Jak víte, měl jsem vždycky rád výběhy do kopců, kdysi jsem tu popisoval výstup na nejvyšší horu Španělska a před pár lety výběh na Sněžku. Minulou sobotu jsem souběžně s horským závodem zčásti běžel, zčásti šel a zčásti chvátal z Rokytnice na Dvoračky v Krkonoších. Setkat se s kluky, s nimiž jsme to vše začínali před 37-40 lety. A bohužel i slyšet, kdo již mezi námi není. Ale komu z nás ještě zůstal určitý životní prostor, že například může chodit, vidět a myslet, tak by si to měl pochvalovat každý den, protože ve věku přes 70 nebo 75 už to docela samozřejmé není. Aspoň tak si to říkáme. A potkal jsem se tam s Frantou, hned se o něm dozvíte víc. A tak vlastně vznikl tento článek.
Bylo to už v roce 2015, takže jsem byl o dost mladší (67) a hlavně ochotnější cestovat za zážitkem. Napadlo mne, že bych mohl jet na mistrovství světa. Bylo to MS v horských bězích. A nejel jsem tam jako divák, jak lidé obvykle na MS jezdí, nýbrž jako závodník. Protože to bylo veteránské MS v horských bězích. Dějiště: severní Wales na britských ostrovech, hornatá oblast Snowdonie.
Ono je to v těchto soutěžích tak, že když prohlásíte určitou výkonnost a zaplatíte, tak můžete přijet. Já ten limit plnil, tak jsem mohl. Samozřejmě ten veterán, který by byl příliš pomalý, se ani nepřihlásí, protože je soudný. Já věděl, že jsem pomalý, ale že na to pořád mám, abych nebyl poslední.
Abych nejel sám a abych si i lépe odůvodnil, proč vůbec jedu, vyzval jsem kamaráda Frantu, aby jel taky. Franta byl totiž kdysi vynikající běžec, je to například mistr Československa v maratónu. Tedy, byl před 30 lety. Je o pár let mladší než já, ale mezi veterány pořád patří ke špičce. Takže i jemu dala účast na MS smysl, čili jsme byli dva.
„Jak se tam dostaneme?“ byla první jeho otázka. „Poletíme do Anglie a tam si půjčíme auto,“ odtušil jsem sebevědomě, třebaže jsem věděl, že z toho bude velký adrenalin, ne-li průšvih. Ale o tom až za chvilku.
Naše teoretická příprava byla usnadněná tím, že všechny informace pořadatelů byly automaticky překládané do angličtiny. Protože jinak bychom byli úplně ztracení, místní velštině se nepodobá žádný jazyk. Má keltský původ. Mezi mnoho zajímavostí, pro náš jazyk až podezřelých, patří to, že řada jejich slov začíná dvěma L. Například Llanberis, kam jsme jeli. Mají svéráznou abecedu, v níž nechybí W s obrácenou stříškou a podobné úkazy. Název jejich země, Wales, tedy velšsky Cymru, se čte přibližně jako „kemri“. Ve znaku mají červeného draka a národní rostlinou je pórek.
Mají tam také městečko, či spíš nádraží s nejdelším názvem na světě. O tom jste jistě slyšeli. Je to: Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch. Je to jedno slovo, ale kdo ho dokáže vyslovit na jeden nádech? A všimněte si těch shluků souhlásek jako třeba „rpwllgw“. Celý název má česky znamenat Kostel-panny-Marie-u-tůně-Bílých-lísek-naproti-dravému-víru-a-kostelu-sv.-Tysilia-z-červené-jeskyně. Proti tomu náš Svatý Jan pod Skalou nebo Nové Město nad Metují a podobné, jsou trapně krátké. Nemluvě o francouzské obci se jménem Y.
Že to bylo mistrovství světa, to byste možná pochybovali. Ale bylo. Na startu u Bettws-y-Coed se sešlo přes 600 závodníků z 27 zemí ve věku od 35 let výš. Byli rozděleni do věkových kategorií, já startoval v té do 69 let na 8,7 km. Trať vedla „nahoru a dolů“, tedy nejen do kopce. Ale kopce tam byly poctivé, asi jako z Liberce na Ještěd. Sportovní výsledky jistě nejsou důležité. No ale přece: Franta byl ve své kategorii čtvrtý, kdežto já jako správný kondiční běžec jsem skončil v celém závodním poli 147 lidí ke konci, za mnou bylo 13 borců. Na snímku jsme i s Allison pod vlajkou Cymru – červeným drakem.
Cesta do dějiště probíhala dobře. Přiletěli jsme do Manchesteru někdy po půlnoci. Po složitém hledání jsme našli tu správnou půjčovnu aut. Pár minut jsme pobyli v kanceláři a hned nám dali klíčky od auta značky Vauxhall. „Stanoviště E67“, řekl pán. Tak jsme hledali, až jsme našli. Nikdo s námi nešel, abychom společně zkontrolovali stav vozu, nikdo nás ani nepoučil, ať dáváme bacha, protože přece jen přijíždíme ze země s pravostranným provozem. Prostě – tady to máte a dělejte si, co chcete. Jak britské!
