Když se jednašedesátiletá Šárka loni vrátila ze Španělska, zařekla se, že se svými kamarády už nikdy nikam nepojede. „Jsme taková parta, co občas vyrážíme do hor, na kola a tak. Dohodli jsme se, že zkusíme moře. Dva manželské páry, jeden muž, tři ženy, plus minus podobný věk, známe se desítky let. Zarezervovali jsme dva apartmánové domky, dcera jednoho z nás pracuje v cestovce, tak to všechno spočítala a zařídila, abychom se nemačkali, měli soukromí a nestálo to majlant. Pěkné místo, pláž blízko a ke všemu jsme si zaplatili snídaně a večeře v blízkém hotelu, který poskytoval all inclusive,“ vypráví.
Zaskočil ji už první den, kdy dva pánové z její party přišli na snídani v tílkách a barevných trenkách. „Byly to koupací trenky, tedy plavky. No dobře, ale to byl hotel! Následný den si kamarádka odnášela ze snídaně nějaké jídlo v ubrousku. Viděla jsem, že personál ji sleduje, ale mlčeli. Druhý den přišla s kabelkou. Věděla jsem, že je zle. Cpala do ní něco v ubrousku. Přišel manažer hotelu a slušně ji poprosil, ať to nedělá, že se to nesmí. Byla rudá jak rak. Ne, že by se mu omluvila, spíše se chovala arogantně, nasupeně. Ale pak, na pláži se rozčilovala, že se na dovolené nenechá někým kárat, co smí a nesmí, že svět je teď jen pln zákazů. Říkala, že se to jídlo vyhodí nebo si ho rozebere personál, tak proč by si ho nemohla vzít,“ popisuje Šárka a říká, že dovolená byla velmi drsnou prověrkou přátelství jejich party. Ukázalo se, že zas tak stejné názory a představy, jak si mysleli, nemají.
Potvrzuje to i její kamarád, který se akce účastnil: „Bylo mi líto španělské rodiny, která bydlela vedle nás, protože naše děvčata tak výskala do dvou do rána na terase u vína, že už to bylo moc i na nás. Když jsem jim třetí večer řekl, že je je slyšet po celém pobřeží, naštvaly se a řekly, že kdy jindy se mají bavit u vína, než na dovolené. Ale mám pocit, že když jsme na horách u nás doma, tak tak hlučné nejsou.“
Mám přece dovču, nebo ne? Tou větou vystihuje uvažování mnoha lidí odborník na etiketu a autor knih na toto téma Daniel Šmíd. „Nelze říct, že hlasitější jsou bandy dětí, mužů, žen či seniorů. Téměř každá skupina v počtu šest a více je cizí zemi hlasitější. Zřejmě proto, že ztrácí pozornost vůči nejbližšímu okolí. Naše společenská brzda se na dovolené povoluje. V myšlence máme, že jsme si něco dovolili, byť většinou to někdo dovolil mě. Poté si dovolujeme více vůči místním,“ vysvětluje.
Ilustrační fotografie: Freepik
V mnoha místech ničených masovou turistikou letos vycházejí obyvatelé do ulic na demonstrace proti turistům. Zkrátka, už jich ve svých městech, obcích či na ostrovech mají tolik, že radost z ekonomického přínosu zakalil fakt, že se v daných oblastech nedá žít. Nedá se tam spát, všude je hluk, nepořádek, ceny jsou enormní, na pláž si už místní rodinka nemůže jen tak rozložit deku, protože ji zcela zaplnila lehátka, za která se platí.
Někteří turisté situaci komentují větou: Místo protestu by měli být rádi, že k nim jezdíme, však z nás mají prachy.
Přibývá však těch, kteří místní lidi chápou a také by nechtěli ráno v pekárně nebo v poledne na ulici potkávat muže v plavkách s odhalenými břichy.
„I na hotelovou snídani je nevhodné vydat se oblečený jako na pláž. Ztráta deseti minut, kdy se po snídani převléknete, je přece minimální. Pořád je to jídlo ve společnosti ostatních hostů a neměli bychom zbytečně přitahovat nežádoucí pozornost. Jsem pro delší šaty u žen a dlouhé kalhoty s polo trikem nebo lněnou košilí u mužů. Pánové, prosím, uzavřené boty. Pohled na mužské, někdy i ženské prsty na nohou a suché paty nepřispívá k apetýtu ostatních,“ doporučuje Daniel Šmíd.
Jsou hotely, ve kterých je ráno jídelna plná polonahých lidí a stalo se to všeobecně tolerovaným. Jsou ale hotely, kdy by hosta v nevhodném úboru do jídelny nepustili a když ano, pohledy lidí od okolních stolů by byly dostatečně výmluvné.
„Jsou to snobi, nic víc. Mám volno, chci pohodlí. Zaplatil jsem si, tak nechápu, co je špatného na tom, že si jdu na pivko v plavkách,“ tvrdí pětašedesátiletý pan Petr, kterého nedávno v jednom plážovém baru na řeckém ostrově číšník, poprosil, aby se oblékl.
„Nechápu, komu by to tady mohlo vadit,“ řekl naštvaně své manželce.
A od vedlejšího stolu se společně silně ozvalo: „Nám to vadí.“ Seděly u něj totiž čtyři mladé Češky.
Někdy jde o historky trapné, jindy úsměvné. Někdy se z nich lidé poučí, někdy ale odjíždějí z dovolené ze skálopevným přesvědčením, že si mohou dělat co chtějí a že jde o zbytečná svazující omezení, která si nemusejí nechat líbit. Však mají dovču, ne?
