Franta a Pepa byli dva téměř nerozluční kamarádi. Postupem času své kamarádství povýšili na kamarádství z mokré čtvrti. Denně se setkávali u piva ve své oblíbené hospodě „U mašinky“. Jednou si k nim ke stolu přisedl Zdeněk, jejich společný známý, a povídalo se o všem možném. Přišla řeč na dovolenou a cestování. Zdeněk jezdíval jako vedoucí zájezdů. Vylíčil jim barvitě několik zážitků z těchto zájezdů a popsal místa, kam se jezdí. Jeho vyprávění je zaujalo. Franta pravil:
„Pepo, co kdyby sme se též jednou s nima vypravili k temu moři? U moře eště ani jeden z nás nebyl, na dovolenou nejezdíme, dostaneme příspěvek od ROH, tak proč nejét?“ Pepa se zamyslel a pak se Jarouše zeptal: „A jaké je tam pivo?“ Ten mu odvětil, že pivo je již skoro všude dobré, například v Bulharsku i v rozumných cenových relacích. Slovo dalo slovo, Franta i Pepa se rozhodli pro Bulharsko.
Přihlásili se na zájezd do Primorska. Cesta vlakem z Brna do Burgasu byla sice dlouhá, ale krátili si ji návštěvami bufetového oddílu, pivo dali, také štamprličku, pospali pár hodin, karty si zahráli a tak jim to docela rychle uběhlo.
V Burgasu před nádražím už čekal autobus Balkanturistu, který je odvezl do Primorska. Cestou je vedoucí informoval o místech, která projížděli, seznámil je s organizací pobytu, i to moře konečně mohli z okna autobusu zahlédnout, neboť část trasy projížděli podél pobřeží. Ubytováni byli Franta s Pepou v soukromí blízko restaurace, kam se chodilo na snídaně a na večeře. To jim oběma vyhovovalo, neboť stačilo ujít opravdu jen pár kroků. Dle informace vedoucího to měli na pláž k moři tak sedm minut chůze. Před domem měli domácí pěkné posezení, takový malý altánek ve stínu. Také ho Franta s Pepou hned po první snídani využili. Předtím jen zašli naproti do obchůdku, provedli kontrolní nákup, pár lahváčů, lahvičku rakije, červené i bílé víno na večerní posezení, a poté se již spokojeně uvelebili v altánku. Přimělo je k tomu též pro ně nezvyklé horko. Oběd si připravili z dovezených zásob, čerstvou zeleninu jim na přilepšenou nachystala paní domácí.Po obědě si dali šlofíka a po probuzení zase šupky dupky do altánku dodržovat pitný režim. Tehdy ještě netušili, že to tak bude den co den.
Uběhly asi čtyři dny se stejným průběhem. Další den ráno Franta říká Pepovi: „Ty, poslóchej, Pepo, neměli bysme se konečně zajít podívat k temu moři, když už jsme sem jeli?“ „Ále, eště je času dost, eště si ho užijeme až až, já dostal koupit Rakiju grozdovu, musíme ji přece ochutnat.“
Jeden den to byla Rakija grozdova, druhý den jiná, jednou pivo Burgasko, podruhé jiné. V poslední den pobytu Franta s Pepou nakrásně zjistili, že u moře ještě nebyli a ani nohy ve slané vodě nesmočili. U snídaně si řekli, že alespoň ten poslední den k moři zajdou. Cestou ze snídaně se však opět zastavili v obchůdku. Zrovna vybalovali zboží a konečně dostali ten levný koňáček, Slnčev brjag, na který celý týden čekali. Hned čtyři lahvinky zakoupili. Po příchodu k altánku Pepa okamžitě zasedl a jednu láhev otevřel. „Pepo, říkali sme přece, že dnes pudeme k temu moři!“ „No víš,“ odvětil Pepa, „já jsem ti o tem tak přemýšlel a pak jsem si řekl, že když sme tam nebyli celých devět dní, tak ten poslední den to už nestojí za to.“
A tak Franta s Pepou byli se zájezdem u moře a u moře nebyli. Další den ráno byl přistaven autobus k odjezdu. Cestu kolem mořských pláží strávili Franta a Pepa s obličeji přilepenými k oknu. Řekli si, že když u toho moře za celých deset dní nebyli, musí si je aspoň z dálky znovu pořádně prohlédnout, aby po návratu mohli říct, že si i moře užili.