Ve tmě jsem nejdřív hledal volant. Aha, on je na pravé straně vozu, ne na levé jako u nás. A řadit se musí levou rukou. A hlavně jezdit po té správné straně. Hned od začátku jsme si tedy slíbili, že spolujezdec nebude spát a bude řidiče napomínat. Což bylo zpočátku nutné. Vyjeli jsme uprostřed noci a hned na první kruhové křižovatce jsem si musel nahlas napovídat, kudy jet. Naši řidiči si to snad umí představit. Zatelefonoval jsem Allison, u které jsme se chtěli ubytovat, že už jedeme. Jak bláhové!
V noci byl kolem letiště docela silný provoz, jeli jsme a jeli, soustředěni na krajnici a na značky – až jsme asi po půl hodině přijeli přesně na to místo, odkud jsme vyjeli! Musel jsem zastavit, abych se mohl dosyta vysmát. Letiště je naštěstí na jižním okraji třímiliónové metropole a my jeli přímo na západ, necelých 150 kilometrů.
Opožděná cesta radostně ubíhala, až jsme asi po hodině a půl dorazili na pobřeží Irského moře. Tam čekala spleť silnic, avšak podařilo se jet těmi správnými a zvolna jsme stoupali do hor. Charakter Snowdonie pochopíte nejlépe z fotek. Ty kopce nejsou příliš vysoké, jen málokterý má přes 1000 metrů, jenže - zvedají se blízko od moře, takže jsou docela strmé, bezlesé, kamenité, nehostinné. Zhruba kombinace Vysokých a Nízkých Tater.
Náhle vidíme vysoko v horách blikat světélko. A potom – světélko krouží! To nám naše hostitelka Allison ukazuje cestu ke svému domu. Ten ležel na konci malé osady, dál už byl jen břidlicový lom a kopce složené pouze z hromad balvanů a ploché břidliceA pod nimi obrovská podzemní přečerpávající elektrárna, která má celkem 16 km tunelů. V noci si hromadí vodu v horním rezervoáru a ve dne ji podle okamžité potřeby pouští na turbíny. (Po té břidlici se běží celkem dobře, pouze nesmíte udělat ani jednu chybu. Mohla by být vaše poslední.)
Allison, sama výborná triatletka a rovněž účastnice MS, nás radostně uvítala. Čekala na nás skoro do půl čtvrté. Má dvě dcery, ta starší dnes úspěšně pracuje ve výzkumu léčby rakoviny dělohy a ta mladší vystudovala chemii. Sama je vychovala a zajistila jim vzdělání. A chodí celoročně plavat do horského jezera, brr. Mimochodem, lákala nás, že tak, jak má sama ve zvyku, seběhneme z hory, kde bydlí, k jezeru a tam si zaplaveme v několikastupňové vodě. Tak takoví chlapáci jsme s Frantou nebyli, Allison si šla zaplavat sama a přinesla i fotku.
Druhý den jsme jeli autem na malou prohlídku severního Walesu. Viděli jsme slavný most vedoucí přes mořskou úžinu na ostrov Anglesey, několik typických středověkých hradů a také ono nádraží…
Pak už byl závod, jak jsem zmínil. Příští den u snídaně Allison poznamenala. „Musíme se vyklusat“. To se po závodech dělává, abyste snáz dostali zbytky metabolitů ze svalů a uvolnili si nohy. Tak jsme vyrazili - na Snowdon, což je nejvyšší hora Anglie a Walesu! Měří 1085 m n. m. a vertikálně musíte z Llanberis vystoupat téměř 1000 metrů. Velšani jí říkají Yr Wyddfa a vede tam krásná cesta, teda… místy trochu ve skalách. Vede tam dokonce i horská železnice s mašinkou na dřevo. Takže my den po ultranáročném závodě šli nebo klusali 8 km na vrchol a dalších 8 km zpátky dolů! Ale drsná horalka Allison si libovala, jak jsme si tu vycházku užili.
Fascinovaly mne jak místní světově proslulé lomy na břidlici (vozila se až do Austrálie), tak typické kamenné domy a taky velšské nápisy. Tak jsme třeba přišli na autobusovou zastávku a tam velký nápis upozorňoval: gwnpgmg. Jo, to je jedno slovo. Nevím, co znamená, ale jistě je to důležité, protože to bylo velkým tučným písmem.
Pobyli jsme v severním Walesu něco přes týden, navštívili řadu zajímavých míst a dokonce ještě stihli další běžecký závod. Vedl na Moel Siabod a museli jsme při tom vystoupat 600 metrů. To je zhruba jako z Liberce na Ještěd, jenže na méně než poloviční vzdálenosti. Tam už místy hrabete rukama jako zvíře, sípáte a chrčíte, nesmíte se otočit nebo rozhlédnout, protože byste se začali dusit. A než nad námi běžci začnete ohrnovat nos, stačím vám snad říct: odměnou je, že hluboce prožíváte, jak naplno fungujete. Svaly, plíce, srdce, mozek. Dokonalá souhra. Je to hluboký zážitek, který jak víte vyplavuje do krve endorfiny, takže se kupodivu cítíte šťastní, naplnění, hrdí. (Prožitek zcela jiného druhu, ale podobně hluboký jste mohli prožívat při orgasmu.)
A to je konec mé opožděné zprávy o výletu do Walesu, na který budeme s Frantou stále vzpomínat. A já na Allison, protože si zoufale přeju, aby se ta její nemoc, když už není léčitelná, alespoň zastavila a nepokračovala tak, jak lékaři dobře vědí. Allison, carry on well, keep smiling and enjoy your life!
Fotky jsou ode mne a od Allison, už nevím, kdo co fotil. Titulní snímek je od ní.
