Tuhle jsem sice zjistila, že na mnoha místech byl les rozrytý od divokých prasat, tak jsem měla obavy, ale nevzdali jsme to a dosáhli cíle. Ještě, že ten les tu máme. U rybníka se dá posedět, relaxovat a nabírat tak potřebnou energii, kterou potřebuje i můj psí parťák Robin, je mu už 14,5 let. Byť mám (naštěstí) často pocit, že má více energie, než já.
Tuhle jsme se byli podívat u Jezera Most. Využili jsme počasí, kdy se ochladilo. Vzala jsem si ortézu na ruku, abych mohla Robina vyzvednout do autobusu. U jezera se nikdy nekoupu, vadí mi tam kameny na pláži. Ostatně, letos se asi nedostanu na koupaliště, protože ruka stále není v pořádku a obávám se, zda s ní vůbec někdy ještě budu moci plavat, když v ní jsou šrouby a ohebnost je zatím hodně omezená. Nicméně, aspoň mohu s Robinem cestovat. Na jezeře bude Olympijský festival, ale to není nic pro nás. Tam, kde je moc lidí, tam nechodím. I proto raději cestuji ve všední dny.
Letos jsem se potěšila záhonem lilií, ač už není takový, jaký byl první rok. Nejvíce se mi líbí lilie po dešti, no po takovém focení jsou boty samé bahno... Ale za tu krásu to stojí.
Letos jsem nebyla na divadelním létě na hradě Hněvín, ale tam se s Robinem také chystám. Je tam jeskyně pod hradem, kde je pěkný výhled, no zpět nahoru musím Robina vynést v ruce a to mám s tou rukou po úraze obavy, zda to zvládnu. Nerada bych riskovala.
Až nebudou vedra a nebude bahno po dešti, tak bych se ráda vypravila do těch našich hor Krušných, na Klíny, Moldavu, či ke Flájské přehradě a k Flájskému plavebnímu kanálu, kde je moc hezky v lese, byť je tam mnoho kořenů od stromů, což trochu ztěžuje chůzi. Ještě raději bych se vypravila na Šumavu, či na hrad Loket - ten mě moc láká, ale to možná až v září. Je otázka, jak to bude s rukou po úraze, v srpnu mě čeká další kontrola s RTG...
Kamarádka Boženka by si s námi chtěla vyjet do hor, či na výlet (má auto, takže by se lépe cestovalo), ale chodí i v důchodu léta stále do práce a nemá skoro nikdy čas. To mě by do práce už nikdo nedostal, život příliš rychle utíká a je třeba ho prožít se zážitky dokud to jde.
Lákal by mě i Panenský Týnec, nabrat tam tolik potřebnou energii.
Když neputuji po stezkách, ráda se začtu do knihy. Zrovna nyní mám rozečtenou knihu Duše na cestách od Martiny Merisi a musím říci, že se skláním před ženami jako je ona, když putují mnoho km po světě (v tomto případě magickými Pyrenejemi) sami. Něco takového už nestihnu za mého života a je otázka, zda bych si na to v mládí troufla. Ač věřím, že člověk na takovém putování je blízko své duši. K tomu nám příroda, hory, lesy pomáhají. Troufám si říci, že bez přírody není úplného života. Ostatně já mám i kousek přírody před okny - mj. strom jeřabinu. Loni prvně po letech neměla nevím proč plody, letos je opět obsypaná, což mě potěšilo. Říká se, že když je hodně jeřabin, tak je tuhá zima.
Jsou ale v životě i zdánlivé maličkosti, které nám ho obohacují. Třeba to, když zjišťujeme, že nejsme na vše sami. Jako mi pomohly v době úrazu Vlasta s Robinem, která mu občas přinese i masíčko, či Boženka a herečka našeho divadla paní Regina, které mi pomohly s odvozem na kontroly. Ostatně paní Regina je také "psí máma", a to bývají přece moc fajn lidé.
Tak užívejte i vy, "Íčkaři", života naplno a protože za mne hovoří hlavně fotografie, mrkněte na ně. Mám i některá zajímavá videa, ale přes YouTube nebývají kvalitní, lepší jsou ty původní, originální.
Hezké dny přejí Eva & ušák Robin
