Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!
Ilustrační foto: Freepik

Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!

18. 6. 2024

Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky strany.

No jen uvažte; například nástup do školy. Měla jsem jasnou a přesně nalajnovanou cestu. Žádný výběr mezi školou klasickou, jazykovou, waldorfskou či jakoukoliv jinou. Pravda, mohla jsem se ocitnout ještě ve škole zvláštní, ale pro tu jsem neměla patřičné předpoklady.

Nastoupila jsem do první třídy tam, kam jsem spádově patřila, a to byla škola u nemocnice. V nemocnici jsem bydlela, takže to bylo, co by kamenem dohodil.

Před nástupem jsme s maminkou šly zakoupit aktovku, penál a bačkory. Taky to bylo velmi snadné. Mohla jsem si vybrat aktovku hnědou nebo červenou. Hladká kůže, nebo taková ta mačkaná. Žádnej stres! Vybrala jsem si snadno a rychle. Penál byl buď světle hnědý nebo tmavě hnědý z vikslajvantu, nebo dřevěný retro. Taky snadná volba. Dřevěný měl sice namalovanou růži, ale byl těžký a blbě se otvíral.

Bačkory, to byl už výběr komplikovanější. Přezkáče jsem zavrhla rovnou, jarmilky jen na tělocvik, a tak jsem mohla váhat mezi modrými, červenými a šedivými, s bambulí, nebo bez. Líbily se mi červené s bambulí, ale neměli moji velikost. Takže šedivé bez bambule, jediné v mojí velikosti. Jarmilky jsme si tehdy neodnesly, protože moje velikost byla vyprodaná. Tak zase až za měsíc, cvičit budu bosá, však ono mě neubude.

Z první třídy si toho moc nepamatuju. Byla jsem totiž obětí šikany. Stala jsem se terčem dětí z kasáren, jejichž otcové byli vojáky z povolání. Tihle parchanti mě půl roku mučili, než si toho všimla paní učitelka Kovářová, a zasáhla. Dodnes nechápu, proč jsem to tehdy doma neřekla.

Paní učitelka Kovářová byla laskavá a moudrá, ovšem dodržovala dané předpisy. Mezi ně patřilo i to, že žádné dítko nesmí psát levou rukou. Takže z první třídy si pamatuju jen tu šikanu a to, že mi paní učitelka soustavně přendávala tužku a posléze pero z levé ruky do pravé. Já, stoprocentní levák, jsem se tedy mučila s psaním rukou pravou. Všechno ostatní jsem ale zarputile dělala to mou nešťastnou levačkou, což paní učitelku velmi trápilo. Až na radu mého tatínka, ať se na mě nekouká, ji to přestalo trápit.

To psaní pravačkou mi dělalo takové potíže, že ostatní byla proti tomu sranda.

Ve třídě nás bylo přes třicet. Já jsem důvěrně znala jen těch pět hajzlíků, co mi ztrpčovali život, a pak ještě Jindřicha Hrnka. Ten se totiž do mě zamiloval a já do něj. Chodili jsme spolu ze školy a on mi vždycky galantně pomáhal nasadit aktovku na záda. Takže si vlastně pamatuju na svou druhou dětskou lásku. Ještě před Hrnkem a před nástupem do školy jsem totiž milovala Turka. Aleše Turka. Jenže ten se mi odstěhoval.

Jednou večer jsem zaslechla tatínka, jak říká mamince: „Nejdřív Turek, teď zas Hrnek. Ovečko, to jsem zvědavej, kam tohle povede.“ Tatínek se nedožil Zajíce…

Někdy uprostřed první třídy k nám přišla zrzavá slečna s červeným šátkem kolem krku a všem nám oznámila, že jsme jiskry. Prostě celá třída a basta. Netušila jsem, co to znamená být jiskrou, a když jsem doma předložila k podpisu a vyplnění lejstro, co jsme od zrzavé slečny vyfasovali, tatínek bouchl do stolu a pronesl něco v tom smyslu, jako že už to zase začíná, a šel se projít. Maminka vzdychla, vyplnila lejstro a podotkla, že se holt nedá nic dělat.

