Pokud to jen trochu jde, zkouším si s drobnějšími problémy poradit vlastními silami. Někdy to zabere, jindy to jen můj problém zhorší a jeho řešení se zbytečně prodlouží.
Povolání lékařů ve mně vzbuzuje respekt, jejich práce si obecně vážím. Ale do jejich ordinací chodím nerada. Návštěva lékaře je pro mě většinou spojená s tím, že řeším něco nepříjemného, že mám nějaké obavy. Před návštěvou bývám často nervózní. Snažím se soustředit na to, abych lékaři sdělila všechno podstatné v co nejsrozumitelnější podobě. Prostě stručně, věcně, výstižně a úplně. Abych se od něj dozvěděla, co mi přesně je a jak se mám chovat, abych se zbavila svého zdravotního problému.
Většinou to nedopadne tak, jak jsem si představovala. Vždycky mě něco vyvede z míry. Napŕíklad to, že sedím tŕi hodiny v čekárně, i když jsem byla objednána na určitou hodinu. A když už se dostanu na řadu, tak lékař komunikaci se mnou přerušuje, aby vyřídil naléhavé telefony. Nebo do ordinace několikrát vejde sestra a pro změnu vyrušuje lékaře dotazy. Nebo moji pracně připravenou řeč lékař utne během první minuty, protože prostě spěchá. V lepším případě usměrní moje sdělení a dá mi doplňující otázku, v tom horším už dospěl k nějakému závěru. Něco naťuká do počítače, něco zamumlá. A já za chvíli vypadnu z ordinace, aniž bych pořádně věděla, jak na tom jsem. Neznám odpovědi na otázky, na které jsem se chtěla zeptat. Netuším jaké léky mám užívat a proč, protože cizí mi cizí slova nic neříkají. Jsem naštvaná, rozčarovaná. Prostě zase jsem to nezvládla. Napadá mě, já nebo lékař?
Jednou, když se mé zdravotní problémy zase o trochu rozrostly, tak se mi stalo něco podobného dokonce dvakrát v jednom dni. Nejdřív jsem z toho měla hnusnou depku, ale pak jsem někde vyhrábla poslední zbytky rozumu, které mě přesvědčovaly, že si v takových situacích musím pomoci sama. Z čirého zoufalství jsem začala hledat informace o tom, jaká má pacient vlastně práva. A našla jsem. Práva pacientů v naší zemi jsou dokonce zakotvena v zákonech! Asi nebude od věci se o nich zmínit. Znát svá práva se může hodit každému.
K základním právům pacienta patří:
Právo na informace o zdravotním stavu - zjednodušeně lékař má povinnost informovat pacienta v dostatečném rozsahu o jeho zdravotním stavu a o navrženém léčebném postupu. Pacient může po poskytnutí informace klást otázky, a ty mu musí být lékaŕem srozumitelně (pro pacienta) zodpovězeny.
Právo udělit informovaný souhlas s poskytnutím zdravotní služby - zdravotní službu lze poskytnout pacientovi pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, pokud zákon nestanoví jinak. Informovaný souhlas musí následovat až poté, když byl pacient informován o svém zdravotním stavu a je srozuměn s tím, s čím souhlasí a jaké jsou důsledky uděleného souhlasu. Souhlas musí být bez jakéhokoliv nátlaku.
Právo na informace ze své zdravotnické dokumentace - pacient do ní můze nahlédnout a pořídit si z ní výpis nebo kopii.
Právo na ochranu informací o zdravotním stavu - každý pacient má právo na ochranu soukromí, do kterého zcela jistě patří i veškeré informace o jeho zdravotním stavu. Toto pravo je zajištěno pomocí tzv. institutu mlčenlivosti zdravotnických pracovníků.
Kromě výše uvedených čtyŕ základních práv, jsou uvedena další práva pacienta v zákoně o zdravotních službách:
Právo na úctu, důstojné zacházení, na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb v souladu s charakterem poskytovaných zdravotních služeb.
Právo zvolit si poskytovatele oprávněného k poskytnutí zdravotních služeb, které odpovídají zdravotním potřebám pacienta, a zdravotnické zařízení.
Právo vyžádat si konzultační služby od jiného poskytovatele, případně zdravotnického pracovníka.
Právo právo být předem informován o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady.
Právo znát jméno a příjmení zdravotnických pracovníků přímo zúčastněných na poskytování zdravotních služeb.
Právo odmítnout přítomnost osob, které nejsou na poskytování zdravotních služeb přímo zúčastněny, včetně osob připravujících se na výkon povolání zdravotnického pracovníka.
To, že mám jako pacient nějaká práva, se mi usadilo v hlavě. Napadlo mě, že musím zapracovat na svém sebevědomí. Chodím do ordinace více pŕipravená, abych byla schopná poskytnout všechny důležité informace, které se týkají mého problému. Snažím se pečlivě naslouchat tomu, co lékaŕ říká. A občas se zeptat, když něčemu nerozumím. Kupodivu na své otázky dostávám odpovědi. Dokonce se mi už jednou povedlo taktně naznačit, že bych měla radši zavřené dveŕe k sestře, kde se stŕídají pacienti na odběry. Stalo se. Zatím ještě nevím, jak bych odmítla něco, s čím bych případně nesouhlasila. Jde to pomalu, ale konečně mám pocit, že se moje komunikace s lékaři postupně zlepšuje.
A jak jste na tom s lékaři vy?
Zdroj informací:
Kapitoly z lékařské etiky, doc. Mgr. Josef Kuře, Dr. phil., prof. RNDr. Renata Veselská, Ph.D., M.Sc., a kolektiv
