Těmito slovy charakterizovala jižní Toskánsko čtyřiasedmdesátiletá Margreet, Holanďanka, která se do Toskánska přestěhovala před více než dvaceti lety. Margreet se přátelí s Caterinou, od níž jsme si v jižním Toskánsku pronajali na týden dům. A právě Margreet nám dala celou řadu tipů, co určitě musíme v této oblasti Itálie vidět.
Všechna místa, která nám doporučila, měla své kouzlo. Ale v jižním Toskánsku je vlastně úplně jedno, kam se vydáte, protože hezké je to všude. Příroda, starobylá města i ty nejmenší vesničky, kterými jsou posety zdejší kopce. Kamenné domy s taškovými střechami, přes které se díváte do krajiny, vás zklidní, člověk má pocit, že se vrátil v čase o několik staletí zpět.
Pár slov o historii
Historie Toskánska sahá až do starověku, kdy byla oblast osídlena vzdělanými a kulturně vyspělými Etrusky. Po etruském etniku zvaném latinsky Tusci, nese Toskánsko svůj název. Etruskové tu položili základy latinské vzdělanosti, a přestože po sobě nezanechali žádné písemné památky, předpokládá se, že dali Latinům upravenou řeckou abecedu a naučili je matematice, architektuře i vojenskému umění.
Stopy po etruské civilizaci v Toskánsku zůstaly dodnes - vidět je můžeme například ve městech Sienna, Soreno či Sovana, kde jsou jeskyně a chodby vytesané Etrusky v tufových skalách. U vesnice Sovana je poměrně zachovalé etruské skalní centrum se zbytky tehdejšího chrámu a sítě podzemních chodeb.
Pozůstatky etruského města
Pár slov o přírodě
Rozsáhlá pahorkatina, z níž vyčnívají vyšší vrcholy hor s nádhernými výhledy do krajiny, svahy, jež lemuje vinná réva či olivovníky, ale také cypřiše a brovice pinia, typické stromy zdejší krajiny. Ale jsou tu i hluboké bukové a dubové lesy, kde se dobře daří kancům. Ti jsou také symbolem zdejší krajiny, u stánků se prodávají kanci jako plyšáci, kanci jsou vytištěni na tričkách či hrnečkách. Ovšem nejsou tu tak přemnoženi jako v Česku, asi proto, že se tady z kančího masa vyrábí skvělá sušená šunka...
Jedete klikatou cestou, díváte se vlevo, vpravo a neustále se kocháte. Ačkoli letní teploty lehce překračují třicítku, dostatek zeleně a stálý vánek zpříjemňují pobyt i pohyb. Nedalo nám to, abychom se nevyšplhali na místní nejvyšší horu Monte Amiata ve výšce 1727 metrů, odkud jsou nádherné výhledy do okolí. Bohužel, sluneční opar nám zabránil pořídit kvalitní snímky.
Typický pohled do krajiny jižního Toskánska
Ať se podíváte doleva či doprava, všude jsou krásné pohledy a výhledy
A ještě jeden pohled do krajiny
Zeleň je tu krásně "šťavnatá"
Cypřiše a borovice pinia - nejčastěji lemují cesty, ale rostou i kdekoliv v přírodě
Mohutný železný kříž na vrcholu hory Monte Amiata
Výhled z hory Monte Amiata
Pár slov o architektuře
Kamenné domy často nalepené na sebe, úzké uličky, městská opevnění a hrady na vrcholech a pak rozsáhlé zemědělské usedlosti, kde lidé po staletí pěstují zejména vinnou révu, olivy, ale také slunečnice či šafrán.
Ve 14.-15. století získala největší moc nad územím Florencie, kde vládl rod Medici, který měl nejen velký vliv na politiku a obchod, ale také na architekturu a kulturu. V roce 1737 získal Toskánsko výměnou za původní léno Lotrinsko František Štěpán Lotrinský, manžel rakouské císařovny Marie Terezie, a dynastie toskánských Habsburků. Právě Medicejové a později Habsburkové ovlivňovali i zdejší architekturu. Většina měst jižního Toskánska jsou architektonické skvosty, které jsou ideální pro hledáčky profesionálních i amatérských fotografů.
Pohled na městečko Pitigliano
A toto je starobylé Sorano
Typické uličky ve většině měst a vesniček
A typické pohledy na střechy toskánských domů. Tyto jsou z městečka Santa Fiora
Na první pohled obyčejný starý dům, ale má něco do sebe...
Pár slov o lidech
Oproti severní části Toskánska, jemuž vévodí Florencie a Pisa, města nafouklá turisty k prasknutí, je v jižním Toskánsku naprostý klid. Turisty jsme tu napočítali na prstech jedné ruky. V Soranu jsme na parkovišti viděli jedno české auto, jedna britská rodina se s námi procházela po etruském "městě", německá rodina byla na Monte Amiata. A to snad bylo vše.
Dopoledne jsou místní lidé vidět v malých obchůdcích s potravinami a drogerií (těch je to mimochodem naprosté minimum, není to jako v Česku, kde je ve městech několik supermarketů, menších obchodů či večerek. Tady je v průměru jeden obchod na pět sousedních vesnic) nebo spíše v kavárnách. Ty jsou i v zapadlých vesničkách, protože bez kávy by Italové prostě nemohli žít. A nutno podoktnout, že espressa mají vynikající jak v Miláně či Veroně, tak i v zapadlé vesničce jako je Monticello Amiata. A hlavně, je za hubičku, resp. presso za 1 euro, cappuccino za 1,50 euro. Po obědě už jsou ulice prázdné, a to minimálně do čtvrté hodiny. Siesta se tu prostě dodržuje. Večer ale městečka i vesnice ožívají. Lidé se srocují v kavárnách, na náměstích, na lavičkách v parcích. Diskutují, smějí se, hodují.
"Málokde jsou lidé tak družní jako v tomto kraji. Přes den docela tvrdě pracují na poli či farmách, ale večer se nezavírají doma, chtějí u kávy a vína probrat uplynulý den. A to se mi na Toskánsku moc líbí," říká paní Margreet. Má pravdu, Toskánsko je místo, kde člověk zapomene na jakékoliv starosti.