Jak se projevilo, že jsem se stala jiskrou, namouduši nevím. Asi jsem málo hořela.

Žádné kroužky se nevedly, jen existovala takzvaná hudebka neboli liduška – Lidová škola umění. Tam jsem se taky ocitla. Chodila jsem do nauky a do klavíru. Učitelky se s námi nepáraly, žádná škola hrou, nebo tak něco. Větší opruz a nudu jsem od té doby nezažila. Zlepšilo se to až v páté třídě, kdy jsem bez vědomí rodičů vyměnila nauku a klavír za hodiny výtvarné výchovy. Tam jsem se teprve realizovala v rámci skromných možností, ale to už je jiná kapitola.

Přeju dnešním dětem dobrou volbu mezi aktovkami, penály, bačkorami a kroužky. Rodičům pak pevné nervy při výběru správné školy, a plné peněženky.

 

 

 

Můj příběh socialismus vzpomínky
Hodnocení:
(4.6 b. / 41 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Pro mě je nešťastný, nesnášenlivý a zlý člověk jen ten, který z vlastní vůle dokáže, kvůli odlišnému názoru, na druhé "vylít" tolik jedu, jako v případě 11:49.
Elena Valeriánová
Hezká úsměvná vzpomínka, trochu ironie, trochu nostalgie. Myslím, že většina tehdejších dětí má podobné vzpomínky. Neměly jsme mobily, internet a ne každý se dostal k jiným informacím než nám byly oficiálně předkládány. No a co? Na starosti čas přišel, přišel i na poznání i na to srovnávat jednotlivé etapy žití. Děkuji Zuzko. Přelítla jsem komentáře a je mi z nich smutno, některé jsou opravdu zlé a nesnášenlivé. Za každou cenu do všeho zamontovat politiku a vůbec ne tu lehkost bytí :-), která je vlastní dětem. A nebo byla? Nejvíc mi je líto člověka, který píše pod Monika Monca, člověk nešťastný a zlý ten se nemůže mít dobře v žádné době. A hrubost příspěvku je toho dokladem. A je mi jedno, co si bude o mně myslet.
Jindřich Kalous
Jitka Caklová 03.07 12:38: "Pro mě je důležitá přítomnost..." Ano. Život je to, co je teď. Co bylo, je pryč, co bude, nikdo neví.
Miro Husli
Jojo, krásná doba to byla, škoda jen, že to tak rychle uteklo......
Jitka Caklová
Také jsem za socialismu prožila hezké chvíle. Byla jsem mladá, vdala jsem se, porodila dvě krásné děti, postavila si dům........, tak mám dnes pro co a z čeho žít. Pro mě je důležitá přítomnost, jak jsem napsala 09:49.
Jitka Caklová
Ano ten příběh je té ženy!! K tomu se máte vyjadřovat a ne kázat vodu a sám pít víno :-) :-) "Z některých diskuzí zato páchne opět ideologie, která nemá s krásným prožíváním nic společného. Jindra"
Jindřich Berka
Paní Caklová, i ve vězení měli lidé pěkné chvilky. Proč pořád tou politikou zaplevelujete pěkný příběh. Také já za socialismu jsem zažil pěkné chvíle. Nic není černé a bílé. Život je strakatý. Jindra
Jindřich Berka
Jenže ten příběh je té ženy, co ji napsala!!! K tomu se máte vyjadřovat. Jindra
Jitka Caklová
Pro mě se vůně člověčiny line z krásného prožívání přítomnosti v lásce k životu ♥
Jindřich Berka
Krásný článek. Voní z něho člověčina. Z některých diskuzí zato páchne opět ideologie, která nemá s krásným prožíváním nic společného. Jindra

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.