Moje dovolená před šedesáti lety: Horčáky
Ilustrační foto: Pixabay

Moje dovolená před šedesáti lety: Horčáky

6. 9. 2024

Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první dovolená. Dva týdny.

„Tož, první týden bude na sena, a druhý, to pomůžeš se zemáky.“

„Maminko, já bych chtěla se Sokolama, půjdou na výlet na Kohůtku. Jsou tam krásný lesy.“

„Kde by si chodila, tady je lesů dost!“

Bydleli jsme na konci dědiny, na samotě. Maminka se starala o domácnost, tatínek chodil na dráhu, sestra ještě do školy.

Hospodářství bylo malé. „Tady je začátek kamení a konec chleba, ani do JZD nás nechtěli.“

 

To léto stále pršelo. Co se usušilo, to zmoklo. Ale nějak to šlo. Zůstala jenom Zadní louka.

Jenomže tatínek už musel do práce.

„Musíte to zvládnout samy, holky moje, soused doveze.“

„Jo, dovezu, ale musej naložit, mně bolej záda.“

Tak jsme šli. Maminka shrabávala, sestra podávala a já na voze ukládala.

„Pomož Pánbů.“

Okolo šli dva kluci ze Sokola s ruksakama.

„Vy jste není na Kohůtce?“

„Teď jdeme zkratků.“ Podivná zkratka. „Vždyť je to o pět kilometrů delší cesta.“

Bylo vedro. Ukládala jsem seno celá uřícená.

„Máš to šejdrem, to slítne,“ uculovali se.

„Nějak si poradím, nemějte péčí!“

„Tak aspoň sebou hoď, bude pršet.“

Cesta byla strmě z kopce.

„Brzděte! Pozdě!“

Půlka fůry sjela dolů.

„Nedáš si povědět!“

„Raději, pomožte,“ nezdržel se soused. Kluci shodili ruksaky a s fortelem naložili.

„Pojedem, dolů, pomalu !“ První fůra byla doma.

 

„Mařenko, uvař raději něco k jídlu, kluci, to dají líp!“

Kulajdu umím. Zemáky máme, smotany taky dost, houby rostou za domem. Měla sem štěstí. Pod prvním smrkem krásná rodinka praváků. Ještě klobásku na přilepšenou. Hotovo.

Kluci už byli se senem doma.

„Umyjte se pod pumpů.“

V kuchyni voněla polévka.

Soused si nabrál první. Ušklíbl se. „Tož cos do toho dala, snad ne horčáky!“

Bylo mi do pláče. Taková ostuda. „Já vás nechtěla otrávit.“

„Otrávít, horčákama, to se ještě nikomu nepovedlo, děvčico, vždyť tohle by ani pes nežrál,“ smál se soused.

To už maminka mazala chleba sádlem.

Tatínek přišel z práce. Vytáhl kořaličku.

Za chviličku jsme se už smáli všichni. Venku začalo pršet, a kluci zůstali.

A když se kopali zemáky, taky došli pomoct.

 

Vrzli dveře. Děda už je tady.

„Co to tu tak hezky voní, Maruško?“

„Vařím kulajdu, tu máš rád.“

„A co houby, nezapomnělas?“

 

 

 

 

 

Letní soutěž 2024 Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dagmar Vargová
Moc hezké! Ale té kulajdy je mně líto. Mám kulajdu velice ráda, paradoxně však nejím houby. Takže si je z kulajdy vybírám pryč. Jejich vůně v jakémkoliv jídle mně nevadí.
Zdenka Soukupová
Nemám co dodat. Daniela napsala vše. Vlastimilo, prosím nějakou další krásnou vzpomínku.
Daniela Řeřichová
To je ale nádherný text. S vypointovnaým dějem, dialektem, přímou řečí. Takové literární perličky tady chybí. Děkuji.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.