Kdyby - kdyby majitel měl psa pod kontrolou a neumožnil mu volně pobíhat a kdyby měl pes náhubek a kdyby nenaznačoval útok na tu paní, tak ona nemusela reagovat. Tady žádné kdyby neplatí, toť můj názor. Ovšem uznávám, že na zachování klidu a chování člověka v takové situaci velmi záleží, to je i moje vlastní zkušenost.
Kdysi dávno na mě vystartoval velký pes. Zůstal jsem stát a s aktovkou před sebou vyčkával útok. Pes nezaútočil, těsně přede mnou zabrzdil jak pes Filipes ve Večerníčku všemi čtyřmi. Jeho tlapy však neměly patřičnou adhezi k povrchu, tak neubrzdil a narazil do mě. Připraven a v pevném postoji jsem ten náraz pociťoval jako bodyček v hokeji a jen tak tak ho ustál. Pes pak ustoupil o krok ode mě a do příchodu majitele jen zastrašoval vyceněnými zuby a zuřivým štěkotem. Jako mladík v plné síle jsem to ustál, což u staré paní ve zmiňovaném incidentu bylo málo pravděpodobné.
Psů jsem se nikdy nebál a po této zkušenosti mi otrnulo až k podceňování možného nebezpečí. Jeden kousanec jsem sice dostal, ale to bylo v jiné situaci.
Ve střeženém objektu provizorně umístili dva dominantní samce v jedné místnosti blízko sebe, bez oddělující přepážky, jen uvázané za obojky. Zuřiví a vystresovaní byli oba. Bylo nutné je oddělit. Když jsem jednoho chytil za obojek, z nervozity chňapnul a i trochu krve bylo na mé ruce. Okřičel jsem ho, potom odvedl pryč, ruku si ošetřil a pak s ním jel na veterinu. Tam chtěli, ať ho vysadím na pracovní stůl. Pes byl velký a těžký, bylo třeba ho obejmout oběma rukama a on to vzal jako mazlení. Přitulil se a paní doktorka byla v šoku. To že je ten pes, co vás pokousal? Ano, byl, ale nekonal ve zlém úmyslu, beru to jako nehodu.
Že podceňování možného nebezpečí se nevyplatí, to se mi málem mohlo potvrdit ještě před tím kousancem do ruky. Ve střeženém objektu mi tamější strážný doporučil, abych na obchůzku po areálu vzal toho psa z prvního kotce. Že už dlouho nebyl venku, ať se trochu proběhne. Znal jsem toho psa od vidění, ale vždy byl v kotci. Před tím jsem se ho už jednou pokusil zkorumpovat piškotem, ten si vzal, ale přesto zuřivě dorážel na pletivo.
Rád vyhovím, došel jsem ke kotcům a oba psi spali. Rázně vstoupil do toho prvního a křiknul: Brix – vstávej, jdeme! Popadl ho za obojek a připnul vodítko. Ten na mě mžoural ospalýma očima, zaskočen a zcela zmaten nečekaným děním v tak neobvyklou denní dobu. Mátožně, ještě rozespalý se nechal vytáhnout z kotce a poslušně vykročil za mnou. Po nějaké době se zcela probral a uvědomil si, že je na obvyklé pracovní obchůzce a konal co má.
Podle zvyku jsem mu odepnul vodítko a nechal ho volně pobíhat. Okamžitě odběhl očichat kontaktní místa a přidat tam svoji značku. Potom zamířil k jednomu stromu a tam si vyhrabal uschovanou kost. Ta kost už byla snad rok stará, sloužila psům jako putovní hračka. Když psa přestala bavit, zase na jiném místě ji zahrabal. Pak si uvědomil, že se dívám. Vrátil se, vyhrabal ji, skrytě odešel na jiné místo a po ujištění, že ho skutečně nevidím, si ji zase zahrabal na svém novém tajném místě.
Zbytek obchůzky jsem vykonal sám a došel až ke kotcům. On už tam na mě čekal. Sám vešel dovnitř, ulehl, pohledem se rozloučil, zavřel oči a s pocitem dobře vykonané práce odebral se do snění.
Při zápisu do knihy o kontrole mi neušel pohled tamního strážného. Po chvíli se začal vyptávat co a jak bylo. Stále vypadal nějak rozhozený. Nakonec vypověděl, že ten pes je velmi nebezpečný, pokousal už několik lidí a většina strážných s ním odmítá chodit. Pouze ti nejstarší, kteří ho znají už dlouho, mají odvahu, dokázali ho zvládnout ještě za jeho mládí. A že dobře nechápe, jak se podařilo zrovna mi?
Jak? Asi proto, že jsem to nevěděl, tudíž choval se přirozeně, nedával najevo strach a nepůsobil jako lovená kořist. Tím potvrzuji tato obecná doporučení o způsobu chování při setkání s cizím psem. Ale jestli to zvládne člověk v úleku, to ovšem potvrdit nemohu.
