Vybrali jsme si středu 7. srpna, v deset hodin z Veselí nad Moravou. Byli i další možnosti vyplutí, třeba z Kroměříže, z Otrokovic nebo ze Spytihněvi. Tam to ale známe, chěli jsme poznat něco nového, vzdálenější část naší hezké Moravy.
Teď nějaké odborné informace o této technické památce:
Baťův kanál neboli průpav Otrokovice-Rohatec je historická vodní cesta vybudovaná v letech 1934-1938 v délce 52 km, která spojovala Otrokovice se Sudoměřicemi, kde se překládalo hnědé uhlí z železničních vagónů do lodí, a remorkéry se přepravovalo do Otrokovic do elektrárny
V současnosti je využíván výlučně k rekreačním účrelům. Jeho splavná délka je 60 km, šířka 12 m a hloubka 1,5 m. Rozdíl výšek na této vodní cestě (18,6m) vyrovnává 13 zdymadel (plavebních komor). Hladinu udržuje 13 jezů. Na vodní cestě je postaveno 50 mostů. Plavební kanál je částečně veden po řece Moravě a částečně vykopaným umělým korytem. Tolik Wikipedie.
Vraťme se ale tomu ránu, kdy jsme o půl osmé vyjeli rychlíkem z Hulína do Starého Města u Uherského Hradiště, kde jsme přestoupili na spěšný vlak do naší cílové stanice. Jeli jsme okolo Muzea letecké techniky v Kunovicích, a za ním jsme viděli i hrad Buchlov. Na velké, hezky vyzdobené nádraží do Veselí nad Moravou jsme přijeli přesně v devět hodin. Měli jsem celou hodinu na to, najít přístav a trošku se porozhlédnout po městě, která má jedenáct tisíc obyvatel.
Cesta k přístavu vedla kolem velkého kostela s bývalým klášterem, který byl otevřený. Nikde nebylo ani živáčka, nkdo nás nerušil v naší prohlídce. Prohlédli jsme si kostel i dlouhé chodby kláštera. Po pár metrech jsme přišli k dalšímu menšímu kostelu sv. Bartoloměje na náměstí, které nese jeho jméno. Obyvatel města jsme moc nepotkali. Zato u přístavu za náměstím bylo živo. V přilehlém parku seděli někteří u vychlazených nápojů nebo u kafíčka. Děti dováděly v lanovém centru, a u naší lodě jsme uviděli řadu dalších zájemců o plavbu. Rychle jsme se zařadili a chytili tak dvě poslední místa na spodní palubě. Začínalo se oteplovat, a prožít dvě hodiny na slunečním žáru jsme v plánu neměli.
Přesně v deset jsme vypluli k jihu naším milým Slováckem, osázeným vinohradem. Milá paní průvodkyně nás seznámila s historií i současností Baťova kanálu. Potom otevřela malý bar s občerstvením, a my jsme si tak mohli plavbu zpříjemnit vychlazeným Radegastem, i když jsme se těšili na víno. To v nabídce ale nebylo.
Podél kanálu vede cyklostezka, po které se proháněli cyklisté všech generací, a na vodě se to hemžilo malými plavidly s veselými posádkami. Minuli jsme kostel ve Vnorovech a zajímavý skautský tábor. Potom už se přiblížila plavební komora, do které nás spolu s ostatními loděmi zavřeli, aby mohli vyrovnat hladinu vody. Přežili jsme to ve zdraví, a beze ztrát jsme dopluli až do Strážnice, když právě na kostele odbíjeli poledne.
V přístavu bylo docela živo. Někteří se šli posilnit do okolních restaurací, jiní na prohlídku Slováckého muzea v přírodě. My jsme zamířili na náměstí do vyhlášené cukrárny. Město bylo liduprázdné, ani v cukrárně nás moc nebylo. Obešli jsme oba kostely - kostel Nanebevzetí Panny Marie a kostel sv. Martina, a obhlédli vysokou strážnickou věž, která je dominantou města. Je vysoká 34 m a byla postavena v roce 1615. Při cestě na nádraží jsme našli IC a otevřenou vinotéku, kde měli dobré moravské bílé vínko. Večer jsme si při něm rekapitulovali krásně prožité chvíle uprostřed hezké moravské přírody.
