Iveta (71): Vrátila se mi moje školní láska, mohu být šťastná, ale já se spíš stydím
Ilustrační foto: Freepik

Iveta (71): Vrátila se mi moje školní láska, mohu být šťastná, ale já se spíš stydím

3. 7. 2024

Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový život. Tu větu mi řekla sousedka asi dva roky po smrti manžela. Vybrala jsem si druhou variantu, ale nedovedla jsem si pod ní konkrétně nic představit. Co to je nový život po sedmdesátce? Fráze. Nesmyslné slovní spojení.

Moje manželství bylo hezké. Ve srovnání s tím, co jsem vídala kolem sebe, jsem si uvědomovala, že jsme s Petrem měli štěstí. Vydrželi jsme spolu od pětadvaceti, vychovali jsme dvě děti, obě vystudovaly, jsou hodné, mají rodiny, vedou slušný život. Nemám si na co stěžovat. S tím, že Petr zemře, jsem se vyrovnávala rok, tak dlouho bojoval s nemocí. Měla jsem čas se připravit na to, že tu nebude. Když odešel, na jednu stranu jsem si oddechla. Už netrpěl, já už nebyla vyčerpaná péčí o něj. Jenže jsem se na další dva roky propadla do divného stavu. Lékařka mi chtěla napsat antidepresiva, ale odmítla jsem. Říkala, že na mě padl všechen ten stres, že to tak bývá, že se někteří lidé zhroutí až později, kdy si okolí naopak myslí, že už všechno těžké mají za sebou.

No tak jsem se rozhodla, že se ze smutku vyhrabu. Neměla jsem moc přátel, tak jsem začala na facebooku pátrat po kamarádkách z dětství, z mládí. Jen tak ze zvědavosti. Se dvěma jsem si začala psát, ale žijí v jiných městech, takže zůstalo jen u virtuálního kontaktu.

A pak, jak jsem tak začala být na sociálních sítích čilá, mě přes ně oslovil nějaký muž. Tvrdil, že se známe z gymnázia. Poslal fotku z bramborové brigády. Jasně, poznala jsem ho. A styděla jsem se, protože jsem tam s ním měla takovou malou nevinnou známost. No prostě jsme se tam jednou večer při táboráku tajně za křovím líbali.

Začal mi psát. Je zábavný, vtipný. Pozval mě na vycházku. Strávili jsme sobotní odpoledne v zámeckém parku, na kávě, pak jsme ještě večer zašli do další restaurace na víno. Vyprávěl mi, že ovdověl už před deseti lety, že má syna v Německu. Začali jsme se vídat.

Pořád jsem čekala nějaký zádrhel. Přece není možné, aby bylo tak snadné a příjemné najít si v sedmdesáti přítele, kamaráda, parťáka. Pořád ve mně svítila varovná kontrolka, že je třeba podvodník či vrah. Prolustrovala jsem ho na internetu, jak se dalo, ale došla jsem jedině k zjištění, kde dříve pracoval, že je členem klubu turistů a našla jsem na jeho profilu spoustu fotek z Itálie, kam dříve pracovně jezdil.

A proč by to prostě nemohl být normální slušný mužský, kterému je smutno a hledá kamarádku na sklonek života? Tu otázku mi položila kamarádka a já jsem si uvědomila, že jsem moc podezíravá. Pozvala jsem ho na kamarádčinu chatu, ostatně i s ní se znal ze střední školy. Byl to moc fajn víkend. Byla tam kamarádka, její muž, já a on. Každý jsme měli svůj pokoj, takže jsem byla ráda, že mám soukromí. Seděli jsme dlouho do noci pod hvězdami a probírali své životy. Tvrdil, že jsem se mu na gymnáziu moc líbila, že se mnou chtěl chodit, jenže mi to nestihl říct, když jsme po maturitě každý odjeli studovat do jiného města. Pak jsme se vídali už jen občas na ulici a pak vůbec. Prý jsem byla jeho platonická láska.

Být trošku větší optimista, uvěřím mu. Ale já jsem skeptik. Já jsem obyčejná ženská, nikdy jsem nebyla krasavice, které by muži padali k nohám. Jak mám uvěřit, že mě někdo tajně miloval, že o mě teď zase stojí?

Navíc nevím, co si v tomto věku představit pod výrazem vztah. Přece už ne intimní život. Soužití v jednom bytě? Tím si taky nejsem jistá. Vyhovovalo by mi, kdybychom se vídali občas a každý dál žil ve svém. Zároveň mám ale obavy, zda ho svou zdrženlivostí neztratím, jestli mu dostatečně dávám najevo, že mi na něm záleží. Bojím se mu to dávat najevo, bojím se, abych ve svém věku nebyla trapná. Stydím se navíc i před dcerou a synem, přece jim nepřiznám, že se scházím s klukem, se kterým jsem se v sedmnácti pusinkovala v křoví a od té doby jsem o něm nic nevěděla. Možná by se mi vysmáli, možná by měli obavy, že jsem narazila na kdovíjakého podvodníka.

