Na jednom z vrcholů ve výšce kolem 800 metrů nad mořem jsou v dálce ve slunečním oparu vidět obrysy starobylého hradu. Až po několika kilometrech jízdy autem, kdy se ke kopci přiblížíme z jiné strany, vidíme, že nejde o hrad, ani opevnění, ale shluk domů, mezi nimiž se tyčí věž kostela. Když po dalším stoupání po klikaté a úzké cestě do vesničky Monticello Amiata dojedeme, říkáme si, že by možná stálo za to se tu trochu poohlédnout.
V blízkosti malého parkoviště slyšíme u jednoho z domů výraznější hluk. To si místní lidé dávají své espresso v jednoduše vybavaveném bistru, kde je pár stolů s umakartovými ubrusy. Kromě kávy za 1,5 euro si tu můžete dát sedvič, kousek pizzy, anebo vám nakrájí k bagetě čerstvou šunku. Zdejší starousedlíci si ale dávají jen své piccolo a o něčem vášnivě diskutují, nás si skoro ani nevšimnou.
Stoupáme po úzkém chodníčku stále výše ke kostelu. Po cestě míjíme zřejmě zdejší kulturní středisko, jsou tu pootevřené dveře, tak nahlédneme. V domě s oprýskanou omítkou je velký sál, v jednou rohu malá výstava obrazů, v dalším nízké pódium. Zjišťujeme, že tu místní hrají divadlo. O několik desítek metrů dál míjíme knihovnu a blízko kostela na malém náměstíčku v nejvyšším bodě je i malé muzeum, kde se dozvídáme, že vesnička vznikla v 11. století. Na sobě nalepené domy dříve opravdu sloužily jako jakési opevnění. Ostatně, podobně se stavěly i další vesnice v jižním Toskánsku na nejvyšších vrcholech zdejší pahorkatiny, jejichž úbočí lemují vinná réva, olivovníky či jabloně.
Monticello Amiata leží asi 50 km od provinčního města Grosseto (podle něj mimochodem dostaly název některé české pizzerie), na jehož území jsou desítky vesniček čítajících třeba jen pár desítek domů. Řada z nich už velmi chátrá. A pozor, některé z nich jsou na prodej. Často jen za jedno euro, přičemž zdejší radnice ještě kuujícímu přidá peníze na rekonstrukci. Podmínkou je, že tu nový majitel bude větší část roku bydlet. Zdejší vláda se tak snaží zachovat život ve vesnicích, které zejména mladí lidé houfně opouštějí, hledají si práci ve větších městech. Ztrácí zájem o dřinu spojenou s obděláváním vinné révy či česání olivovníků.
O vylidňování zdejších vesnic jsme si četli ještě před naší cestou do Itálie. O to víc nás vesnička Monticello Amiata potěšila, protože tady ještě evidentně život byl - kromě knihovny, muzea, divadla, školy, malé hospůdky, obchůdku s potravinami a obchodu se starožitným nábytkem a dokonce benzínové pumpy, tu bylo také malé a milé řeznictví. A to hned vedle kostela. Kupodivu bylo otevřeno i v poledne (siesta se tu jinak striktně dodržuje) a řezník měl napilno. Z obrovské hovězí kýty odřezával místnímu zákazníkovi malé kousky masa, které následně pořádně nasolil a pak umlel ve velkém mlýnku na maso. Byla radost se dívat na práci zručného a statného řezníka, který si s masem doslova pohrával. A tak jsme si řekli, že si také koupíme čerstvé hovězí, které si necháme projet mlýnkem.
"Spaghetti bolognese, ragú, hamburger?" zeptal se nás řezník. Chtěl vědět, co plánujeme z masa vařit. "Špagety i hamburger," odpověděl jsem. "Ideale mix," odvětil a k hovězímu přikrojil i kus vepřového a pak všechny kousky hodil do mixéru. Jeden den tedy byly na večeři hamburgery (bez housek) a druhý den špagety. Maso bylo vynikající, krásně šťavnaté. A tak měl náš výlet do vesničky Monticello Amiata i skvělou chuťovou tečku.
P.S.: Úvodní fotografii vesničky jsem si nakonec vypůjčil z wikipedie, naše snímky focené z velké dálky neměly takový kontrast. Další fotky jsou už z mého či manželčina mobilu.
