahové i metodické. O tři roky později navázal prvním dílem skript „Projektivní geometrie“. Ve dnech květnového povstání opustil ulitu soustředěného vědce a vydal se bojovat na pražské barikády.
Okamžitě po osvobození se Hlavatý vrhnul zpátky do víru akademického života a značnou měrou se podílel především na znovuvybudování Matematického ústavu. Po delší pauze opět vycestoval přednášet do USA, poprvé na několik měsíců již v říjnu 1945. Při prvním semináři po návratu ocenil, že jej studenti pozdravili povstáním z lavic. Z Ameriky si přinesl zkušenost, že tamní studenti nechávali po příchodu pedagoga nohy pohodlně na stolech a ráčili je sundat teprve tehdy, když si potřebovali zapisovat. Při příštím semináři vešel a třída šprýmařů jej přivítala s nohama na stolech. Nenechal se vykolejit a jako by nic začal přednášet, ovšem anglicky. Během výkladu si dopřával viržinka a nevadilo mu, když si studenti také chtěli zakouřit. Vyzkoušel si i netradiční disciplínu, politiku. Na pouhý měsíc (od dubna do května 1946) byl nominován národně socialistickou stranou do Prozatímního národního shromáždění za zesnulého poslance Vladimíra Klecandu. Byl členem kulturního výboru, přispíval například k projednávání školského zákona. Dostával se však do silných sporů s komunistickými politiky i představiteli vlastní strany, především kvůli idejím o úloze instituce školy. Hlavatý kladl vedle vzdělávací funkce také velký důraz na funkci výchovnou a charakterotvornou. Neskrýval nespokojenost s pronikáním KSČ do všech sfér veřejného života a neschopností demokratického tábora rudému tlaku čelit. Po volbách v květnu 1946 se s politikou opět rozloučil.
Počátkem osudového roku 1948 obdržel další pozvání do USA od Alberta Einsteina. Politickou situaci viděl velmi skepticky a po únorovém puči a smrti Jana Masaryka se rozhodl k emigraci. Na jaře strávil krátký čas na pařížské Sorbonně, vrátil se nakrátko do Československa a definitivně jej spolu s rodinou opustil v červenci. Datum odjezdu se oddalovalo kvůli byrokratickým průtahům, avšak nakonec komunistická moc svolila Hlavatým legálně odcestovat.
Hlavatý byl velmi oblíbeným společníkem se smyslem pro humor. FOTO: poskytnuto z archivu M. Nekoly
Stesk po domově v neznámém prostředí za oceánem částečně utlumily pracovní úspěchy. Velmi rychle získal stálé místo na University of Indiana v malém městečku Bloomington, uprostřed nekonečných polí a luk rovinatého zemědělského státu Indiana. Cihlový domek v klidné ulici se stal Hlavatého domovem na další dvě desetiletí, a Swainova budova uprostřed kampusu, kde sídlila katedra matematiky, pracovištěm, které výjimečnou prací proslavil. Hlavatý zde získal roku 1952 stálou profesuru a zároveň na sebe strhl pozornost odborné veřejnosti po celém světě. Věnoval se matematickým základům Einsteinovy sjednocené teorie pole a fantasticky vyřešil jeho rovnice o čtyřiašedesáti neznámých. Jak věřil, mohly popsat jakýkoliv fyzikální jev. Palcové titulky hlásaly, že Hlavatý matematicky ověřil Einsteinovu teorii a dokázal, že elektromagnetismus je základem vesmíru, bází gravitace a zdrojem energie. Po mnohých úpravách a redakčních zásazích vyšla práce knižně až roku 1958 pod názvem „Geometrie Einsteinovy sjednocené teorie pole“ (Geometry of Einstein´s Unified Field Theory). Z hlediska zvládnutí mimořádně komplikovaných výpočtů byl Hlavatého výkon po zásluze oceňován. Protože se však zmíněná Einsteinova teorie ukázala jako chybná, mají i vyřešené rovnice pouze teoretický význam. To nebránilo, aby se na stole profesora Hlavatého kupila uctivá pozvání na přednášková turné do desítek zemí. On sám o sobě přitom v žertu hovořil jako o obyčejném násobilkáři.
Hlavatému nezůstával lhostejný ani osud poúnorového exilu. S neskrývanou nechutí sledoval rozmíšky a hádky exilové politické reprezentace a pozvolný rozklad Rady svobodného Československa a dalších organizací. Upřel raději pozornost směrem ke kolegům, tedy desítkám prvotřídních českých a slovenských vědců, kteří stejně jako on utekli před totalitním režimem do ciziny. Věděl, že mezi nimi bude snaha hledat společnou řeč, nikoliv názorové rozdíly. Ač roztroušeni po světě, chtěli zůstávat v kontaktu, pravidelně se setkávat, vyměňovat si zkušenosti, informovat ostatní o vlastních úspěších, udržovat a rozvíjet slavnou tradici československé vědy a kultury. Od poloviny padesátých let probíhaly pod Hlavatého taktovkou přípravy na založení Společnosti pro vědy a umění - SVU (Czechoslovak Society of Arts and Sciences). Na schůzi přípravného výboru 24. října 1958 vešla Společnost oficiálně v život a Václav Hlavatý se stal prvním prezidentem. Ve funkci setrval čtyři roky a poté znovu na období 1966-1968. Věnoval značné úsilí, aby členskou základnu rozšířil o mladé lidi, aby SVU vydávala vlastní periodika (Proměny, Kosmas), aby pravidelně pořádala přednášky a kongresy.
Hlavatý se vydal v lednu 1961 na vyčerpávající půlroční cestu, během níž přednášel před napěchovanými aulami sedmdesáti univerzit v Americe, Evropě i Asii. Zasedal v redakčních radách předních matematických časopisů, pohyboval se v absolutní vědecké špičce. Postihla jej však tragédie v osobním životě, když milovaná choť Olga prodělala těžkou mrtvici a zůstala částečně nepohyblivá. Hlavatý o manželku pečoval příkladně, na úkor vlastního zdraví. Kvůli nervovému vypětí a ledabylému stravování začal mít sám vážné problémy, ztrácel váhu, omdléval, trpěl hlubokými depresemi. Nakonec se o Olgu Hlavatou postarali v pečovatelském domě a to natolik svědomitě, že se zcela zotavila a mohla odcestovat na dlouhodobou návštěvu za dcerou, která se již v roce 1950 provdala za afghánského studenta a odstěhovala se do Kábulu. Páru se narodily čtyři děti. Paní Hlavatá si v daleké zemi užívala vzácných chvil s vnoučaty a v září 1966 zemřela ve spánku.
Profesor Hlavatý, již dávno v důchodovém věku, ale nadále v plném vědeckém zápřahu a docházející na částečný úvazek na univerzitu, v Indianě definitivně osiřel. Vážně se mu zhoršil zrak i psychické potíže. Stále více si uvědomoval smrtelnost a pomíjivost světských věcí, často se obracel k Bohu a k četbě poezie. Psal rodině, starým kamarádům a studentům do Československa teskné dopisy. Toužil vrátit se na podzim života domů, spatřit rodné Louny, léčit bolavé tělo v oblíbených Mariánských lázních, avšak všechny žádosti o vízum komunistické úřady zamítly. Přes naléhání lékařů se nešetřil a pracoval do úplného vysílení. Plánoval dokonce další velkou cestu a několikaměsíční pobyt v Pákistánu. Vládou v Islámábádu byl totiž požádán, aby zde pomohl vybudovat státní vědecký ústav.
Osud však zasáhl jinak a Hlavatý odešel na věčnost 11. ledna 1969, pár dní před pětasedmdesátými narozeninami. Zanechal za sebou mnoho rozdělaných projektů, ale též několik generací prvotřídních matematiků, kteří posunuli hranice lidské poznání opět o něco dál. Autor nekrologu v prestižním britském časopisu Nature Hlavatého nazval největším pokračovatelem Alberta Einsteina a jedním z nevýznamnějších vědců dvacátého století. Nezbývá než souhlasit.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