Kamarádka říká, že mě potkalo štěstí. Jenže já si ho neumím užít. Pořád beru ohledy na to, co kdo řekne, co si lidé o mě budou myslet. Bojím se, že budu směšná.

On začal mluvit o tom, že bychom si třeba v létě vyjeli k moři, že bychom si vyhledali nějaký last minut zájezd. Tvářila jsem se na to tak divně, že už o tom víckrát nemluvil.

Tak si možná šlapu po štěstí. Nebo se naopak chovám správně, když si nehraju na mladou zamilovanou slečinku?

Rozhodla jsem se svými pocity svěřit, protože často čtu o lidech, kteří ve vyšším věku hledají lásku. A já si nejsem jistá, jestli to, co ve vyšším věku hledáme, se vůbec láskou dá nazvat. Není to spíš jen snaha najít únik ze samoty?

 

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

 

 

 

láska manželství Můj příběh
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Vlčková
Hana Štěpánková - proč stále píšete takové nesmysly? Větší hrůzu jsem nečetla...
Hana Štěpánková
Milá paním, půryč od toho! Co nejrychleji! V našem věku padá v úvahu jen popovídání u kávy a nic jiného. Intimita zavání márnicí. Není to slušné, odpovědné ani etické. Představte si reakci Vašich dětí a vnoučat! Hanbou byste se musela propadnout...
Marie Hrádková
Dobrý den, moc přemýšlíte a zbytečně všecko rozebíráte a postoj "co tomu řeknou lidi" je úplně směšný. Prostě běžte do toho a užívejte si. Když si to nebudete užívat, tak z toho vycouvejte. Ani nepřemýšlejte, co pána k tomu vedlo, jestli kontaktování bývalé lásky, nebo je to prostě hledání ztraceného mládí, co na tom, obojí je dobré.
Alena Vlčková
Hana Štěpánková - Nechte prosím na každém, ať si svůj intimní život řeší sám. A psát takové nesmysly o nějaké trapnosti, nebo napsat "nechte být hru na lásku" no to mi přijde už hodně za hranou. Možná vám právě ta láska v životě hodně chybí...Pěkný den.
Alena Vlčková
Milá paní - ano, šlapete si po štěstí! Proč nejste šťastná za to, co vás potkalo? Víte, kolik lidí by si právě toto v pozdějším věku přálo, když zůstali sami? Moc vám asi nerozumím... V každém případě vám přeji, abyste se spávně rozhodla. Jak to bude - to záleží už jenom na vás. Hodně štěstí vám přeji.
Ludmila Černá
Nevím, na co čekáte. Je to jen a jen váš život a jaký si ho uděláte, takový bude. Myslím, že se bojíte sama sebe, bojíte se rozhodnout. Znám dost párů, co spolu začali žít "na stará kolena" a nelitovali. Jo, jsme zvyklé na své partnery, na jejich klady i zápory a neumíme si představit zvykat si na někoho jiného. Ale když to nevyzkoušíte, nepoznáte, zda ano či ne. O svých obavách byste si měla s partnerem promluvit a vše mu vysvětlit. Proč se chováte tak jak se chováte a čeho se bojíte. Držím palce.
Sylva Wiedel
Hm, velice "sexy" příspěvek. Opravdu si paní myslí, že jí všichni odsouhlasíme názor, že člověk nemá žít svůj život?
Eva Kopecká
Paní lveto, lidé kolem Vás Váš život nežijí. Jim je fuk, že sedíte doma sama a je Vám smutno. Že byste šla do divadla a nemáte s kým. Oni mají. Vaše děti na návštěvy u Vás nevyčlení tolik času, jaký byste uvítala. Mají své životy a svou práci. Neohlížejte se na to, co si budou myslet. To pro Váš život není směrodatné. Dělejte to, co dělat chcete a co Vás těší. Ujišťuji Vás, že lidi Vás stejně pomluví, i kdybyste nad hlavou nosila svatozář. Proto se na ně neohlížejte.
Jindřich Kalous
Jitka Caklová 09:31: "...díky sebepoznání mi docházejí věci, které mi v mládí zdaleka nedocházely..." No ano! Tohle je možná to nejdůležitější, co tu v této diskusi zatím padlo. Nad jeskyní, ve které v antických Delfách pracovaly kněžky-věštkyně Pýthie, byl mezi jinými umístěn i nápis: Γνῶθι σεαυτόν, čili gnóthi seautón, poznej sám/sama sebe. V mém případě je to sebepozná(vá)ní celoživotní proces (čemuž se nelze divit, protože člověk se vyvíjí a mění celý život) a ještě i dnes, na prahu sedmdesátky, mě některé výsledky tohoto procesu dokážou docela překvapit. :-D
Jitka Caklová
Ono totiž přísloví: "Podle sebe soudím tebe", vůbec není marné. :-) :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA