V poslední letech v našich zeměpisných šířkách se jaro ozývá příliš brzy a jako první mezi ovocnými stromy se probouzí meruňky. Jenže meruňky rychle v plné kráse vykvetou a nasadí plůdek, který je ovšem velice citlivý na mrazíky. Takže je celkem zázrak, když u nás meruňky pěkně pod hřejivým sluncem dozrají.
Pro mne byly meruňky vždy chutné ovoce. Přesto jsem se setkala se situací, kdy jsem neměla chuť si zralou meruňku utrhnout.
Stalo se to v 70. letech minulého století. Byla jsem zaměstnaná v projekčním ústavu Chemoprojekt Brno, který spolupracoval se Slovnaftem Bratislava. Byla jsem tam na služební cestě, kdy jsme pro ně projektovali betonové základy pod ocelové konstrukce pro potrubní rozvody. Místní paní inženýrka mě provázela závodem. Šly jsme kolem venkovního odpadního kanálu a najednou se v prostoru chemického gigantu objevil prostor osázený zrajícími meruňkami. Bylo tam vysázeno snad 18 až 20 stromků meruněk. Nevěřícně jsem na to zírala. Vždyť s těsném sousedství v otevřeném betonovém kanále tekla nějaká tekutina barvy soupeřící s odstíny pavího ocasu. V horkém letním dnu se hladina třpytila duhovými odstíny barev s nádechem zlaté. Z druhé strany tohoto mini meruňkového sadu se tyčily nádrže, rozvody, prostě chemická výroba v provozu.
Udiveně jsem se paní inženýrky zeptala, zda jsou ty meruňky jedlé. Vždyť bylo veřejným tajemstvím, že ve Slovnaftu díky úkapům za ta léta bylo „podzemní jezero nafty“. To jsem ovšem nahlas neřekla, nechtěla jsem ji urazit. Paní inženýrka se usmála a řekla, že o „sklizeň“ meruněk se velmi záhy postarají zaměstnanci.
Přestože jsem měla meruňky vždy ráda, zde jsem si nedovolila při pohledu na blízký technologický kanál, do jehož blízkosti sahaly kořeny stromů, ani jeden plod ochutnat. Snad jsem byla zbabělá, ale mám pocit, že v takovém prostředí nemůže vyrůst nic zdravého. Nevím.