Prasklo to na něj, když jsme ho minulý měsíc vzali s sebou na třídenní rybářskou expedici na Berounku. Mělo nám být divné, proč o to tak škemrá, když sám ryby nechytá. Měli jsme se pozastavit nad tím, proč s sebou táhne tašku různých lahví a lahviček, měli jsme se ho zeptat, proč už v autě jen zamyšleně sedí a pořád si něco zapisuje do sešitku. Takže nakonec to dopadlo tak, že my s Lubošem, Viktorem a Otou jsme od nevidím do nevidím bičovali hladinu té krásné řeky svým loveckým náčiním, kdežto on svými poťapanými flaštičkovými depešemi.
Štěpán se ovšem nespokojuje jen s vodní poštou. Když jsme třeba vyrazili do blízkého lesa pro pár suchejch větví na večerní táboráček, stihl rozvěsit několik lahviček i na stromy. Jednu flašku se vzkazem pro případného nálezce dokonce vložil do jámy, do které jsme na konec pobytu zakopávali odpadky. Komentoval to slovy: „Třeba tady jednou budou vědci provádět archeologickej výzkum, tak ať si ti kluci vzdělaní počtou.“
Naprosto jednomyslně jsme se shodli, že v mozkovně našeho skvělého kamaráda asi došlo k nějakému zvláštnímu procesu. Ota nastolil zásadní otázku: „ Hergot, chlapi, že by demence?“ Vedeni snahou přijít tomu na kloub, podrobujeme Štěpána rafinovanému výslechu. „Hele, vole, a jak tě tohleto rozesílání ptákovin vůbec napadlo?“ Nebe je poseté hvězdami, opodál něžně šumí Berounka, u nohou nám plápolá ohýnek a Štěpán vypráví: „Začalo to tím, že jsem v Praze ve Vltavě našel flašku, v níž byla cedulka se sdělením Věř poutníče, že na hemoroidy je nejlepší Hemogel. Nejdřív jsem to bral jako fóreček, ale pak mě napadlo, že to je vlastně bezvadná věc, takhle se s lidmi dělit o své poznatky a své zkušenosti. Prostě to napíšeš na papírek, prdneš do láhve a pošleš někam do neznáma. Buď to někdo najde, nebo ne, buď tomu bude věřit, nebo nebude. V každým případě se ale vyhneš tomu, že se o tom s tebou bude dohadovat. Chytlo mě to a tak jsem taky začal posílat. Pamatuju si, že první moje cedulka měla text Nastrouhej si do rizota muškátový oříšek a zažiješ v hubě rozkoš!“
Pokukujeme po sobě a operativně měníme názor. Nene, Štěpán není vypatlanej dement, on je vlastně velký humanista. On se skromně cítí být jedním drobným kamínkem v mozaice lidstva a jako takový se s ostatními drobnými kamínky dělí o to, co ho život naučil. A sděluje to klidně, bez hádek a bez toho, aby si programově vybíral adresáta. Jeho flaškovou poštu přece může najít stejně tak prostý popelář jako slovutný profesor jaderné fyziky. Uznale pokyvujeme hlavami a žádáme další informace: „Hele, Štěpáne, a jaký věci do těch svých dopisů třeba píšeš?“ Vytahuje svůj umatlaný sešitek a rozvážně v něm listuje. „Tady mám několik věcí připravených na zítřejší posílání. Například Než dáš vykastrovat svého kocoura, vžij se do jeho pocitů. Opatruj své ledviny, máš jenom jediný. Respektuj, člověče, že lev je král zvířat. To, že červené víno má mít pokojovou teplotu, je jen blbá pověra. I ředitel hygienické stanice může bejt pěknej špindíra. Víc toho, kluci, nemám, protože mi docházejí flašky,“ ukončuje zasmušile.
V duchu provádím tvrdou sebekritiku. Jak jsem si mohl myslet, že ty vzkazy a sdělení jsou poťapané. Všechno, co nám teď Štěpán řekl, s čistým svědomím podepíšu. Podobnou sebereflexi zřejmě právě prožívají i ostatní kamarádi, protože Viktor se vztyčil a pronáší věty plné krásného hluboce lidského pochopení: „Klídek vole, připrav si další dopisy. Hned ráno sjedu do města a koupím basu piv. Nebo radši dvě basy. A seženu i kvalitní špunty. Jo a můžeš počítat ještě s jednou malou flaštičkou k tomu, mně totiž zejtra dojdou prášky, co beru na vysokej tlak.“
